Článek
František Vnouček se do srdcí diváků zapsal zejména jako vnímavý středoškolský profesor Voříšek ve Fričově komedii Cesta do hlubin študákovy duše. Sympatický češtinář, který má plné pochopení pro své studenty, si získal sympatie a mnozí si tak přirozeně do něj projektovali jen ty nejlepší vlastnosti. To, že měl srdce na svém místě, by jistě potvrdila hvězda stříbrného plátna Adina Mandlová, která se s Vnoučkem přátelila. Jeho lidskosti si cenila zejména v době, kdy její první manžel malíř Zdeněk Tůma spáchal sebevraždu. Mnozí si na ni ukazovali prstem jako na tu, která to zapříčinila. „Okamžitě se vyrojily nové pomluvy o Frankovi, prý jsem se s ním celou dobu svého manželství tajně stýkala, tu poslední noc jsme také strávila s ním a domů jsem přijela pod kožichem nahá – to prý lidi v tramvaji na vlastní oči viděli. Na naléhání mého advokáta Ljuba, která byla tehdy moje dobrá kamarádka, se ke mně nastěhovala. Báli se, že si sama něco udělám, a Ljuba mě musela hlídat, přestože jí to starý Vydra přímo zakazoval, protože: ,Ta svině si nezaslouží soucitu,´“ vzpomínala Adina ve svých pamětech. Dokonce ji přišlo vyšetřovat i gestapo, které zajímaly příčiny manželovy sebevraždy. „Ale těm jsem nemohla říct, že jeho komunističtí přátelé ho proti mně hecovali a hrozili mu, že si to po válce odnese, že si mě vzal, až to zřejmě ještě víc prohloubilo jeho pesimistický životní pocit.“ Podle Adiny měl její muž prostě všeho dost. Kromě toho, že se jim rozpadalo manželství, se mu navíc nedařilo profesně. Byl velmi přecitlivělý a vše si moc bral.
Když se začaly šířit nové verze pomluv, rozhodla se Mandlová vrátit na prkna poříčského divadla, aby se vrátila zpět do života. „V divadle mi nikdo nedal znát nějakou změnu a všichni se chovali velmi vlídně a shovívavě, zejména ovšem můj starý kamarád Franta Vnouček, jenž v tom kuse hrál komickou roli jednoho z mých nápadníků.“
Adina Mandlová
Adina měla s Vnoučkem několik společných přátel. Byl expřítelem její tehdejší nerozlučné kamarádky Nataši Gollové, která se proslavila zejména díky Fričově komedii Eva tropí hlouposti. Adina Mandlová tehdy hlavní roli Evy odmítla, a tak se sedmadvacetileté Nataše otevřela skvělá příležitost ukázat svůj komediální talent. Díky tomu si ji slavný režisér oblíbil a další role na sebe nenechaly dlouho čekat. „Našel mě až Mac Frič. V tom byla jeho genialita, že dovedl rozpoznat, kdo je kým, že umožnil hercům, aby vycházeli ze sebe, ze svého naturelu. Frič zjistil, že mi svědčí taková obyčejná děvčata se smyslem pro humor, a začal na mě šít role.“
Nataša Gollová
Jak Nataša, tak František si zahráli své nejvýraznější role díky stejnému režisérovi, a dokonce i ve stejném roce. Zatímco jejich kariéra v roce 1939 vzkvétala, v soukromí si oba lízali rány z bolavého rozchodu.
Nataša se s o 9 let starším pohledným Vnoučkem seznámila v polovině 30. let, kdy oba působili ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Oba pak přešli do angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech. Tři roky je pojila nejen práce ale i láska, který mezi nimi zahořela. Talentované dívce z dobře situované rodiny se inteligentní muž, který, než se dal na dráhu herce, studoval práva na Karlově univerzitě, velmi líbil. I ona dala přednost herectví před studiem na vysoké škole. Zdálo se, že mají hodně společného.
I jemu se dcera politika, národohospodáře a právníka JUDr. Františka Xavera Hodáče, profesora ČVUT, velmi líbila. Jistě sdílel názor režiséra Fiče, který krásnou herečku komentoval slovy: „Je jemná, lyrická, naivní, bezprostřední, spontánní, upřímná, temperamentní. Je to prostě typ bláznivého děvčete, který divák bude milovat.“ A miloval ji také František.
