Článek
Uvolňování poměrů pod taktovkou Alexandra Dubčeka vlilo obyvatelům Československa optimismus do žil. Lidé věřili v liberalizaci a reformy, které zlepší jejich každodenní život. Pak ale přišel vpád vojsk Varšavské smlouvy, který se uskutečnil v noci na 21. srpna 1968. Pro mnohé představoval vpád vojsk absolutní zděšení. A jak se k události stavěli zarytí komunisté? „Nikdy jsem nemohla Sověty nenávidět. Mně těch kluků bylo líto, protože oni věděli starou belu o tom, co se děje, kam přišli a proč sem přišli. Na druhé straně se ale objevili lidé, kteří za nimi chodili a říkali, že to je správné. Jednou jsem na nějaké schůzi řekla, že se to nemělo stát, a vyjádřila pochybnost o správnosti toho kroku a okamžitě mě tam sepsul takový starý komunista, že měli přijít už dávno. Byla to taková dvojlomnost toho přístupu a já věřím, že staří komunisté, kteří partaj zakládali a prožili první republiku, stávky a střílení do dělníků, tak ti byli přesvědčeni, že mají pravdu,“ komentovala v roce 2010 události Jiřina Švorcová.
Invaze sovětských vojsk do ČSSR, 1968
Tato událost znamenala konec nadějím na socialismus s lidskou tváří. V prvních okamžicích vypukl spontánní masový odpor obyvatel, který si vyžádal několik desítek lidských životů. Uvádí se, že do konce roku 1968 zahynulo při střetech sovětských vojáků s civilisty a při okupanty zaviněných dopravních nehodách celkem 108 civilistů. Pak tu bylo mnoho těch, kteří raději zvolili emigraci.
Každý zkrátka reagoval různě. Byli tací, kteří začali útočit na partaj i na režim. Například ve vinohradském divadle malovali herci hostujícímu ruskému souboru hákové kříže na kufry. Podle Jiřiny Švorcové právě zde můžeme začít hledat počátek rozpadu komunistického režimu. Okupaci považovala za děsnou chybu, která vrazila celému socialistickému světu kudlu do zad.
Po čase většina lidí na nějaké odbojné akce rezignovala a snažila se nastalým okolnostem přizpůsobit. Začala takzvaná normalizace společnosti, s čímž se jen tak nemohl smířit student historie Filosofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach, který se počátkem roku 1969 rozhodl k radikálnímu činu. Ve čtvrtek 16. ledna 1969 okolo 14:30 si v horní části Václavského náměstí v Praze odložil tašku a na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti se polil hořlavinou a zapálil se. Hořící pak běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej snažil zachránit svým kabátem výhybkář Dopravního podniku. Ohořelého dvacetiletého mladíka následně převezli na oddělení popálenin Fakultní nemocnice na Vinohradech. „Když jsem ho viděla poprvé, tak byl celý spálený. Měl zdravá jen chodidla nohou,“ vzpomínala Liana Hanusová, která ten den měla službu. S popáleninami třetího a čtvrtého stupně nejspíš bolest necítil, protože hluboké popálení zasáhlo i centra bolesti. Byl většinou při vědomí a velmi jej zajímalo, jaké reakce jeho čin vyvolal. „Měl radost, když jsem mu řekla, že u lidí venku vzbudil ohlas, nosí mu květiny a že všechny rozhlasové stanice o jeho činu mluvily. Bylo by smutné, kdyby jeho čin prošel bez povšimnutí veřejnosti,“ uvedla Hanusová. V rozhovoru s ošetřující lékařkou Zdenkou Kmuníčkovou se dovolával odkazu na smrt Jana Husa: „Koneckonců Hus také umřel na hranici.“
Jan Palach
„Už se netrápil. Chápal, že to nepřežije. Nemusela jsem mu říkat milosrdné lži, že se z toho dostane, abych mu ulehčila. Byl inteligentní a věděl, jak na tom je, když se bez naší pomoci nemůže ani pohnout. Měl spálené tělo, ale ne mozek,“ sdělila zdravotní sestra Liana Hanusová. Zemřel tři dny po svém činu.
