Článek
Temperamentní Laďka Kozderková byla nepřehlédnutelná už od své dětství. Jak slyšela hudbu, jala se tančit. Hodila přes sebe ubrus a hned měla kostým. Už od mala ráda zpívala. Však také měla po kom zdědit svůj hudební talent. Narodila se do rodiny známého brněnského skladatele, dirigenta a rozhlasového pracovníka Ladislava Kozderky, po němž také dostala své jméno. Nikdo jí ale neřekl jinak než Laďka nebo Laděna. „Měla dobrý sluch, výbornou hudební paměť, přesně intonovala, a již od nejútlejšího dětství projevovala ve zpěvu výrazovou pestrost,“ vzpomínal její otec, který v dceři rozpoznal mimořádný talent a hned od počátku určoval směr. Její začátky se neobešly bez závistivých řečí, že ji slavný otec protežuje a ušlapává cestičku. Jakmile ale v pouhých jedenácti letech natočila v brněnském rozhlase s Orchestrem Gustava Broma svou první písničku Na klouzačce, uštěpačné poznámky postupně vymizely.
Své nadání rozvíjela na brněnské konzervatoři, kde studovala dva obory – herectví a zpěv. Absolvovala v roce 1967 rolí v muzikálu Gentlemani. V tomto muzikálu, kde předvedla svůj temperament, zaujala Darka Vostřela, který ji později nabídl angažmá v Rokoku. Než však do vyhlášeného divadla nastoupila, stihla se ještě vdát za trumpetistu Richarda Kubernáta a porodit dceru Ladu. Bohužel, z muže, o kterém byla přesvědčená, že je to ten, se kterým zestárne, se vyklubal alkoholik, a tak jejich manželství nemělo dlouhého trvání.
Počátkem 70. let se stala členkou souboru populárního divadla Rokoko. Zpívala na stejném jevišti, jako Helena Vondráčková, Václav Neckář a Marta Kubišová. Laďka zpívala zejména po boku Karla Hály v jeho zpěváckém recitálu Vzpomínky mi zůstanou či v úspěšném muzikálovém představení Pan Pickwick. Rokoko pro ni bylo důležité i z hlediska soukromého života – seznámila se zde se svým druhým mužem, hercem Vlastimilem Bedrnou. Vzali se a roku 1976 mu porodila dceru Vlastu.
Poté, co bylo pod falešnou záminkou nutné rekonstrukce, zavřeno divadlo Rokoko, jezdila Laďka po estrádách a řešila, kde zakotví. Nakonec byla angažována do souboru Hudebního divadla Karlín. Bylo jí pouhých 24 let, avšak nebyla žádným začátečníkem. Hned v první roli v novém angažmá předvedla svůj talent a temperament. Na velkém karlínském jevišti to rozbalila jako černoška Queenie v americkém muzikálu Loď komediantů. Tehdy také předvedla svůj smysl pro humor, když se po jednom představení ještě víc načernila, ověsila korálky a náramky, aby vypadala jako skutečná černoška, a takto namaskovaná pak přisedla ke svému muži do auta a nechala se vozit po Praze. Tak trochu v tomto přestrojení překvapila dopraváky, kteří je zastavili. Když jim pan Bedrna sdělil, že právě veze z letiště opravdovou černošku z Harlemu, stoprocentně mu uvěřili.
