Článek
Zelené pláně, Milenci v texaskách, Gina, ale také Blues pro tebe, či Kdyby ty muziky nebyly. Repertoár Josefa Zímy byl opravdu široký. Milovníkům pohádek se ve spojení s jeho jménem jistě vybaví píseň z pohádky Princezna se zlatou hvězdou, ve které v roli prince Radovana zpíval: „Prstýnek něžný dala mi, teď leží na mé dlani….“
Role moudrého zpívajícího prince, který rozpozná v myším kožíšku krásnou princeznu Ladu, je jeho nejznámější. Jeho zamilovaný pohled na filmovém plátně měl původně náležet jeho ženě Evě Klepáčové, kterou si jistě vybavíte jako hubatou Káču z pohádky Hrátky s čertem. Než se však začalo natáčet, už byla těhotná. Měla být nahrazena Miriam Hynkovou, ta ale před natáčením onemocněla. A tak nakonec padla volba na Marii Kyselkovou, absolventku brněnské zdravotní školy a manekýnku, která v konkurzu na pohádku původně získala pouze drobnou roličku jedné z dvorních dam. I ona byla tou dobou těhotná, nicméně to na ní nebylo ještě tak znát.
Scény, ve kterých se Radovan vyznává z lásky krásné princezně zvládl pobledlý Zíma jen silou vůle. „To se mi narodila v noci dcera, a tak jsem jako slušný člověk nespal tu noc. Maskéři pak ráno měli co dělat. A ten hlas byl o nějakých pět tónů dole. No, vychlastanej,“ zavzpomínal s úsměvem v roce 2022. Divačky, které na Zímovi mohly oči nechat, si toho nicméně nevšimly.
Známá je i Zímova dabingová činnost. Svůj hlas propůjčil Ivánkovi z nestárnoucí sovětské pohádky Mrazík. Jeho žena Eva namluvila Nastěnku. „Vždycky jsme v televizi mívali svůj vlastní vánoční program. Pohádky Hrátky s čertem, kde hrála Evička, Princezna se zlatou hvězdou, v níž jsem hrál já, a nakonec Mrazíka,“ prozradil Zíma.
Pro mnohé však navždy bude Zíma hlavně nekorunovaným králem české dechovky díky jeho moderování a zpívání v pořadu Sejdeme se na Vlachovce. Když pořad po mnoha letech skončil, uváděl dechovkové pořady v Českém rozhlase. „Mám k téhle muzice úzký vztah, oba rodiče byli Jihočeši, vyrůstal jsem uprostřed lidových písniček. Pamatuji se, jak byla v roce 1938 mobilizace na obranu proti Hitlerovi, na návsi stanovali vojáci, večer u ohýnku hráli při harmonice písničky, které zpívám dodnes,“ uvedl ve svých devadesáti letech.
Populární zpěvák, herec a moderátor se narodil 11. května 1932 do učitelské rodiny. Tatínek dbal na to, aby z jeho syna vyrostl seriózní muž, který se bude živit ideálně kantořinou. Rodiče jej vedli k hudbě, ke které oba měli velmi blízký vztah. A tak malého klučinu brávali na operu. Jeho však zaujal swing.
K nevůli rodičů odešel Josef z gymnázia na konzervatoř. „Být ,komediantem‘ nepovažovali za důstojné. Když mě pak viděli v rozhlase a televizi, byli na mě pyšní,“ vzpomínal. Souběžně s herectvím studoval soukromě i zpěv u slavného tenora, profesora Konstantina Karenina, který učil i Karla Gotta či Milana Chladila.
Po absolvování DAMU v roce 1953 působil krátce v benešovském divadle, pak ale musel na vojnu. Během jeho vojenské služby došlo k situaci, kdy si jej všimli lidé ze vznikající televize, ve které posléze působil jako moderátor neboli konferenciér. „Byl jsem na vojně ve Vojenském uměleckém souboru a na jednom vystoupení v pražské městské knihovně jsme s kolegyní zpívali s harmonikou nějaké humorné lidové písničky. Přišli tam tehdy pracovníci začínající televize režisér Zdeněk Podskalský a dramaturg Jaroslav Dietl. Hned ten večer mi nabídli účinkování v televizi,“ uvedl v rozhovoru pro novinky.cz. Po nějakém čase kromě moderování začal i zpívat. Hudbu k písničkám mu tehdy psal zejména Jiří Šlitr, slova Miroslav Horníček.
