Článek
Milovníci českých kriminálek znají tvář Davida Matáska ze seriálu Polda. Jak řekl herec v pořadu Všechnopárty, jde o takovou kriminální pohádku, neboť divákovi už do první reklamy musí být jasné, kdo je vrah. Milovníci divadla si jej možná pojí s Národním divadlem, kde hrál mnoho let. Pro většinu diváků je Matásek prostě Kendy ze série Básníků.
Jak přiznal v pořadu Karla Šípa, ze začátku na roli Kendyho žárlil, protože měl pocit, že toho v těch 19 udělal víc. Pak ale pochopil, že spousta lidí je talentovanějších, daleko schopnějších a připravenějších a netočí. Neměli totiž to štěstí jako on, že si jej tenkrát vybral Dušan Klein. Díky tomu měl snadnější začátek. Po škole byl na volné noze, měl vedle herectví ještě kapelu.
A právě kapela Orlík je něco, co mu už asi nikdo neodpáře. Spolu s Danielem Landou stál v roce 1988 u zrodu této skupiny, která bývá označována za první skinheadskou hudební skupinu u nás. Texty písní se vyznačovali kritikou společenských poměrů, vlastenectvím a kritikou národnostních menšin. A tak se není co divit, že Karla Šípa v pořadu Všechnopárty překvapovalo Matáskovo vyjádření, že je mu líto, že na Žižkově ubývá romská komunita. Tuto komunitu má spojenou se vzpomínkami na dětství a dospívání, kdy ještě bydlel na „horním“ Žižkově. Když prý s kamarády chodil dolu do Žižkova, do „Brooklynu“, byly situace, kdy se fakt báli. „To bylo pro nás takový dobrodružný. Projít s čepicí novou, jestli na konci ji budu mít ještě tu čepici, nebo ten balón, jestli se domů vrátím s balónem nebo s monoklem to byla taková loterie.“ Pak v 90. letech pochopil, že ty bílí kluci umí krást daleké lépe než ti tmaví kluci, účelněji a ve větších částkách. Dle jeho slov přišli na Žižkov developeři a ty černý kluky vystěhovali a už to není taková zábava. Kouzlo se vytratilo.
Matáskovo jméno se pojí kvůli jeho účinkování v Orlíku s xenofobií. Jak říká, máme tu hodně herců a lidé se v nich potřebují nějak vyznat. Řeší to tím, že si je označují nějakou ikonou, aby v tom neměli nepořádek. No a Matáskova ikona je jasná. V rozhovoru s Luďkem Staňkem uvedl, že jsou 2 základní otázky, na které se ho lidé ptají. Jedna z nich je, zda se vídá s Pavlem Křížem, druhá otázka vždy nějak směřuje k Orlíku. „Kapela neexistuje už téměř 35 let a pořád to lidi nějakým způsobem dráždí. No nevím. Možná je to taky to, že sami to nemají v sobě vyřešený, poslouchali to a teď vědí, že by se to nemělo poslouchat.“
Když s někým dělá rozhovor, tak nějak počítá, že na tuto část jeho minulosti přijde řeč. „Je to dobrá karta, když nevíš kudy kam v diskuzi se mnou, tak to vytáhnout. To jsem pochopil, že to tak je, já se tomu nějak nebráním. Popírat, že to tak nebylo? Já jsem se až tak zásadně nezměnil. Já jsem konzistentní ve svých názorech, “ řekl upřímně Staňkovi. Už si na to svým způsobem zvykl. Ze začátku to na pár let odsunul a možná reagoval podrážděně, když to někdo vytáhl, ale zjistil, že tudy cesta nevede. Když se této kapitole svého života vyhýbal, lidi to zajímalo ještě víc, nějakým způsobem je to dráždilo. Rozhodl se proto být v tomto ohledu naprosto otevřený.
V letech 1988 – 1990, kdy byla skupina Orlík nejvíce aktivní, byla dle jeho slov úplně jiná situace. Společensky i mentálně. Byli subkulturou jen pro pár lidí. Když přišel rok 1990, vydali desku a rázem se z undergroundu stali „přes noc“ populární. Ten rychlý, překotný vývoj je šokoval. I když se bránili přílišné medializace, odmítali dávat rozhovory, nechtěli dělat videoklipy, najednou byli všude. Dokonce získali zlatou desku za prodejnost. „Písničky, které byly pro 40 plešounů, najednou poslouchalo milion lidí,“ divil se Matásek. Ten, kdo zažil devadesátky, si možná ještě vybaví písničku Pivečko, kde se zpívá: „Pivečko pijem a vesele žijem, desítku, dvanáctku do sebe lijem, starý i mladý jsme kamarádi, když u stolu nad pivem máme se rádi.“
Nakonec se původně garážová kapela, která byla pojmenovaná podle pražské vinárny, v roce 1991 rozpadla. Údajně i proto, že se na jejich koncertech hajlovalo.
Osobnost Davida Matáska se ale nepojí jen s Básníky a kontroverzní hudební skupinou. V pořadu Všechnopárty na sebe například prozradil, že celý život bojuje s obsedantně kompulsivní poruchou. Má nutkavou potřebu mít věci v pořádku. To se projevuje například tím, že nesnese, když na sušáku nejsou správně pověšeny ponožky v páru. Takže vyčkává, až se manželka vzdálí a následně to oblečení na sušáku přeskládá. Ale prý to není důvod toho, že je již počtvrté ženatý.
Na to, že se již třikrát rozvedl, hrdý není, na druhou stranu je to znak jeho optimismu, že se nebojí zkoušet to znova. Z jeho poslední manželky se po covidu stala včelařka, takže si ledacos nastudoval o včelách, aby jí mohl pomáhat. Uvažovali, že by zkusili stáčet hřbitovní med. Vyhlédli si Olšany, ale narazili. Prý by to nebylo důstojné. Dnes mají rodinné včelařství a jsou spokojení. Je to podle něj lepší, než kdyby měli lamy, o kterých původně jeho žena uvažovala. Svou o pětadvacet let mladší ženu popisuje jako velkého nadšence. Nejen že absolvovala včelařský kurz, začala studovat i Střední odborné včelařské učiliště.
Život Davida Matáska je velmi plodný, nejen tím, že zplodil 4 děti, ale i po profesní stránce. Nic nezastírá, o své minulosti dokáže otevřeně mluvit. Se svou nálepkou se skvěle vyrovnal. Hledí dopředu a má to v hlavě srovnané.
Zdroje:
3) Všechnopárty
4) Události Luďka Staňka