Nebyl jediný, kdo se na protest upálil. Už v září 1968, provedl stejný čin v Polsku Ryszard Siwiec. Po Palachovi se jeho činem inspirovali další mladí lidé, např. Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Blanka Nacházelová, Evžen Plocek a Jan Zajíc.
Palachův pohřeb 25. ledna 1969 se stal celonárodní manifestací proti sovětské okupaci. Kolem jeho motivů se šířily různé fámy. Poslanec Vilém Nový Palachův čin zlehčoval prohlášením o takzvaném studeném ohni a spiknutí, do něhož byl důvěřivý student údajně nevědomky vmanipulován. Otec první televizní moderátorky zpráv v Československu i v Evropě Kamily Moučkové tvrdil, že se Palach vlastně upálit nechtěl. Nebohý student se dle jeho slov stal členem organizované skupiny „pětice smrti“, která měla vytvářet napětí a odvádět pozornost od pozitivních výsledků KSČ. Nový údajně vycházel ze zprávy Veřejné bezpečnosti, podle které byl mezi organizátory celé akce například šachista Luděk Pachman, spisovatel Pavel Kohout, či atlet Emil Zátopek. Palach byl vylosován jako pochodeň, ale oheň jej neměl zabít. Měl se prý polít chemikálií způsobující „studený plamen“, nicméně nejspíš nastala chyba a této chemikálie bylo přimícháno málo. Výsledkem bylo jeho smrtelné popálení. Palachova matka následně na Nového podala trestní oznámení, nicméně marně. Události jsou zachyceny ve filmu Hořící keř. Kamilu Moučkovou po kontroverzním prohlášení jejího otce zaplavil pocit sudu. Názorově a lidsky se navždy rozešli.
Kamila Moučková
Nový nebyl jediný komunista, který zastával názor, že se mladý student zabít nechtěl. Také Jiřina Švorcová věřila, že umřel vlastně omylem: „Hluboce jsem přesvědčená, že byl zneužitý. Jednou jedinkrát v televizi proběhl záznam na pustém Václavském náměstí, nikde žádní přátelé a on běžel směrem k Václavovi a křičel ,Hoďte na mě kabát!´ Takže se asi nechtěl upálit. Udělal tohle šílené gesto, ale umřel, aniž by chtěl. Je to tragédie, kterou nelze glorifikovat, protože to je vlastně vydírání obrácené naruby. Myslím, že to takhle charakterizoval Svoboda, kterého to strašně těžce zasáhlo. Těžko se smiřovat s takovou tragédií, se ztrátou života mladého člověka. Nemělo se to stát, byla to zbytečná oběť. Jestli ho někdo přesvědčoval, že to není zbytečná oběť, že to je zapotřebí a že upálili i mistra Jana Husa, lze pochopit, ale neměl to udělat. A za co? Za to, co je dneska?“
Někteří jeho smrt vnímají jako zbytečnou, jiní jej označují za hrdinu a říkají, jak je důležité na jeho oběť nezapomínat. „Svoboda se vytratila a Rusové také ze země neodtáhli. Bylo ale strašně důležité, že se našel člověk, který národu ukázal, že je možné za pravdu a svobodu platit tím nejcennějším, vlastním životem. Sovětská okupace byla vnější záležitostí, ale lidé se po srpnu 1968 začali lámat i vnitřně. Postupně se hrbili, donášeli na druhého a přisluhovali režimu. Jan Palach svým skutkem rozsvítil světlo proti lhostejnosti. Proto je důležité si jeho hrdinství stále připomínat,“ konstatoval sochař Olbram Zoubek.
Zdroje:
2) GRACLÍK, Miroslav a NEKVAPIL, Václav. Jiřina Švorcová osobně. [1]. V Praze: XYZ, 2010. ISBN 9788073884048.
