Článek
Pražskému bistru Lagom došla trpělivost s neukázněnými dětmi a jejich rodiči. Prostřednictvím sociálních sítí vyslalo návštěvníkům zprávu, že prostory kavárny nejsou hřištěm, kde si ratolesti mohou dělat, co se jim zlíbí. Důvodem tohoto kroku byl fakt, že za necelý měsíc provozu nalezli zaměstnanci v dětském koutku pět rozbitých hraček a pod jedním stolem našli dokonce i špinavou plenku. Zoufalé majitele trápí, že kvůli neukázněným a všude létajícím dětem přestali do podniku chodit někteří jejich zákazníci, kteří chodili do podniku za odpočinkem, klidnou prací či učením. „Několikrát jsme museli prosit rodiče, aby své děti ukáznili, protože rozjívené chování svých dětí ignorovali. No řekněte, nechali byste své děti doma křičet, ničit hračky či je po sobě či jiných dětech házet? Tak proč je necháte to dělat v bistru?“ Vzkázal podnik rodičům.
Když s kavárnou začínali, nečekali, že tuto situaci budou muset řešit. Chtěli vytvořit místo, kde se všichni budou cítit příjemně. Ve svém podniku počítali i s rodinami malých dětí. „Jsme primárně bistro, jehož bonusem je, že se rodič může v klidu najíst a vypít si kávu, zatímco se jeho dítě zabaví v dětském koutku,“ napsali. Dále ale upozorňují, že dětský koutek nerovná se automaticky herna, kde by se ratolesti mohly vyblbnout. Zároveň bistro poděkovalo všem rodičům, co se chovají slušně a s respektem k ostatním zákazníkům.
Tento případ není ojedinělý. Už jsem četla několik článků na obdobné téma. Jsou i podniky, které kvůli chování některých dětských zákazníků zavedly i speciální pravidla. Jako například pražské bistro Marthy’s Kitchen, které loni zavedlo pravidlo: „Nepřejeme si, aby vaše dítě rušilo křikem, pláčem nebo pobíháním naše hosty.“
Tyto případy otevírají debatu o tom, zda by neměly mít děti vstup do kaváren zakázaný. Většina lidí se shoduje v tom, že pokud se umí chovat, tak k podobným zákazům není důvod. Jsou ale i lidé zastávající poněkud extrémní postoje, že by takové zákazy být měly, neboť se do kaváren chodí za odpočinkem a jakýkoliv rušivý element je nežádoucí. Ve výrazné menšině jsou pak jedinci, kteří to považují za diskriminaci a zastávají názor, že obdobné zákazy nejsou vůbec na místě.
Kristýna Leichtová
V této souvislosti jsem si vybavila 2 roky starý nepříjemný zážitek herečky Kristýny Leichtové, se kterým se svěřila na svém Instagramu. Jednoho dne se opovážila zpříjemnit si den se svými 2 malými dcerkami – Dorotkou a Rozárkou, kterým v té době byly 4 a 2 roky – v jedné oblíbené kavárně. Místo příjemného zážitku se ale dočkala nemilé konfrontace s jednou seniorkou. Když se její dcerky začaly dohadovat o maminčin mobil, ohradila se vůči chování jejich dětí jedna ze seniorek, která seděla u vedlejšího stolu: Přijde Vám, že tohle je ideální prostředí pro děti? Vidíte tu někde dětský koutek? Můžete si je uklidnit?“ Zaskočená herečka se v té chvíli zmohla jen na reakci: „Prosím? Myslíte, že nemám právo na to dát si kávu?“ Popis nepříjemného zážitku ukončila slovy: „Další konfrontace se nekoná, děti se dožadují mojí pozornosti a paní zřejmě řekla své a brebentí o tom dál u svého stolu. Dýchám. Slzy se hrnou do očí. Cestou kolem stolu veselících se dam slušně a nahlas prohodím: Přeji vám krásný den a moc vám děkuju.“
Kristýna Leichtová
Střet s onou seniorkou v kavárně byl pro herečku tak silným zážitkem, že se k němu vyjadřovala i po roce v jednom rozhovoru, kdy hovořila o tom, jak je z pohledu maminky těžké znovu se zapojovat do společnosti. „Řekla bych, že tahle země jednoduše není pro děti. Nic na ně není připravené, je problém v restauraci sehnat i dětskou židličku, navíc se na vás řada lidí bude koukat skrz prsty, nejraději by asi byli, aby byly matky někde zalezlé a s dětmi nikam nechodily. Takhle se ale děti nemohou naučit, jak se ve společnosti mají chovat,“ sdělila pro Kafe.cz. V tomhle s herečkou celkem souhlasím. Mám malé děti a vím, jak je náročné s nimi jít do jakéhokoliv veřejného prostoru. Vždy trnu, aby nebyly moc hlučné, protože o pohrdavé pohledy ostatních lidí nestojím. Jsou lidé, kterým vadí i to, když se děti hlasitě zasmějí. Do kaváren nebo restaurací raději s dětmi nechodím. Jednak na to není čas a jednak ceny služeb poněkud poskočily. A také vím, že bych se klidu s nimi nedočkala. A to nejen ani já, ale ani jiní zákazníci. Neustále je sledovat a mít pod kontrolou, abychom náhodou někomu nevadili, to není zážitek, o který bych stála. Na druhou stranu vím, že by do obdobných zařízení měly mé děti více chodit. Jak jinak se mají naučit v takovém prostředí pohybovat? Sociální izolace nikomu neprospívá.
