Den vítězství: Vůně šeříku a nafty sovětských tanků. Mandlovou chránila cela před českým charakterem

V květnových dnech roku 1945 mnozí Češi riskovali životy a postavili se německým okupantům. Uvádí se, že se povstání v prvních květnových dnech aktivně účastnilo zhruba 130 000 civilistů a 14 000 partyzánů. Přibližně 100 000 lidí pomáhalo v Praze stavět barikády. Podle vzpomínek režiséra Otakara Vávry se do stavění barikád zapojil také filmový podnikatel Miloš Havel (strýc Václava Havla), který během ostřelování z věže Lucerny pomáhal kutálet popelnice.

V Praze vypuklo povstání 5. května 1945 bojem o rozhlas, který žádal o pomoc. Na výzvu zareagovaly jednotky Ruské osvobozenecké armády, kterým se dle generála A. A. Vlasova říkalo vlasovci. Odbojová organizace Česká národní rada, která vedla povstání však odmítla uznat vlasovce za své spojence, a tak se tyto jednotky, které v těžkých bojích pomohly povstalcům, rozhodly odejít z města.

Ozbrojený odpor Čechů napomohl konečnému osvobození našeho území. Než dorazila do jihozápadních Čech americká armáda a do hlavního města Sovětská armáda, prožívali lidé velmi dramatické situace, které se snažil zachytit režisér Otakar Vávra spolu s kameramanem Pečenkou. Byl například svědkem toho, jak bylo vyznamenáno jedno děvče za statečnost. Na Staroměstském náměstí se onomu děvčeti totiž povedlo odpálit německý tank. „Po roce jsem pak sestřižený dokumentární film Cesta k barikádám předváděl Smrkovskému, ale ten mě požádal, abych vystřihl záběr s tím děvčetem, protože byla zatím degradována. Přišlo se prý na to, že tento čin neudělala z hrdinství, ale z nešťastné lásky. Místo aby skočila do vody nebo si pustila plyn, sebrala pancéřovou pěst, vlezla do kanálu a namířila na tank. Chtěla tím spáchat sebevraždu, ale místo toho oddělala nepřátelský tank,“ uvedl Vávra, který litoval, že se ten záběr ztratil.

Němci, kteří chtěli uniknout na západ k Američanům, museli projít přes 1600 barikád, které přes noc v Praze vyrostly. Měli rozkázáno zabít každého, kdo by se jim postavil na odpor. Aby Němci Prahu nerozstříleli, Národní rada rozhodla, že se proud německé armády nechá projít skrze barikády. Když pak na Václavské náměstí dorazili špinaví a nevyspalí vojáci v sovětských tancích, byla po zuby ozbrojená německá armáda už pryč.

Po osvobození nastala ohromná euforie. Lidé se radovali, ale také si vyřizovali své účty. Na Němce, kteří nestačili odejít pořádali lidé hon. „U Stavovského divadla v Rytířské ulici jsem viděl esesáka, kterého polili benzinem, zapálili a vytáhli na lucernu. Když se provaz přepálil, spadl dolů. Pak ležel na chodníku a kolemjdoucí si ho prohlíželi. Byl lesklý, opečený do růžova, jako z vosku,“ vzpomínal Vávra. „Na Vinohradech v Chrudimské ulici jsem viděl skupinu asi třiceti Němců, mezi nimi ženy a děti. Klečeli na dlažbě v potrhaných šatech a modrými podlitými obličeji. Hlídal je tramvaják s automatem. Museli mít předpažené ruce. Kdo to už nemohl vydržet a ruce mu sklesly, dostal od tramvajáka kopanec okovaným podpatkem přímo do obličeje a do očí. Myslím, že málokdo z nich přežil,“ dodal.

V té době zažilo mnoho lidí velké příkoří. Řada osobností jako například Vlasta Burian, Lída Baarová či Adina Mandlová skončili ve vazbě, což je na druhou stranu uchránilo před mstivým davem, který je vinil z kolaborace.

Každá policejní stanice, každá škola či kostel se proměnily v záchytné stanice pro vězně. K zatčení stačilo tehdy velmi málo. Ve vzteku třeba někdo na někoho řekl, že je kolaborant, a už jej odvedli bez výslechu do jednoho ze středisek, kde jej drželi celé měsíce, než se ustavily řádné soudy. Do cely přicházeli dle herečky Mandlové lidé v zuboženém stavu, zmlácení do krve a zranění rozvášněným davem nebo gardisty. Mezi zajatými nebyli jen udavači či gestapáci, ale i mnoho nevinných českých lidí či Němců, kteří včas neodešli, neboť si mysleli, že když nic zlého neudělali, že se jim přece nemůže nic stát.

Když na čas strávený ve vězení Mandlová po letech vzpomínala ve své knize Dneska už se tomu směju, divila se, že se nezbláznila. Spolu s další zhruba stovkou žen a dětí byla umístěna v malé cele, tudíž musely většinou stát. „Během toho týdne čtyři ženy, které utrpěly vnitřní zranění, v noci zemřely, a ačkoliv jsme křičely o pomoc, nikdo nepřišel mrtvoly odnést. Byly jsme zavšivené, a protože jsme se nemohly mýt, dostávaly jsme kožní vyrážku. Děti nepřestávaly brečet hlady, a když pro ně přišli a odloučili je od matek, nepřestávaly zas ty ubožačky řvát jako raněná zvířata,“ popsala herečka.

Po týdnu se z cely dostala na Pankrác, kde přestala být osobností, stala se pouhým číslem. Denně tam proudil příliv zatčených. „To údobí, než se ustavila legislativa, bylo jistě jednou ze skvrn československé historie, a zdálo se, že kdekdo kdekoho udává, jako by se chtěl zbavit vlastní viny,“ dumala. Podle herečky mohl být kdekdo nařčen z kolaborantství, neboť pokud člověk nebyl v zahraničí, ve vězení, nebo v koncentračním táboře, tak byl do určité míry kolaborantem. Stačilo, že dělá svou práci, během níž se dostal do kontaktu s Němci. Čemuž se u některých profesí nedalo vyhnout. „V těch dnech jsem často myslela na slova jednoho německého kulturního přidělence, s nímž jsem se často hádala, když kritizoval český charakter: „Češi jsou národ udavačů a kurev,“ prohlašoval, „a vy si na to jednou vzpomenete. Kdybychom měli zavřít všechny ty vaše kompatrioty, na které nám dochází udání z vašich řad, vězení by na to nestačila.“ Jistě že přeháněl, a já nebyla slepá, viděla jsem, že mnohdy se našli lidé, kteří se chovali dobře, ba přímo hrdinsky, ale fakt je, že v životě jsme nepotkala takovou spodinu, tolik nízkosti a sprostoty jako mezi Češkami v pankrácké cele.“

Mandovou obviňovali z toho, že měla poměr s K. H. Frankem. Nicméně údajný poměr popřel u výslechu i sám K. H. Frank, který byl naopak na Mandlovou alergický. Vyšetřovací soudce nakonec došel k závěru, že hereččina aféra s Frankem byl drb. A jelikož proti Mandlové nikdo nesvědčil, byla nakonec propuštěna. Nějakou dobu ale byla ještě ve vazbě, neboť hrozilo, že by mohla být lynčována rozhněvaným davem. Soudce usoudil, že bude lepší, když si herečka ve vězení ještě chvilku pobude, než se situace v Praze trochu uklidní.

Po válce začaly prověrky. Prověřovali se zrádci a kolaboranti. Každý musel mít několik svědků ze zaměstnání, z ulice, od domovnice, aby se prokázalo chování občana za okupace. Bylo obvyklé, že si lidé dávali potvrzení navzájem. Z revolučních gard se stávaly rabovací gardy, které vykrádaly opuštěná obydlí po Němcích.

V této atmosféře mnozí vstupovali do KSČ. Cítili obdiv a úctu k Rudé armádě a ještě si dobře pamatovali tu pachuť mnichovské zrady Chamberlainovy a Daladierovy vlády. „Emocí nabití puberťáci jako já, co po sedmi letech vylezli z krvavého tunelu války do míru, který voněl šeříkem a naftou sovětských tanků, letěli houfně k jejich vojevůdci Stalinovi jako mouchy ke světlu,“ vzpomínal na tu dobu básník, spisovatel a dramatik Pavel Kohout, který později z komunistických ideálů vystřízlivěl. Lidé doufali v lepší budoucnost.

Po únoru 1948 ale začaly nové prověrky, při kterých se prověřoval sociální původ. Komunisté nastolili diktaturu, při které šířili strach a vyžadovali slepou poslušnost. Začala vlna emigrace, zatýkání a sebevražd. Československo omámené vůní šeříku se na mnoho let dostalo do sovětské sféry vlivu.

Zdroje:

Květnové povstání českého lidu – Wikipedie

Pražské povstání – Wikipedie

Život Pavla Kohouta vydá na několik samostatných příběhů | Týden.cz

MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju. Praha: Československý filmový ústav, 1990. ISBN 8070040580.

VÁVRA, Otakar. Podivný život režiséra: obrazy vzpomínek. Portréty. Praha: Prostor, 1996. ISBN 8085190427.