Veřejná bezpečnost
Laďka zkrátka byla pro každou srandu, nebyl snad nikdo, kdo by ji neměl rád. S úsměvem na ni vzpomínal například její kolega Jiří Koutný: „Hru tehdy režíroval Karel Jernek, velmi kultivovaný pán, který zásadně nepoužíval vulgarismy. Jednou se nám zkouška moc nedařila, táhlo se to a já jsem si jen tak pro sebe zabrblal: ‚Já se na to vyseru!‘ Pan režisér tím byl úplně vyvedený z míry a obrátil se s nevěřícným výrazem na Laďku: ‚Laďko, slyšelas to?‘ A ona odvětila: ‚Ano, pane režisére. Takové slovo já bych neřekla ani za pytel – lejn.“
Častým partnerem na jevišti byl Laďce její kamarád Ladislav Županič. Laďka na něj udělala dobrý dojem hned, co do divadla nastoupila: „Když se objevila Laďka, okamžitě jsme viděli, že bude obrovským přínosem. Byla pokorná, neměla mindrák, jenom ji někdy mrzela nadváha. Vytrvale s ní bojovala.“ To, že Laďka bojovala s kilogramy navíc, potvrzují i vzpomínky jejích kolegů či příbuzných. Diet si prý užila požehnaně. Pouštěla se do nich a pak je zase jako nepolepšitelný gurmán porušovala. Například jednou, po ostravském představení, kde hostovala šla na večeři do jedné restaurace, kde si zodpovědně objednala květák. Když pak ale viděla, s jakým gustem se ostatní pouští do kachny, v tu ránu bylo po dietě a za chvíli si na kachně pochutnávala také. Obdobnou zkušenost s Laďčiným gurmánstvím popisoval také herec Oldřich Navrátil: „Natáčeli jsme v Brně a ona dostala žlučníkový záchvat. Za pár dní jsme seděli v Brně v jedné kavárně a ona povídá, že má strašnou chuť na smažený řízek s bramborovým salátem a s majonézou. A já jí říkal Laďko pozor, jseš po žlučníkovým záchvatu. A ona: ‚Máš pravdu, vykašlu se na to.‘ A za chvilku: ‚Ne, je to silnější než já.‘ Šla do večerního Brna, tam byla taková restaurace a tam si ten řízek se salátem dala. No, nevydržela to. To byla prostě Laďka.“
Laďka nebyla typ ženy, kterou by bavilo chodit pravidelně cvičit. Stačilo jedno představení a hned měla 3 kilogramy dole. Většina redukčních diet, které vyzkoušela, se míjely účinkem. Zadařila se prý až uhlovodanová dieta. „To je opravdu příšerná záležitost, s ní dokážete shodit dvacet třicet kilo do dvou měsíců, má ale nepříznivý dopad na metabolismus organismu. Při téhle dietě se u ní objevil po jídle dávivý reflex, tyhle potíže už skoro připomínaly anorexii. Potom už nepřibírala…,“ vzpomínala na maminčin boj s nadváhou dcera Lada.
I když měla tendenci něco se svou plnoštíhlou postavou dělat, mužům se dle muzikálového herce Karla Bláhy její křivky líbily: „Laďku jsme poznal v divadle Rokoko, kam přišla z Brna. Pamatuji se, že jsem seděl na baru s hudebním skladatelem Karlem Kopeckým a prošla kolem nás dívka s nádherným zadkem. Já jsem si to neodpustil okomentovat a řekl jsem: ‚To je ale prdel‘. Ona se v tu ránu otočila a dostal jsem facku jako dům.“
Když na to přišlo, nešla Laďka pro facku daleko. Byla silnou osobností, jen tak ji něco nevyvedlo z míry. Svá kila uměla nosit. „Laďka především úžasně zpívala. Když to srovnám s dnešními jejími kolegyněmi v oboru muzikál, tak ona je pořád o sto procent lepší. To bylo něco tak muzikálního, procítěného, vyprávěného, těžko se mi hledají slova, abych něco nezapomněla a abych tím, co vyslovím, neurazila její umění, protože to bylo dokonalé. Měla ojedinělý styl, a navíc vždycky úžasně přehrála to, že nebyla zrovna nejštíhlejší. Já jsem téměř při každém představení v Karlíně stála v portále a poslouchala ji. To nešlo přes uši, ale přes duši a přes srdce,“ vysekla jí poklonu operní pěvkyně Dagmar Pecková.
Dagmar Pecková
Jakmile vešla na pódium, strhla na sebe veškerou pozornost. Když lidé odcházeli z divadla, mluvili jen o ní. A to i když se na pódiu objevila jen krátce. A když hrála hlavní roli, všem se tajil dech. Říká se, že její Dolly Leviová z muzikálu Hello, Dolly! je u nás nepřekonatelná.
Za svůj relativně krátký život se stihla zapsat do srdcí mnoha diváků, a to i těch, kteří neholdují muzikálům. Mnozí si ji pamatují například jako listonošku z Trháku či jako zhrzenou milenku z hořké komedie Jako jed. Nezapomenutelná je i její silvestrovská scénka Techtle Mechtle. Bohužel, času ji bylo vyměřeno nespravedlivě málo. Roku 1986, v pouhých 37 letech podlehla rakovině děložního čípku.
Zdroje:
ROHÁL, Robert. Když se osud nemazlí: (osudové křižovatky). Praha: Petrklíč, 2017. ISBN 9788072291946.
ROHÁL, Robert. Laďka Kozderková. Praha: Petrklíč, 2004. ISBN 9788072291038.
