Článek
Nepřehlédnutelná Adina Mandlová se zapsala do české kinematografie jako představitelka elegantních, zhýčkaných mondének, s nimiž ji publikum často ztotožňovalo. Ačkoliv se na ni někteří dívali skrz prsty a vnímali ji jako nemorálního, cynického a bezcitného vampa, mnohé muže přitahovala svými půvaby, šarmem a osobitým humorem.
Adina Mandlová
„Adina nebyla v žádném případě povrchní. Uvědomovala si cenu života, který milovala a nenáviděla zároveň. Tato cílevědomá a pilná žena neponechávala nic náhodě. Každé předsevzetí splnila, ať už jí výsledek přinesl prospěch, či rozčarování. Když se provdala za malíře Zdeňka Tůmu, naučila se kopírovat jeho obrazy tak dokonale, že byly od originálů k nerozeznání. Když se jí v Anglii nepodařilo proniknout k filmu, začala studovat sochařství, aby nezahálela. Hrála výborně na klavír, ovládala němčinu a angličtinu. Vrozená inteligence ji vedla dál a dál, ke vzdělání, které stále něčím obrozovala. Její společenské chování bylo znamenité, někdy však také zraňující,“ popsal svou dávnou lásku Svatopluk Beneš.
Noblesní herec měl pro o 8 let starší Adinu slabost už od svých 22 let. Na počátku čtyřicátých let spolu zhruba rok tvořili pár. Velmi ji miloval, proto když mu jednoho dne oznámila, že je konec, nesl to velmi špatně. „Takové rozloučení neprobíhá lehce. A já podlehl výbuchu vášně, kterému padlo za oběť něco skla a nábytku. Drobnosti nepočítám,“ vzpomínal. Když pak bouře utichla, pomohla mu krásná herečka najít bydlení.
Adina dokázala být ke svým chudým milencům velkorysá a když to šlo, nabídla pomocnou ruku. Naopak u těch bohatých očekávala, že se jí dostane určitých benefitů v podobě večeří a drahých dárků. O svých přednostech věděla a dokázala je náležitě využít. „V jedné scéně jsem Mandlovou ukázal od pasu nahou. Měla krásné, plné a pevné poprsí. Řekl jsem jí, jestli by neměla přestat s těmi nacisty, přece vidí, že už jsou Hitlerovy armády zastaveny u Stalingradu i na kurské frontě a válka dostala rozhodující obrat, ale ona mi jednoduše odpověděla, že má před sebou pět let, kdy si udrží krásu, a tu dobu chce využít, jak jen to bude možné,“ uvedl ve svých pamětech režisér Otakar Vávra, který také prošel hereččinou postelí.
Mezi její neslavnější milence patřil Hugo Haas, který jí dopomohl k herecké kariéře. Byl pro ni nejen milencem, ale i mentorem. Po čase však jejich milostný život začal upadat, a tak žili v jedné domácnosti jako dva svobodní mládenci a s věrností si hlavu nelámali.
Hugo Haas, 1935
V době, kdy Adina tvořila pár s Hugo Haasem měla pletky například s Maxem Oberländerem, bohatým továrníkem z Úpice, který měl dům plný uměleckých předmětů, obrazů a antického nábytku. „Byl to velmi senzitivní a vzdělaný německý Žid, ohromně štědrý, a když mi navrhl, abych se stala jeho milenkou, okamžitě jsem svolila, protože mi nejen vyhovoval fyzicky i duševně, ale samozřejmě prostředí a styl jeho života mi imponovaly. Komorník, kuchař, služky, zahradníci, šoféři, bazén a tenisové kurty, automobily - která chudá holka by mohla odolat? “
Jakmile měla Adina volný víkend, nechala se zvát svým zámožným milencem na drahé večeře, či si zajeli na operu do Vídně, kde vlastnil činžák, ve kterém měl luxusní byt. Díky němu se seznámila s mnohými německými a rakouskými umělci, které zval po divadle na večeře.
