Článek
Dlouholetý člen Národního divadla ztvárnil nespočet rolí. Často býval obsazován do naivních a charakterově čistých dobráků. A to nejen na jevišti, ale také před kamerou. Do jeho bohaté filmografie patří např. Zapadlí vlastenci, Maryša, Pantáta Bezoušek, nebo Divá Bára. K jeho nejznámějším rolím patří loupežník Sarka Farka ze slavné ladovské pohádky Hrátky s čertem.
Herec, kterého kolegové přezdívali kvůli mohutné postavě a laskavé povaze „Obr-dobr“, se narodil 27. prosince 1888 do herecké rodiny. Kutnohorský rodák zdědil lásku k divadlu nejen po tatínkovi, ale i po mamince, která zemřela, když Jaroslavovi byly pouhé 4 roky. Od té doby žil se sourozenci Adolfem a Hermínou u babičky v Králově Poli u Brna. Tatínek se dál věnoval svému kumštu, jezdil s kočovnou divadelní společností, a tak své děti vídal jen párkrát do roka.
Jaroslav si tak moc svých rodičů neužil. Jeho rodina žila ve velmi skromných podmínkách, často řešili existenční problémy. A tak se malý hoch naučil chytat pstruhy holýma rukama či rozeznávat spoustu druhů hub, které babička sušila a prodávala na trhu. Malý klučina občas ukradl na poli brambory nebo kukuřici.
Musel brzy dospět. Věděl, že je třeba studovat něco, co mu vydělá peníze. Na radu otce se proto nejprve vyučil slévačem a poté ještě absolvoval dvouletý večerní kurz strojního oddělení při průmyslové škole v Brně.
Jeho další životní kroky ovlivnila rodinná tragédie. Když mu bylo 17 let, otřásla s ním sebevražda jeho otce. Ten trpěl vzácnou chorobou, doprovázenou nesnesitelnými bolestmi. Byl rozhodnut ukončit své trápení skokem z okna, nicméně mu v tom zabránila jeho druhá žena Hana Jelínková. Nakonec proti sobě obrátil zbraň. Jaroslava otcova sebevražda dostala na dno. Dokonce sám uvažoval, že si sáhne na život. Naštěstí mu to rozmluvil otcův lékař. Jaroslav začal na život pohlížet jinýma očima a rozhodl se následovat své srdce. V brněnském spolku Bratrstvo začal hrát divadlo, následně prošel několika divadelními společnostmi.
Zlom v jeho profesním životě nastal v roce 1910, kdy se stal členem Národního divadla v Brně. Po třech sezonách si na dvě sezony odskočil do Plzně, kde se seznámil se svou budoucí ženou Antonií. Z jejich lásky vzešel syn Ivan a dcera Radana. O několik let později se ujali ještě dívky Ruth, dcery Antoniiny kamarádky, která zahynula při autonehodě.
Od roku 1919 byla jeho domovem Praha, neboť přijal nabídku Karla Hilara na angažmá v tehdejším Městském divadle na Královských Vinohradech. Po šesti letech se však dočkal vytoužené mety a zakotvil v Národním divadle, v jehož angažmá byl až do roku 1959, kdy odešel oficiálně do důchodu. „Nikdo nepochopí, co jsem se po tomto okamžiku natoužil, co práce jsem si vždycky se všemi rolemi dával, jen abych si proklestil cestu k tomuto kýženému cíli a dočkal se oné nejblaženější chvíle, kdy se i mně, venkovskému a původně kočujícímu herci, otevře brána toho nejdražšího a tolik milovaného stánku umění – pražského Národního divadla!“
Národní divadlo, Praha
V seniorském věku nehodlal jen tak zahálet. Herectví se vzdát nedokázal, i po odchodu do důchodu nadále hrál ve Zlaté kapličce a hostoval v různých divadelních spolcích. Účinkoval také v rozhlase a televizi. Jeho vitalita byla obdivuhodná. Na jevišti stál naposled v den svých osmdesátin v Tylově Strakonickém dudáku.