Jan Werich, František Vnouček a Jiří Voskovec ve hře Don Juan & comp., 1931
Žili spolu tři roky. Jejich vztah měl však k idylce daleko. Na první pohled dokonalý pár se často hádal. František sice Natašu ochotně doprovázel do společnosti a měli mnoho společných témat, intimní život však spolu prakticky neměli. Ačkoliv se Nataša snažila jejich intimní život posunout o stupeň výš, František se vždy, když se schylovalo k intimitě zasekl a vyvolal konflikt. Jeho očividná rozpolcenost, kterou utápěl v alkoholu, vrtala Nataše hlavou. Až když si František přiznal, že je gay, mohli se pohnout z místa. Nataša se poté, co se o jeho sexuální orientaci dozvěděla, rozhodla vztah, který nikam nevedl, ukončit. Na jevišti a před kamerou však i nadále dokázali dál spolupracovat jako skuteční profesionálové. Nejenže se spolu objevovali na vinohradské scéně, zahráli si spolu také například ve filmu Rukavička.
Zatímco Nataša se posléze bláznivě zamilovala do právního poradce oddělení kulturněpolitických záležitostí Úřadu říšského protektora Wilhema Söhnela, rozeného Ostraváka s československým občanstvím, ale německou národností, po boku Františka se již žádná jiná žena neobjevila. To, že jej přitahují muži, musel skrývat, neboť podle tehdejších zákonů byla homosexualita trestný čin. Trestnost homosexuálního vztahu zrušil až nový trestní zákoník v roce 1961, čehož se však Vnouček nedožil.
V době, kdy homosexuály pronásledovali nacisté, se Vnouček účastnil salonů homosexuálů, které se konaly v domácnostech „lepší společnosti“. Sešlosti, na které směli jen lidé s osobní pozvánkou nebo s doporučením pozvaného hosta, se konaly v bytech slavných umělců nebo podnikatelů. Vnouček býval mezi těmi, které zval do svého bytu režisér Václav Krška. Mezi jeho hosty býval také herec Svatopluk Beneš, který na malostranský dům, v němž se sešlosti konaly a ve kterém také nějaký čas bydlel, vzpomínal ve své knize Být hercem: „Za protektorátu tam chodívala řada umělců, především herci. S Eduardem Kohoutem a Václavem Krškou jsme tam probděli mnohou noc a hodnotili své úspěchy i prohry,“ uvedl. „Nemohu také nepřipomenout dlouhé diskuze přesvědčeného marxisty Františka Vnoučka s knězem řádu Maltézských rytířů, páterem Píchou. Čím víc se blížil konec války, tím byly jejich výměny názorů urputnější, ale jejich přátelství tím neutrpělo. Ledacos jsem si při těchto debatách ujasnil.“
Zdá se, že levicově zaměřený František byl velmi hloubavý a dlouho si v sobě rovnal to, kdo vlastně je. Zůstal věrný svému sociálnímu smýšlení, což se mu po válce vyplatilo. Nebyl dán do stejného pytle „buržoazních herců“ jako jeho kamarádka Adina Mandlová či Nataša Gollová, kterým se po válce svět československého filmu uzavřel.
Mnoho lidí v té době uvažovalo podobně jako František, postupně však často přišlo vystřízlivění. „Kdo ve třiceti letech není socialistou, nemá srdce! Kdo ve čtyřiceti letech je ještě socialistou, tak už nemá rozum!“ Vystihl podle Miroslava Horníčka správně Winston Churchill.
Po válce František spolupracoval s E. F. Burianem, který se zaměřil na propagaci „vhodných“ titulů, zapadajících do dramaturgické koncepce režimu. Z Vnoučka se stal velký propagátor sovětského divadelního umění. Po roce 1948 si zahrál v řadě angažovaných a tendenčních filmů, paradoxně byl často obsazován do rolí „buržoustů a jiných třídních nepřátel“. Věnoval se také práci v Československém rozhlase, nadšeně se vrhl i do jeho televizního vysílání.
Od roku 1953 působil jako docent a později profesor na pražské DAMU. V následujícím roce mu byl udělen titul Zasloužilý umělec a v roce 1958 obdržel vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Bohužel jeho herecký talent nestihli filmaři dostatečně využít. Zemřel předčasně 24. června 1960 v nedožitých sedmapadesáti letech.
Zdroje:
MANDLOVÁ, Adina. Dneska už se tomu směju. Praha: Československý filmový ústav, 1990. ISBN 8070040580.
BENEŠ, Svatopluk. Být hercem. Vyd. 3., V nakladatelství Brána 2. Praha: Brána, 1998. ISBN 8071718901.
HIML, Pavel; SEIDL, Jan a SCHINDLER, Franz (ed.). "Miluji tvory svého pohlaví": homosexualita v dějinách a společnosti českých zemí. Každodenní život. Praha: Argo, 2013. ISBN 9788025708767.
HORNÍČEK, Miroslav a ROHÁL, Robert. O životě. Praha: Petrklíč, 2002. ISBN 807229069×.
