Kubišová začínala ve stejné sklárně jako Matuška. Přeskočila Pilarovou, po které zdědila šaty

Marta Kubišová s nezaměnitelnou barvou hlasu byla vedle dlouhonohé usměvavé Heleny Vondráčkové potěchou jak pro uši tak pro oči. Když v roce 1968 společně s Václavem Neckářem vytvořili hudební trio Golden Kids, úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat.

Sympatičtí zpěváci se znali už ze svého působení v hudebním divadle Rokoko, kde se Kubišová dostala k písni, která se stala jejím prvním hitem. Onou skladbou byla Loudá se půlměsíc. Když byla tato píseň zařazena roku 1965 do tuzemské rozhlasové hitparády, umístila se na druhém místě za Beatles. Další rok Marta bodovala s písní Oh, baby, baby, kterou nazpívala společně s Helenou Vondráčkovou. Tehdy také poprvé vyhrála Zlatého slavíka.

Přitom, když tato brunetka s melancholickým pohledem přešla z plzeňského divadla Alfa do pražského Rokoka, nejspíše nikdo netušil, jak velká hvězda se z ní stane. Jelikož si v divadle všichni říkali, kdoví jak to dopadne, kostýmy pro jistotu zdědila po Zlaté slavici Evě Pilarové. Nejčastější pěvecká partnerka prvního Zlatého slavíka Waldemara Matušky se totiž vrátila zpět do Semaforu a tak se pro Martu uvolnilo místo. Hned zkraje svého angažmá si Marta zazpívala duet s Matuškou Víc nechtěl by snad ani d'Artagnan. Nadějná zpěvačka předvedla, že umí, a tak pro ni nový hudební dramaturg divadla Josef Vobruba připravil píseň Losing you, kterou původně nazpívala americká zpěvačka Brenda Lee. Skladbu otextovali Jiří Štaidl s Rostislavem Černým a vznikl zpěvaččin první hit, kterým vstoupila do povědomí široké veřejnosti.

Před časem ještě neznámá holka s nekonvenčně posazeným hlasem byla čím dál populárnější, a tak ředitel divadla Darek Vostřel vydal kostymérce pokyn, aby Kubišové byly ušity vlastní šaty. Záhy pro ni skladatel Karel Svoboda napsal hity jako Depeše nebo Nechte zvony znít, které se hrají s úspěchem dodnes.

Její cesta k hudební kariéře přitom nebyla tak přímá, jako u jiných interpretů. Rodačka z Českých Budějovic zpočátku inklinovala k úplně jinému oboru. Jelikož její tatínek byl kardiolog a babička porodní asistentka, táhlo jí to k medicíně. Navíc bydleli v rodinné vile maminčiných rodičů hned naproti nemocnici, kde pracoval jak otec, tak babička. Maminka byla dlouhé roky ženou v domácnosti, což bylo pro Martu přitěžující okolností v době, kdy se pokoušela dostat na lékařskou fakultu.

Děvčátko z lékařské rodiny bývalo takovou šedou myší, která mívala spíše průměrné známky. K jejímu sebevědomí nepřispělo, že musela od 4. třídy nosit brýle. Hrozně se za ně styděla. Nasazovala si je jen ve škole při opisování z tabule a v kině, když se zhaslo. Moc si nevěřila ani stran svého hudebního vzdělání. Sice chodila jedenáct let na hodiny klavíru, ale cestu si k tomuto hudebnímu nástroji nenašla. „V mým případě do byly vyhozený peníze,“ komentovala později. Nicméně hudbu poslouchala ráda. V dobách, kdy studovala na gymnáziu, očaroval ji projev nevidomého černošského zpěváka Raye Charlese.

Když se v posledním ročníku gymnázia rozhodovala kam dál, medicína byla jasnou volbou. Nakonec ale skončila ve sklárně v Poděbradech, kam se její rodina přestěhovala kvůli tatínkově práci. „Smůla byla, že většina mých spolužáků na gymplu pocházela z lékařských rodin. Na medicínu se nás přihlásilo celkem třináct. Mně navíc chyběl i ten správný kladný posudek. A protože nám řekli, že chceme-li se o to pokusit znovu, bude lepší, když nás příště vyšle na školu továrna, šla jsem od září do Invalidových skláren,“ popsala své profesní začátky Marta. „Nejdříve ze všeho jsem u Invalidů chodila chlapům u pecí pro pivo. A protože jsem tam nakonec ztvrdla celé tři roky, dopracovala jsem to časem až na normovačku,“ vzpomínala.

Když tam nastupovala, netušila, že v poděbradských sklárnách o několik let dříve získával své první pracovní zkušenosti také Waldemar Matuška. Kudrnatý vousáč měl odjakživa rád sklo, které jeho maminka v různých podobách dostávala jako dárek. Postupně v něm rostla zvědavost, jak sklo vzniká, a když se měl rozhodnout, čím bude, šel do Poděbrad s cílem vyučit se sklářem.

Mladíkovo nadšení vyprchalo v momentě, kdy se dostal na internát a musel si zvykat na přísný řád. Matuškův první krok do života s sebou přinášel vstávání ve čtvrt na pět ráno a pomocnou práci, která ho nebavila. „Každá práce má bejt zajímavá… a asi je, ale když ti to nikdo nevysvětlí, když ti neřekne, co je na tý práci zajímavýho, když se k tomu máš dohrabat sám, tak je to vždycky daleko těžší,“ vzpomínal ve své knize To všecko vodnes čas.