S rostoucí mocí Adolfa Hitlera rostla i Maxova pesimistická nálada stran politické situace. Čím dál častěji se mu vkrádaly myšlenky na emigraci. „Měl spoustu peněz za hranicemi, zejména ve Švýcarech, a při každém společném výletu do ciziny jsem mu pomáhala pašovat cizí valuty, hlavně stolibrové bankovky, do zemí, kde měl bankovní konta. Stolibrovky se daly svinout v tenkou ruličku, kterou jsem snadno schovala v tělesném otvoru, kam se žádný celník neodvážil dámě nahlédnout,“ popsala Adina ve svých pamětech.
Maxova intuice mu nejspíše zachránila život. Ještě před Mnichovem stihl emigrovat do Jižní Ameriky. Když se s Adinou po válce setkal v Anglii, finančně jí vypomohl. Tehdy jí řekl, že je to „komise za pašování peněz před válkou, které ti často způsobilo bolest…“
Jak vidno, Adina měla velkou kuráž. Když se pro něco rozhodla, nic jí neodradilo. To vedlo k tomu, že si v životě prošla několika karamboly. Jedním z nich bylo i její první manželství s malířem Zdeňkem Tůmou. Téměř se neznali, nicméně i tak se vrhla do manželství s nadějí, že si tak možná zachrání svou špatnou reputaci. Jenže se ukázalo, že se k sobě vůbec nehodí. Jejich manželství skončilo jeho sebevraždou.
Tou dobou už kolovaly řeči o jejím poměru s K. H. Frankem, což jí přitížilo po skončení druhé světové války, kdy byla obviněna z kolaborace a uvězněna na Pankráci. Pro nedostatek důkazů byla propuštěna, nicméně s hereckou kariérou se mohla rozloučit.
Krátce po propuštění z vězení jí volal nějaký agent tajné služby s tím, že by ji rád navštívil. Pak dotyčný muž dorazil s nabídkou, že pokud se chce očistit, že musí udělat něco pro vlast. Něco, co půjde uznat za velkou službu. Za odměnu by pak mohla opět vystupovat na veřejnosti. „Musím ihned odjet do Karlových Varů, kde právě dlí jeden z nejvýznačnějších agentů americké tajné služby, a od toho musím získat důležité informace. Bližší instrukce a jméno toho muže obdržím hned, jak se tam dostavím,“ znělo zadání jejího úkolu. Pokud by toto „poslání“ splnila, byla by rehabilitována, což ale odmítla.
Následky svého rozhodnutí pocítila velmi brzy. Začal ji prý pronásledovat pracovní úřad. Nejprve ji nasadili do jedné továrny v Hlubočepích, jenže po týdnu ji propustili, protože její přítomnost vzbuzovala moc velký rozruch. Dělnice se místo práce na ni chodily dívat. Ačkoliv se Adina snažila zařadit do pracovního procesu, nešlo jí to. Vystřídala několik zaměstnání než se provdala za letce českého původu Josefa Kočvárka, sloužícího v RAF pod jménem Joe Knight. Když získala britské občanství, odjela do Anglie, kde předpokládala, že naváže na svou hereckou kariéru. Jenže se přepočítala. Jak vzpomínala, když už se jí naskytla větší herecká příležitost, dohnala ji minulost. Tu a tam někdo někde něco prohlásil o její údajné kolaboraci a dveře do světa showbyznysu se jí zavřely.
Po účelovém sňatku s mladým letcem se brzy rozvedla a skončila v náručí bohatého obchodníka Geoffreyho. „Všichni mi domlouvali, abych si ho vzala. Na jedné straně nejistá existence, na druhé možnost bezstarostného života v přepychu a konec potíží, kdo zaplatí činži,“ vzpomínala v knize Dneska už se tomu směju. Po svatbě se z něj ale záhy vyklubal žárlivý despota a tak hledala cestu, jak z nešťastného svazku utéct.
Během manželství s bohatým obchodníkem se seznámila s Benem Pearsonem, který navrhoval kostýmy pro divadelní hru, kterou herečka zkoušela. Londýnský módní návrhář a majitel salonu byl sice homosexuál, přesto mezi ním a Adinou vzniklo silné pouto, které přerostlo v milenecký vztah. „Byli jsme do sebe velice zamilovaní. Vědomí, že jsem jeho první, a jak nikdy nepřestal tvrdit, poslední milenka, jen zvyšovalo půvab našeho vztahu,“ uvedla ve svých pamětech.
Roku 1954 se vzali a snažili se žít spokojený život. Měli velmi otevřený vztah, takže ani jeden tomu druhému nebránil v příležitostném románku s někým jiným. V polovině 60. let si zakoupili domek na prosluněné Maltě, který se měl stát jejich trvalým útočištěm.
V roce 1968 dostala Adina nabídkou od režiséra Karla Jerneka, aby vystoupila v hlavní roli světoznámého muzikálu Hello, Dolly! v Karlíně. Zprvu na nabídku kývla, nakonec to ale nedopadlo. Svou roli dle herečky sehrála fyzická náročnost představení, ale také politické pozadí a závist kolegů. Po neúspěšném comebacku v muzikálu se soustředila na rekonstrukci domku na Maltě, kde našla svůj vytoužený klid.
Poté, co se na Maltě změnily hospodářské a politické podmínky se manželé odstěhovali do Kanady. Jenže pak její muž onemocněl a zemřel. Adina zůstala zcela osamocena. Až závan svobody, který přinesl listopadový převrat, probudil v Adině touhu vrátit se do své vlasti. Ministerstvo kultury jí zajistilo pronájem pokoje na dobříšském zámku. Bydlela hned vedle recepce. Mezi přáteli, kteří ji brzy po jejím ubytování navštívili, byl Svatopluk Beneš. „Adina ležela na pokoji s pěti lůžky, ve velice skromném prostředí,“ popsal ve své knize. Na okně prý měla krabici, ve které byl popel jejího posledního muže.
Po pár dnech od návštěvy u Adiny zazvonil Svatopluku Benešovi telefon. „Adina volala, že ji převezli do té komunistické nemocnice na Homolce, a že tam má hrozný strach. , A z čeho?´ zeptal jsem se. ,Víš, já se bojím, že mi dávají něco do jídla a že mne chtějí otrávit. Prosím tě, nemáš někoho známého, kdo by zařídil, aby mne odtud propustili a odvezli zpátky na Dobříš? ´Ačkoliv jsem se ji snažil přesvědčit, aby se neukvapovala, že tam má prvotřídní ošetření, všechno bylo marné. Asi trpěla stihomamem, že tady někdo usiluje o její život,“ prozradil Beneš. Večer zavolal paní recepční na Dobříš, od které se dozvěděl, že příbramská nemocnice nemohla převzít zodpovědnost za další léčení paní Mandlové, která je tak známá, a proto ji nechala převézt na Homolku. Pak paní recepční dodala, že paní Mandlová je zpět ve svém pokoji, neboť z nemocnice utekla a že na tom není moc dobře. Druhý den se za ní Beneš opět vydal, netušíc, že tentokrát naposledy. Den po jeho návštěvě mu z Dobříše zavolali, že paní Mandlová zemřela. Jejím posledním přáním prý bylo, aby byla uložena v prostém bílém rubáši a do rukou jí dali rudou růži. Nepřála si, aby někdo věděl, kde je pohřbena.
Zdroje:
BENEŠ, Svatopluk. Být hercem. Vyd. 3., V nakladatelství Brána 2. Praha: Brána, 1998. ISBN 8072430017.
MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju. Praha: Československý filmový ústav, 1990. ISBN 8070040580.
VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.
