Článek
Je tomu už více jak 20 let, přesto je to něco, na co se jen tak nezapomíná. Jednoho sobotního večera jsem se chystala, že vyrazím na diskotéku, když někdo zazvonil. Byli to vojáci, aby mé mámě oznámili, že její syn tragicky zahynul na mírové misi. Měl se za pár dní vrátit, ale jeden machr nevybral zatáčku. Možná to někomu přijde nepochopitelné, ale potřebovala jsem z té tíživé atmosféry prchnout, aspoň na chvíli. A tak jsem odešla, směr noční život. Spíše jsem běžela, pádila, hlavně někam pryč. Na diskotéce jsem si sedla na zem a dívala se, jak se lidi baví. Bylo to jako pozorovat rybičky v akvárku.
Druhý den jsme nasedli do tátova auta (máma žádné neměla) a společně ještě se starší sestrou, která žila u otce, vyrazili na objížďku příbuzných, abychom jim osobně onu tragickou novinku sdělili. Rodiče se před lety rozvedli pro nepřekonatelné rozdíly, já bych řekla spíše nepřekonatelný odpor mého otce k mé mámě. V autě zavládlo hrobové ticho, cesta mi přišla nekonečná. Nevím, zda je horší onu zprávu přijímat nebo ji sdělovat. Být nositelem špatné zprávy a sledovat, jak se do radostné tváře vkrádá vyděšený pohled.
V pondělí jsem šla normálně do školy. Chtěla jsem přijít na jiné myšlenky, být v jiném prostředí, mezi lidmi, kteří řeší běžné starosti všedního dne. Den probíhal celkem běžně, dokud do vyučování kdosi nevstoupil s tím, že mám jít do ředitelny. Rozbušilo se mi srdce. Co se sakra zase děje? V ředitelně byl můj otec. Pro mě to bylo velké překvapení, že vůbec ví, kde se má škola nachází. Nikdy nebyl na mé třídní schůzce, neřešil můj školní prospěch, nedělal se mnou domácí úkoly. Odstěhoval se od nás, ještě než jsem nastoupila do základní školy. Proč najednou takový zájem a co tu vlastně chce?
Když táta po telefonu od mé mámy zjistil, že nejsem doma, měl potřebu to řešit. Divil se, že mě máma v této situaci pustila do školy. Gympl, na který jsem chodila, byl poměrně náročný. Nejspíš se chtěl se školou domluvit, aby vzhledem k tragické události v rodině byli ke mně ve škole shovívaví. Aby mě třeba nějakou dobu nezkoušeli. Přitom já o žádné úlevy nestála. Každopádně potud jsem jeho přístup celkem chápala.
Pak ale odlovil výchovnou poradkyni, která mě učila němčinu, a požádal ji, abychom hned danou situaci probrali. Bylo mi to krajně nepříjemné, moc tlačil na pilu. Rozhodně to pro mě nebyl správný čas a místo na to, abych s někým, kdo mě učí, řešila svůj osobní život. Jen tak, teď hned, na lusknutí prstu. Nejvíce mě asi naštvalo, že táta začal vytahovat kostlivce ze skříně, řešil rodinné záležitosti, nevybíravě se vyjadřoval o mé mámě. Nakonec se jim přeci jen podařilo ze mě vydolovat nějaké emoce, a to velký vztek. Otci jsem řekla, že nechápu, na co si tu hraje, vždyť bráchu vůbec neznal a nyní truchlí? Jako jeho otec selhal. Kdyby umřela ségra, kterou měl z nás nejraději a nepokrytě to i říkával, tak by se z toho zhroutil. Vpálila jsem mu, že ho ve svém životě nepotřebuji. Byla jsem jako ta krysa zahnaná do kouta.
Po emotivní schůzce, kterou celkem ustál, odjel zpět domů a mě čekal tělocvik s naším třídním učitelem. Za jeho přístup jsem dodnes vděčná. Trochu jsem se bála, že se mě někdo bude vyptávat, co se děje, a opět budu muset s někým něco řešit. Naštěstí nic takového neproběhlo. Poprvé a také naposled jsme šli na sportovní stadion běhat patnáctistovku. Bylo to docela neobvyklé, protože o tělocviku jsme většinou hráli nějaké ty hry v tělocvičně. Nejsem žádný velký maratonce, takže to pro mě byl celkem oříšek. Nicméně to pomohlo. Jak známo, při běhu se uvolňují endorfiny, které navozují pocit štěstí a euforie. Učitel se mě na nic nevyptával, nechal mě volně dýchat. To byl ten přístup, který jsem v ten moment potřebovala.
Každý se s tragickými událostmi vyrovnává jinak. Někdo se schoulí někam do kouta a potřebuje pohladit, utěšovat. Někdo reaguje podrážděně a je lepší se mu vyhnout a jiní zase potřebují naskočit zpět do normálního života a své emoce zpracovat postupně, pozvolna.
Později, když jsme na vysoké měli seminář z psychologie, nepřímo se mi tyto zážitky vybavily. Tu a tam jsme dělali zajímavé testy nebo úkoly, abychom se také o sobě něco dozvěděli. Jednou jsme měli říct, jakým zvířetem bychom si přáli být a proč. Lektorka pak ke každé odpovědi dala nějakou krátkou analýzu. Byla to pestrá škála odpovědí, někdy to bylo i docela vtipné. U tohoto úkolu není ani tak důležité zvolené zvíře, ale naše zdůvodnění proč právě to zvíře. A co jsem si vybrala já? Myš, protože je mazaná, rychlá a nikdo ji neuloví. A co mi na to bylo řečeno? Prý nejspíš řeším nějakou náročnou životní situaci. No, moc se nemýlila. Mám dojem, že můj život je řetězec náročných životních situací.
Zpětně samozřejmě vím, že mi otec chtěl pomoci, ale dělal to pro mě dosti nešťastným způsobem. Smrt bráchy rozhodně nebyla vhodná situace, aby táta řešil svou averzi vůči mé mámě. Nelituju toho, co jsem mu řekla, stojím si za tím i dnes. V životě udělal několik přešlapů, které se těžko odpouští. Co mě ale mrzí, je to, že ho mé děti nepoznají jako dědu. Můj táta byl dobrým dědou svým nevlastním vnoučatům. Mé děti už bohužel nestačil poznat. Vím, že by jim měl co předat. Jeho dobrých stránek jsem si vědoma, zejména po té, co jsem poznala svého tchána.
Nedávno jsem zaslechla, že hlavním úkolem rodičů je děti nasytit, ochránit a psychicky poznamenat. Pod to se klidně podepíšu. I když to rodiče často myslí dobře, tak nějak se to shodou okolností nakonec zvrtne nebo vymkne z kloubů. Občas je lepší jen pozorovat a být v dosahu pro případ pomoci než se snažit za každou cenu házet záchranný kruh.