Když se však dostával postupně do tajů tohoto řemesla, našel si k této práci vztah. Těšil se na přestávky, kdy mu občas mistr půjčil píšťalu a nechal jej, ať si něco vyzkouší. K mistrům cítil velký respekt. „Každá ta pánev, to je taková malá republika, která má svého presidenta a ten tomu rozumí. To stačí, aby se podíval, a hned všichni vědí, jakou má náladu. A proto všichni vždycky zdravili panímámu, aby mu dobře vařila a aby on měl dobrou náladu. Protože jinak to odnesli všichni a celý dílo za ten den by nestálo za nic.“

Ve sklárně jej bavila nejen samotná výroba skla, ale také to, že tam všichni byli vlastně bratři. „Ta píšťala jde z pusy do pusy. Když má někdo opar, tak to nahlásí mistrovi a jde si teda odpočinout na jinou práci. A teď je ovšem důležitý, aby to každej řek, že ano? A to je právě to krásný, jak si lidi na tom place rozuměj a jak jeden druhýmu věří. Myslím, že by vůbec neškodilo, kdyby se z celýho světa stala jedna veliká sklárna,“ dumal na počátku normalizace.

Sklárnu měl rád, něco jiného byl internát. Jako kluk z ulice si na pokusy o výchovu nemohl zvyknout. O to více se zaměřil na hudbu. Když totiž s kamarády začal zpívat, zjistil, že to přináší určité výhody. Stali se členy Svazu české mládeže (později Československý svaz mládeže), což obnášelo vystupování na různých besídkách. Díky tomu měli více volna, než ostatní.

Hudba jej pak provázela zbytek jeho života. Před tím si však ještě vyzkoušel několik zaměstnání. Hned po ukončení školy se rozhodl, že se přesune za svými rodiči, kteří se z Prahy přestěhovali do Staré Role u Karlových Varů. Pokusil se najít uplatnění ve svém vystudovaném oboru. Nastoupil sice do sklárny, nicméně tam dlouho nezůstal. Tehdy totiž vážil pouhých 61 kilo, což je u této profese na překážku. Na place mu říkávali, že je tak hubenej, že mu začnou házet kůrky. Od jednoho mistra si dokonce vyslechl, že tam nemůže dělat, protože by tam prý chcípnul. A tak se porozhlédl po jiném zaměstnání. Krátce působil jako knihovník, poté jako tajemník osvěty v Chebu. Nakonec skončil u své oblíbené kytary a po nástupu do Semaforu se z něj stala hvězda. Byl prvním, kdo vyhrál Zlatého slavíka. Jeho rozhodnutí emigrovat tři roky před sametovou revolucí všechny zaskočilo.

Ale zpět k Martě. Také ona zběhla z dělnického prostředí a vydala se na uměleckou dráhu. Když její sen o medicíně vzal za své, začala si přivydělávat zpíváním s jednou poděbradskou amatérskou kapelou. Postupně nabírala zkušenosti až se jednoho dne rozhodla přihlásit se do stejné hudební soutěže, v níž o tři roky později excelovala Helena Vondráčková. Podařilo se jí dostat až do pražského finále. Sice nevyhrála, nicméně to byl pro ni úspěch, který jí dodal sebevědomí. Následně vyhrála konkurz do pardubického divadla Stop!, kde se potkala s hudebním skladatelem Bohuslavem Ondráčkem, který později stál u zrodu Golden Kids. Společně pak přešli do divadla Alfa v Plzni, odkud pak oba zamířili do Rokoka.

Charismatická zpěvačka do hudebního divadla skvěle zapadla, stejně jako Helena Vondráčková a Václav Neckář. Vytvořili legendární hudební trio, které slavilo úspěchy doma i v zahraničí. Bohužel roku 1970 nastal zlom. Marta se pro komunistický režim stala nepohodlnou osobou, dočkala se zákazu vystupování. Měla problém sehnat práci, dostala se do tíživé životní situace. Naštěstí ji vypomáhali přátelé.

Před publikum se opět dostala až během sametové revoluce. Dne 21. listopadu 1989 zazpívala z balkonu budovy Melantrichu na Václavském náměstí nejen československou hymnu, ale také píseň Modlitba pro Martu, která se byla trnem v oku komunistů. Po dlouhých 19 letech se jí opět otevřel svět showbyznysu, ze kterého musela nuceně odejít.

Zdroje:

MATZNER, Antonín. Jak se sešli, rozešli a zase sešli: Golden Kids Comeback. 2., rozš. vyd. Praha: Laguna, 1995. ISBN 8090181570.

MATUŠKA, Waldemar; FOUSTKA, Ivan. To všecko vodnes čas. 2. vyd. Praha: Olympia, 1970. 189 s. cnb000211884.

ŽENA-IN - Marta Kubišová – zfalšované porno fotografie jí měly srazit vaz, přesto se stala ikonou národa a symbolem svobody

Waldemar Matuška – Wikipedie

Marta Kubišová – Wikipedie