Článek
Marii Poledňákové se povedlo vytvořit bravurní nadčasové komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Za oblíbeností filmů jistě stojí i herecké obsazení, kterému kraluje dětská herecká hvězda Tomáš Holý. Malý rošťák, jehož snem bylo mít tátu a také dědu, a který neustále vymýšlí lumpárny.
Ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny osmiletý rarach poznává svého biologického dědu, se kterým jak se ukáže, má mnoho společného. To ovšem dělá vrásky jeho mamince Anně, která hned zkraje svého budoucího tchána ohodnotí slovy: „To není děda, to je Herodes!“ Po příchodu do dědovy chalupy, do pokojíku, ze kterého jí přechází zrak, Anna brzy pochopí, že její sen o Bermudách se rozplynul. Nepořádek, koupání v neckách a dědův svérázný přístup hovoří za vše. Místo odpočinkové dovolené má na krku tři chlapy a k tomu ještě prase Pepu. Navíc malý Vašek neustále poňouká svého tátu ke špatnostem. „Máma pořád něco zakazuje,“ říká tátovi, když jej přemlouvá, aby lezli na zakázané skály.
To, co Vašek nestačil zdědit po svém tátovi, zdědil po svém dědovi, který má pochopení pro to, po čem chlapcova dušička prahne. I on v rámci své profese leze do výšek, je totiž pokrývač. Jak svému vnukovi vysvětluje, ke své práci potřebuje tři pracovní nástroje: „dokonale vypracované tělo, posedlost dokázat všechno na světě a nervy, se kterými nepohne nic na světě.“
Temperamentní dědeček menší podsadité postavy je pro každou špatnost. Co však neuznává je, když se chlap nestará o své dítě. Jak říká, chlapovi, který se nestará o své dítě, by ani ruku nepodal. A tak se neustále svého syna snaží dotlačit k tomu, aby co nejdříve byla svatba a jeho syn měl na kluka papíry. Dědeček si vezme i dovolenou, aby ohlídal, že se v chalupě „nic“ nestane a techtle mechtle budou až po svatbě. Následné Lubošovo marné snažení o sblížení se s Annou pak vede k několika komickým situacím.
Představitel dědečka Josef Karlík, byl Tomáši Holému vskutku podobný, nejen povahově, ale i vzhledově. Jeho kulatý obličej a elán se k rošťáckému Tomášovi hodil. Herec na Tomáše vzpomínal rád: „Byl to rozkošný kluk a také technicky nadaný. Herectví mu ale vzalo dětství, a on si to uvědomoval. Měl obrovský smysl pro humor. Dostával za roli pár korun denně, ale když se ho lidé ptali, našel nějakou provokativní odpověď. Třeba řek - no, už jsme si za to koupili mercedes. Nebo když František Němec jednou při slaňování spadl asi ze čtyř metrů a odvezli ho do nemocnice. Ten malej za mnou přišel a prý - půjdeme za Františkem a vezmeme mu buchtičky, to ho uzdraví. Já na to civěl. Myslíš povidlový, nebo tvarohový? - Ne, pane Karlík, nebuďte naivní. Já myslel jednu blond a druhou brunetu. Takové hlášky měl ten kluk, škoda, že už není.“
Mezi herci panovala skvělá energie, která se promítla i do filmu. Karlík to s Tomášem uměl. Dokázal ho rozesmát i ve chvíli, kdy mu to už moc nešlo. Vzal například vajíčko a rozbil si ho hlavu. To mu pak nateklo až do očí. „Nic jsem neviděl, jen jsem slyšel Tomášův hurónský křik a upřímný řehot,“ vzpomínal herec.
A jaký byl Karlík v reálném životě? Kroměřížský rodák měl svéráznou povahu i v reálném životě. Tahoun činohry brněnského Národního divadla a představitel desítek hlavních rolí se narodil do rodiny vojáka z povolání. I přes nesouhlas rodičů dělal vše pro to, aby se mohl herectví věnovat. Na brněnskou konzervatoř dělal zkoušky tajně. „S tou láskou pro divadlo, která ve mně byla, se prostě nedalo nic dělat. Tatínek byl profesionální voják a herce absolutně neuznával. Považoval je za divné lidi, kteří se vyhýbají poctivé práci. Říkal, že divadlo je pro citové devianty. Maminka byla kulturně založená, Polednici nebo Vodníka nám s bráchou říkala zpaměti. Ale ani ona by mi herectví neschválila. Můj profesor matematiky našim dokonce tvrdil, že by to byla ostuda pro celou rodinu. Tehdy lidé chápali divadlo jako nejistou a podezřelou existenci,“ uvedl v roce 1999 pro iDNES.cz.
Na začátku 50. let, po absolvování JAMU hrál dvě sezony v dnešním Vinohradském divadle. Pak ale zamířil do Brna. „Já byl mladý a v Praze jsem se věnoval spíš bohatýrskému životu a milostným avantýrám. Obojí mě obohatilo. Sice jsem také hrál, ale tamní soubor mi tenkrát nějak nesedl. Toužil jsem po rodné Moravě,“ vzpomínal. Připravil se tím sice o možnou popularitu, jemu ale více záleželo na tom, v jakém je souboru, jak do divadelního prostředí zapadne, než na tom, kde to divadlo je a jakou slávu mu přinese: „Herec může samozřejmě růst tím, že střídá angažmá. Může ale také zůstat v kolektivu, který někam směřuje, a takový jsem našel v Brně. Já vždycky chtěl být potřebným hercem a ne hercem - hvězdou.“
V Brně také potkal svou osudovou ženu. V 50. letech se zamiloval do o 3 roky starší operní pěvkyně, hvězdy brněnské Janáčkovy opery, Jarmily Palivcové. Charismatická a temperamentní brunetka ho okouzlila na první pohled. Mělo to ale háček. Tou dobou byla vdaná za herce Martina Růžka, museli se tedy scházet tajně. Když to prasklo, neobešlo se to bez pár facek: „Moje žena Jarmila Palivcová byla výborná operní pěvkyně. Zamiloval jsem se i do jejího krásného altu. Musel jsem ji dobývat. Předtím byla ženou Martina Růžka, a já mu ji odvedl. Zrovna v té době jsme spolu hráli v Shakespearově Zkrocení zlé ženy. Jednou jsme se kvůli ní i pofackovali, a když jsme byli v nejlepším, přiběhli k nám takoví dva pánové v kožáku a prý - co se to tu děje. Já říkám, ale nic zvláštního, tady ten mi dává přes hubu, ale má na to nárok, protože já mu kradu ženu. S manželkou jsme spolu od roku 1955. A přestože společný život vždycky nebyl procházka sadem, ona měla blahodárný vliv i na můj umělecký růst.“
Palivcová se s Růžkem rozvedla a provdala se za Karlíka. Byla to láska jako trám, zůstali spolu až do smrti. Poslední roky života spolu žili v jednom pokoji v domově pro seniory. Roku 2009, Karlík zemřel v noci ve spánku, po boku své milované ženy. Dožil se 81 let. Jeho žena jej následovala v roce 2010.
Představitel samorostlého zemitého dědy byl skvělý herec i pedagog. Působil jako profesor brněnské Janáčkovy akademie múzických umění. Nebál se jiskřivých debat se svými studenty, dokázal podněcovat jejich tvůrčí proces. Herectví pro něj byla psychoterapie, úplně mu propadl. Škoda, že jsme si jeho talentu nemohli na filmovém plátně víc užít.
Zdroje:
1) film Jak dostat tatínka do polepšovny
