Článek
Se svou manželkou se Horníček seznámil v Praze, kde Běla studovala vysokou školu. Jednoho dne zašla na jeho představení, které režíroval Alfréd Radok, s nímž za války spolupracovala ve Valašském Meziříčí. Potkali si na schodech, kde stačil jeden pohled a Horníček byl ztracen. Byla z toho láska na celý život.
Vzali se a založili rodinu. Avšak na veřejnosti o své Běle nehovořil jako o manželce, neboť toto označení neměla ráda. „Moje žena říká, že „manželka“ zní velice nepěkně a „choť“ přepjatě. Vyžaduje tedy, abych o ní mluvil jako o své ženě. Něco na tom je. Manželka se hodí do dotazníků a choť na společenské večírky,“ konstatoval. A tak o Běle hovořil jako o své ženě.
Miroslav Horníček, 1989
Také on začal označení „manželka“ vnímat pejorativně. „Manželka sleduje svého muže, jestli nepřekročil povolenou dávku piva, svěřuje se sousedce, která je rovněž manželkou, a obě shodně nechápou, jak mohou ti „jejich“ trávit čas na tribuně fotbalového stadionu. Zatímco choť vykládá jiné choti, že její choť byl povýšen a že sehnal do jejich vily další originál… Žena vyvažuje muže a teprve jeden s druhým tvoří člověka.“
Z pohledu Horníčka se není čemu divit, že vzniká tolik anekdot o manželkách. V 70. letech se vyprávěly například tyto:
- „Nejsem tím, co bych mohl být, ale od té doby, co jsem si tě vzal, už nejsem ani to, co jsem býval.“
- „Miláčku, musím ti říct něco hrozně nepříjemného. Ale až ráno. Ty bys neusnul!“
- „,Poslyš, ten náš povedený synáček mi už zas vzal z kapsy peníze,´ sděluje pan Novák manželce. ,Jak víš, že jsem to nebyla já? ´ ,Nechal mi tam drobné!´ “
- „,No řekni sám, jaký by byl tvůj život beze mě?´ Manžel si povzdychne a odpoví: ,Lacinější, miláčku, lacinější.´“
- „,Vypadá to, že by mohlo být dneska hezky,´ pochvaluje si pan Novák. ,Neříkala jsi tuhle, že se jednoho krásného dne sebereš a půjdeš…?´“
Zkrátka manželky bývají velmi inspirativním zdrojem pro vytváření vtípků. Jakmile se ženy stanou něčí ženou a vysloví své „ano“, cosi se změní. Podle Horníčka se manželstvím často u žen mění nátura a posléze i podoba. Jejích prioritou se obvykle stane především péče, což v praxi znamená, že se soustředí zejména na shánění potravy. „Jít ulicemi, shánět, rozhlížet se, vědět kde, co a jak nejlépe, bdít nad tím, aby ji někdo nepředešel ve frontě anebo v postupu toho jejího, hromadit a vlastnit, sledovat druhé, jestli nejsou v něčem dál, hájit to své, přičemž toto všechno se týká pouze hmotných statků, pouze stravy, ošacení a jakéhosi luxusu, který je omezen televizorem, ledničkou a autem,“ zhodnotil chování mnohých manželek.
V této souvislosti, kdy se svatbou mění nátura žen, zmiňoval jednu bulharskou pohádku, ve které jeden mladý muž objeví v jedné začarované chaloupce slepici, která se vždycky v noci promění v krásnou dívku. „Tato pak uklízí, šije, pere, vaří. S jitrem se opět vrací do své slepičí podoby a nátury. Může být vysvobozena sňatkem. Stane se. Mladý muž si ji přinese v podpaží do své vesnice a prohlásí přede všemi, že je to jeho snoubenka a nastávající žena. Je z toho samozřejmě poprask i smích, ale on s tvrdošíjností toho, kdo ví a navíc miluje, jde za svým cílem. A tak jednoho dne stane před popem za účasti řehtající se vesnice a svatební obřad začne. A ve chvíli, kdy se pop obrátí ke slepici s dotazem, zda si přítomného bere za muže, objeví se tu skutečně krásná dívka a řekne ano. Pohádka.“
V reálném životě to bývá spíše naopak. Jakmile některé ženy řeknou své „ano“, z krásných dívek se časem stávají adeptky na anekdoty. Z některých se stanou hašteřivé ženy, jakými byla Xantippa, manželka starořeckého filozof Sókrata. O jejich manželství je známo, že hádky u nich bývaly na denním pořádku.
Jsou tací, kteří uvádí, že hádává zhruba o 30 let mladší Xantippa byla pro známého filosofa vlastně výzvou. „Pokud chce být jezdec nejlepší… Vybere si řádně divokého koně… Když pak takové zvíře zkrotí, bude snadné zvládnout jakéhokoliv dalšího koně… Proto jsem si vzal svou ženu,“ pravil dle historika Xenofóna nejmoudřejší muž v Athénách.
Povahu jejich vztahu ilustruje historka, kdy rozzuřená Xantippa vylila svému muži hrnec vody na hlavu, načež Sókratés pravil: „Po hromu přichází déšť“. Život s takovou ženou jistě nebyl jednoduchý. Možná proto tak rád vycházel do ulic a filozofoval. Na druhou stranu jeho žena měla důvod, proč se na svého chotě tak často zlobila. Živitel rodiny totiž záměrně chodíval domů s prázdnými kapsami. Pro Sókrata totiž bylo hledání pravdy a moudrosti jedinou odměnou, kterou by měl filozof chtít, a tak od nikoho nikdy nepřijímal žádné peníze.
Sókratés a Xantippa
Nicméně i když míval doma Sókratés dusno, neměnil by. O manželství pravil: „V každém případě, oženit se. Když najdeš dobrou manželku, budeš šťastný navždy; a pokud narazíte na takovou vyčítavou ženu jako má Xanthippe – pak se stanete filozofem.“
Pánové, ruku na srdce, nemají ty manželky k řevnivosti někdy důvod? Henry Ford kdysi prohlásil: „Opravdu ideální manžel je muž, který zachází se svou manželkou přesně tak jako se svým novým vozem.“
Pokud muži neztratí své mužství a ženy své ženství, pokud si žena bude vážit svého muže, který dokáže být své ženě oporou a muž si bude vážit své ženy, která vytváří domov, pak může vzniknout jakási harmonie, jakou nejspíš pociťoval Horníček ve vztahu se svou ženou.
Zdroje:
KRÁL, Ivo. Anekdoty z Polska. Praha: Lidové nakladatelství, 1977. bez ISBN.
HORNÍČEK, Miroslav a ROHÁL, Robert. O životě. Praha: Petrklíč, 2002. ISBN 807229069×.