Nikdy nezkazil žádnou legraci. Proslul svým svérázným vypravěčským stylem anekdot, kdy téměř vždy popletl pointu. Pro jeho neobratné vyprávění anekdot se vžilo označení „zvojtit“. Dobráckého a pokorného herce nešlo nemilovat. Když se v roce 1968 rozšířila mezi herci informace, že Jaroušek Vojta, leží v nemocnici s těžkým infarktem, byli mnozí v šoku. Jen co se trochu otřepal, začal svůj zdravotní stav zlehčovat: „Víš, Františku, lidi moc mluvěj. Kdoví jestli si to s tím infarktem doktoři nevymysleli, zatímco mě jen trochu bolelo břicho, i když, kamaráde, bolelo hodně,“ pravil herci Františku Filipovskému, který jej přišel domů povzbudit. Jen co jeho žena Tonička přichystala čaj a odešla na nákup, Vojta pookřál a donesl lahvinku slivovice. Nalil si pořádnou porci místo čaje a jen co do sebe hrnek obrátil, zvolal: „Jako bys polykal milého pánaboha v sametových gatích.“
František Filipovský
Bezelstný šprýmař, kterého bylo všude plno, se tu a tam nechával zlákat dotěrnými opilci na rundu. Prý proto, aby si nemysleli, že herci z Národního divadla nad nimi ohrnují nos. „S takovými hospodskými fešáky, kteří nevědí, kdy přestat, si vím rady. Trochu se s nimi napiju, někdy dost, oni mají radost, já taky, ale ráno mě bolí hlava, Tonička mi přikládá studené obklady a já ty nový hospodský kamarády, který už nikdy neuvidím, proklínám,“ svěřil se Filipovskému.
Družný herec byl také častým adresátem mnoha dopisů od lidí, kteří něco potřebovali. Z množství doručených dopisů soudil, že lidé mají herce asi rádi. „Jenomže mě pořád někdo o něco žádá. Jednou, abych mu poslal obnošený sako, jindy svetr, i peníze chtějí. Jako bych si je tiskl. No řekni, copak jsem majitel nějaký konfekce? Jeden napsal, že se bude ženit a jestli nemám pro něj starší oblek. Ani nevím, jakou velikost,“ dumal Vojta před svým kamarádem. Následně nahlas zvažoval, zda by dotyčnému pisateli neměl přeci jen něco poslat.
Nastávaly situace, kdy nezůstalo jen u zvažovaní, zda někomu cizímu pomoci. Když takhle jednou po zkoušce seděl Vojta s Filipovským ve Slávii, přistoupil k nim vrchní s informací, že na Vojtu čeká u šatny nějaký jeho známý. Když se pak herec vrátil, byla z jeho výrazu patrná jistá rozmrzelost. Cizí muž u šatny se tvářil, že se znají z Přerova a že by potřeboval půjčit stovku. Na Filipovského dotaz, zda mu nenaletěl, odpověděl: „Nenaletěl, ale on se tak zoufale díval a říkal, že se známe z přerovského nádraží, a tak jsem mu přece jen naletěl. Pumpnul mě. Ale věř mi, Františku, v životě jsem ho neviděl.“
Vojtova důvěřivost a roztržitost se staly přímo legendární. Pověstný byl také svou pracovitostí. Každou roličku hrával naplno. Když se ve svých 81 letech chystal na natáčení seriálu F. L. Věk, tušil, že se blíží jeho konec. „Měli jsme spolu moc hezký vztah. Říkám mu tam, jakou mám radost, že spolu budeme zase točit. A on svým nezaměnitelným hlasem mi povídá: ‚Radečku, nebudu točit, umřu. Přestaly se mi líbit ženy.‘ A za dva týdny zemřel. Odhadl to přesně,“ vzpomínal herec Radoslav Brzobohatý. V roli protestantského souseda ho nakonec nahradil Zdeněk Kryzánek.
Představitel bodrých mužů z lidu, který získal řadu ocenění, odešel do hereckého nebe 20. dubna 1970 ve věku nedožitých osmdesáti dvou let. V Modřanech, kde bydlel, je po něm pojmenována jedna z ulic a na jeho domě je umístěna pamětní deska.
Zdroje:
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