Asi jsou i rodiče, co chování svých dětí na veřejnosti tolik neřeší a k reakcím okolí jsou lhostejní. Ti, co vypustí děcka a jdou si užít toho, že mají konečně klid. To, že někomu jejich děti vadí, je problém ostatních. Chápu, že tento typ lidí ostatním pije krev a koukají na ně jako na bezohledné jedince. Taky si nemyslím, že to není ok. Na druhou stranu takovým rodičům svým způsobem závidím. Dokážou si v tom rodinném maratonu najít taky chvíli času pro sebe a pečují o své duševní zdraví. I rodič si přeci zaslouží mít někdy chvíli klidu. A když nemají hlídání, vezmou dítko prostě s sebou.
Klafající maminky u kafíčka, vřískající děti, které mohou vše. To jsou dle diskuzí běžné situace v kavárnách. Já nevím, nemohu posoudit, do kaváren nechodím. Lidem vadí přílišná benevolence rodičů. Děti prý rostou, jako dříví v lese. V této souvislosti se mi vybavil jeden citát, který se mihl na sociální síti: „Všechny děti na světě by byly perfektně vychované, kdyby si je rodiny mezi sebou vyměnily. Každý totiž nejlépe ví, jak vychovávat sousedovo dítě.“ Dříve dítko vychovávala celá vesnice. V době, kdy se do výchovy nezapojuje širší příbuzenstvo, to s výchovou není tak jednoduché.
Někteří by nejraději vyvěsili do kaváren a restaurací cedule s nápisem - „Rodiče dětí, které se neumí slušně chovat, neobsluhujeme!“ Proč by si majitel nemohl určovat pravidla a zákazníky. Je dobré mít rozmyšleno, na jaký typ zákazníků se cílím. Pokud do svého podniku zařadím dětský koutek, je trochu naivní očekávat, že se to neobejde bez hluku. Pokud má někdo klidné dítě, které vydrží dlouhou dobu vzorně sedět a nevydávat téměř žádné zvuky, závidím. Děti jsou různé. I mezi dospělými se najdou křiklouni. Co se lidé naučili civět do chytrých telefonů, mám dojem, že jsou méně tolerantní vůči rušivým projevům reálného světa. Děti bývají hlučné. Nefungují na dálkové ovládání. Je samozřejmě nutné dávat jim hranice a usměrňovat je. Ale například u brečícího miminka se to děla opravdu těžko. A ne každé plačící miminko se dá utišit dudlíkem. Ani jedno z mých dítek dudlík nechtělo. O to víc jsem si „užila“ ten skvělý pocit, když mě někdo v MHD pohledem označil za neschopnou matku co si ani nedokáže utišit své dítko.
Ale zpět ke kavárnám. Můj pohled je trochu zkreslen tím, že jsem mámou malých dětí. Mám plné pochopení pro lidi, co si chtějí užít příjemné chvíle v kavárně či restauraci a nechtějí být rušeni. Když jsou dítka tak rozjívená, že je nejde zklidnit, bylo by vůči ostatním ohleduplné, aby raději s rodiči odešly. Mně to tak přijde přirozené. Zároveň mám pochopení pro jiné rodiče, jejichž dítko na veřejnosti zazlobí. I přes veškeré snahy ta výchova někdy není tak snadná, jak se na první pohled zdá. Nikdo se nerodí s Velkou knihou etikety od Ladislava Špačka v ruce. Ohleduplnost by měla být vzájemná.
Zdroje:
