Článek
To, co za svůj život dokázal Karel Gott, se už nejspíš žádnému jinému českému zpěvákovi nepovede. Dvaačtyřicetkrát se stal Zlatým a Českým slavíkem, koncertoval v newyorské Carnegie Hall. Byl populární nejen u nás, ale také v Německu či Rusku. Za své úspěchy vděčil nejen svému talentu, ale také svědomitému přístupu. Kolegové z branže o něm hovořili jako o profesionálovi a perfekcionistovi.
Klíčový pro jeho úspěchy byl také jeho romantický projev. „Lidé, kteří cítí romantismus jako útěk od reality, která je unavuje, mají touhu chviličku se zasnít. Chtějí být krásně vtahováni do hudby, pohladit, mít chvilku krásný pocit. A takových lidí je hodně a jdou přes generace,“ uvedl v roce 2011.
Karel Gott dává autogramy
Než však dozrál do dokonalého gentlemana, který přitahoval pozornost žen různých generací, musel si projít poněkud těžkopádnými začátky. Dle hudebního kritika Jiřího Černého nebyl Gott zpočátku mnoha posluchačům sympatický. Podle Yvonne Přenosilové měl Karel zprvu problémy najít svou image. „Já měla ofinu a holky mě začaly hned kopírovat. Karel se musel hledat a některé písničky mu na začátku opravdu neseděly.“
Ženám na počátku 60. let mnohem více imponoval živelný Waldemar Matuška. „Když si občas prohlížím staré fotky, tak měl vážně něco do sebe. A myslím, že toho dost využíval. Žil tehdy s Jitkou Zelenohorskou, herečkou z Ostře sledovaných vlaků, a ta měla co dělat, aby s ním vydržela,“ prohlásila Přenosilová pro idnes.cz.
Waldemar Matuška
Traduje se, že to byla právě Yvonne Přenosilová, kdo Gottovi vymyslel nelichotivou přezdívku „Čuňas“. Podle Jana Adama, bývalého tajemníka Karla Gotta, přezdívka, která se slavnému zpěvákovi protivila, vznikla na základě jeho podoby s jednou filmovou postavou: „Všeobecně se vědělo, že má Karel nenechavé ruce a navíc Yvonne údajně viděla v té době francouzský film, jehož hlavní představitel byl Karlovi neskutečně podobný a jeho postava se ve filmu jmenovala Čuňas,“ prozradil Jan Adam.
Yvonne Přenosilová
Jsou však tací, kteří dávají vznik přezdívky do souvislosti s Karlovými delikty z mládí, kdy dvakrát provozoval intimní aktivity na veřejnosti. Podle hudebního publicisty Pavla Klusáka existují záznamy, podle nichž se Gott dopustil nemravného jednání na veřejnosti v letech 1958 a 1962. V prvním případě byl devatenáctiletý Karel přistižen, jak v odpoledních hodinách masturbuje pod pláštěnkou na stanici tramvaje, v druhém případě měl dle svědků masturbovat v tramvaji při pohledu na dvě zhruba dvacetileté dívky s hlubokým výstřihem, které seděly naproti němu. Rozepl si kalhoty, přes které položil kabát a předpokládal, že si toho nikdo nevšimne. Spletl se. Cestující si toho všimli, vyvolali rozruch a oznámili to řidiči. Ten následně zavolal strážníky a Gott opět skončil u výslechu, ke kterému byl přizván jeho otec, který byl tou dobou pracovníkem na ministerstvu.
Třiadvacetiletý student konzervatoře své nevhodné chování vysvětloval jako důsledek pracovního stresu. Vedle studia totiž pracoval jako „zpěvák sólista“ pro rozhlas, televizi a estrády. Pro samou práci tak prý neměl čas na styk s děvčetem. Jeho přepracovanost doložil i přivolaný otec, který uvedl, že synovi několikrát vyčítal, že má mnoho závazků.
Ctižádostivý Karel si toho během studia na konzervatoři, na kterou nastoupil poté, co se vyučil elektromontérem, na sebe bral opravdu moc. Nevyčítal mu to jen jeho otec, ale také jeho profesor Konstantin Karenin, který byl v operním oboru uznávanou osobností. Býval slavným a vyhledávaným tenorem. Zpíval například Wagnerova Lohengrina či Tristana. Naučil zpívat mnoho operních pěvců. V polovině 60. let k němu na hodiny zpěvu docházeli také Václav Neckář a Helena Vondráčková.
Od jiných profesorů se lišil svou osobitou češtinou s mnoha ruskými tvary a také tolerantním přístupem k populárním písničkám. Gott v něm našel moderního a citlivého pedagoga, který přirozeným přístupem dokázal rozvinout jeho hlas.
„Když ke mně přišel poprvé, moc zpívat neuměl, ale bylo slyšet, že v sobě má něco, čemu jsme zastara říkali boží jiskra. Něco uvnitř. Že je to osobnost. Bez toho zpěvák nikoho nezaujme, ani s dobrou technikou,“ vzpomínal na svého žáka Karenin. Gott, který byl tenor jako on, mu padl do oka. Líbilo se mu jeho nadšení a to, že vše vsadil na svou pěveckou vášeň.
Celé zpívaní začali stavět na Karlově dechu. „U nás někteří zpěváci písničky jen vyslovují, nezpívají. Moc křičí. To je chyba. Hřeší se na módu. V zahraničí se sice zpívají módní věci ještě víc, ale oni to umějí, dovedou už s hlasem zacházet. Velkou výhodou bylo, že Gotta začala ta technika bavit, měl chuť se učit. Okamžitě chápal, takže šlo všechno rychle. Je někdy jak houba: všechno nasaje a udrží,“ popsal.
Přeci jen byly věci, které Kareninovi na jeho žákovi vadily. Z pohledu pedagoga neviděl rád, kolik si toho Gott nabíral. Podle něj zpíval až moc, navíc většinou těžké věci. Navíc kvůli vysokému pracovnímu tempu se jeho studium dostávalo do pozadí. „Snad bych to neměl říkat, ale on se měl víc věnovat konzervatoři. Převedli ho na dálkové studium, chápali, že má to divadlo. Ale on by měl také víc vycházet vstříc. Chodit i na teoretické předměty a pořádně školu dodělat. Nemá maturitu, a ta by se mu mohla vždycky hodit.“
Konzervatoř, kterou Gott studoval od roku 1960 nakonec ke zklamání pana profesora nedokončil. Po třech letech denního studia totiž dostal angažmá v Semaforu, a tak šla škola na druhou kolej. Další tři roky mu sice ve škole vyšli vstříc a mohl studovat dálkově, což nebývalo běžné, nicméně jeho studium definitivně skončilo v lednu 1966, kdy byl ze seznamu posluchačů vyškrtnut.
Jeho hudební kariéru nakoplo jeho objevení provozním ředitelem Semaforu Jiřím Plannerem, který si zašel jednoho dne do taneční kavárny Alfa, kde zaslechl zajímavý hlas. Tehdy v Semaforu po odchodu Matušky, Pilarové a Štědrého potřebovali nové obsazení, a tak se Planner Karla zeptal, zda by k nim nešel hrát. Mladík projevil zájem, nicméně sdělil, že studuje vážnou hudbu, což by mohl být problém. Na to mu však prý Planner sdělil, že to zařídí, neboť ředitel konzervatoře je jeho kamarád. Pak dodal, že o přijetí nových členů nerozhoduje sám, tudíž se na něj přijde podívat Suchý se Šlitrem.
„Najednou jsme slyšeli hlas, který u nás nebyl v populární muzice vůbec běžný. Nejen hlas, ale i osobnost. Karel Gott tehdy dělal hlavně jazz. To nám bylo blízké, tak jsme mu nabídli angažmá a on k nám šel,“ vzpomínal Jiří Suchý. Gottovi hodili lano, za což byl nesmírně vděčný. Od roku 1963 se stal členem legendárního Divadla Semafor, který stál také u zrodu hudební kariéry Waldemara Matušky.
Angažmá v Semaforu znamenalo pro Gotta jistotu nazpívání hitu. A tak se i stalo. Suchý se Šlitrem mu nabídli píseň, pro kterou neměli interpreta. K jejich překvapení se z písně Oči sněhem zaváté stal velký šlágr. Tato píseň přinesla Karlu Gottovi prvního Zlatého slavíka a odstartovala jeho hvězdnou kariéru.
Právě v Semaforu se zrodil Karel Gott takový, jakého jsme desítky let znali. Hudební kritik Jiří Černý ve své knize Zpěváci bez konzervatoře uvedl, že v Semaforu dostal Gott písničkový repertoár i lekce v „chování na scéně“ a ve „smyslu pro humor“. V Jiřím Suchém našel Karel mentora, který mu radil, „aby to nebral tak smrtelně vážně“. Díky Semaforu se také seznámil s Jiřím Štaidlem, se kterým spolupracoval po odchodu z legendární scény. Pod jeho vlivem se Gott nesoustředil zejména na hudební stránku písničky, naučil se vyjadřovat také význam textu. K tomu zúročil to, co se naučil u profesora Karenina. Byl to on, kdo Gottovi vysvětlil roli romantického tenora. Naučil jej, že nemá křičet, ale jemným zpěvem hladit ženy po duši.
Gott nastolil písničkový romantismus, který ovládl hudební scénu. Doslova se prozpíval nepochopením širokých mas i odborníků a zapsal se do povědomí posluchačů jako majitel krásného hlasu, jako zpěvák velkého rozsahu a mimořádné techniky. To by nebylo bez jeho talentu, svědomitosti a odhodlání obětovat zpěvu snad cokoliv.
Zdroje:
ČERNÝ, Jiří. Zpěváci bez konzervatoře. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1966. bez ISBN
KLUSÁK, Pavel. Gott: československý příběh. Brno: Host, 2021. ISBN 978-80-275-0598-2.