Miroslav Horníček, 1989
A právě Horníček byl tím, kdo za něj ztratil slovo u Jana Wericha. „Když Werich v roce 1956 uváděl ve svém divadle jednu italskou komedii a potřeboval do ní mladíka, který uměl zpívat, Horníček mě připomněl. Pan Werich mě pozval na hostování, moc mi tenkrát pomohla spolužačka Alena Vránová, se kterou jsme v té hře tvořili pár. Dobře to dopadlo a hned mi nabídl angažmá.“ Po ukončení vojenské služby tedy nastoupil Zíma do Divadla satiry (dnešní Divadlo ABC), kde působil do roku 1962.
Jan Werich
Wericha si velmi vážil pro jeho moudrost a ochotu podat pomocnou ruku. V době, kdy Zímu chtěla StB naverbovat pro spolupráci, se prý principál divadla zachoval skvěle. „Chtěli po mně třeba vědět, jak diváci reagují na pana Wericha. Svěřil jsem se mu s tím a poprosil ho o pomoc. Neznám všechny podrobnosti, jen vím, že se znal s tehdejším ministrem vnitra Barákem a po nějaké jeho intervenci mi dali pokoj. Navíc na mě nasadili takového blba, že jsem se až styděl. Po revoluci jsem se dozvěděl, že jsem měl ve vnitráckém spisu napsáno, že jsem k ničemu, protože jsem mluvil jen o sobě,“ popsal Zíma před 4 lety.
V době, kdy měl angažmá u Wericha jeho kariéra stoupala vzhůru. Zvratem v jeho popularitě se stala jeho gramofonová deska Blues pro tebe, která byla současně premiérovou nahrávkou Jiřího Suchého jako autora. Ti dva se znali z Reduty, kde Zíma zpíval vedle Matušky a Suchého v text-appealech.
Jelikož byl Zíma vystudovaný herec, dokázal srozumitelně vyslovovat a dokázal vycítit celkovou náladu písničky. Jeho hlas měl navíc ojedinělou barvu. „Takovým hlasem probouzejí rytíři spící Šípkové Růženky, chlapečtí hrdinové si jím slibují přátelství na život a na smrt, Petrové jím šeptají slova, kterým každá Lucie uvěří,“ zhodnotil v 60. letech Zímův projev hudební kritik Jiří Černý, který se přiznal, že svého času nemohl Zímu vystát. Jak uvedl ve své knize Zpěváci bez konzervatoře, značná část chlapeckého i mužského publika to měla v 50. letech podobně. Pro ně to byl zkrátka hezounek, který s reklamním úsměvem šeptá o lásce. Po nazpívání Suchého písně Blues pro tebe však část mužského publika pozměnila názor. Dokládají to například dva dopisy od mladých lékařů odkudsi z okresního města, kteří zpěvákovi napsali, že jej nikdy neměli rádi, ale poté, co si koupili Blues pro tebe je jeho hudba drží při životě.
Jiří Suchý
Zímova popularita jen vzkvétala, což mu samozřejmě dělalo dobře: „Lidé mě poznávali na ulici nebo v tramvaji, u vchodu do baráku postávala děvčata s památníčky, v noci mi občas telefonovaly z flámu, abych za nimi přišel. Komu by nedělalo dobře, že se lidem líbí, co dělá?“ Jeho srdce však patřilo jeho Evě, se kterou seznámil, když mu bylo 17 let. „Viděl jsem ji náhodně v kavárně, kde byla s jinou společností. Hned se mi líbila. Zjistil jsem, kdo to je. Hostovala tehdy v nějaké dívčí roli ve Vinohradském divadle, stával jsem u zadního vchodu, abych ji uviděl. Skutečně jsme se setkali, až když dělala zkoušky na DAMU. Byla taková doba, kdy o všem spolurozhodovali studenti, jejich zástupce seděl i u přijímaček. Naprostá pitomost. Náhodou jsem v porotě jako zástupce studentstva zrovna seděl já. Na chodbě jsem jí mohl říct, že je přijatá. To jsme spolu promluvili poprvé.“
Eva Klepáčová - manželka Josefa Zímy
V roce 1958 se vzali a brzy se těšili z narození jejich dcery Zuzany. Pak ale nastala osudná říjnová noc roku 1959, kdy Zíma usedl za volant a způsobil vážnou dopravní nehodu. „Byl jsem na vojenském cvičení a vracel se ze Strakonic autem do Prahy. Na moment jsem usnul a narazil do stromu. Těžce se zranila zpěvačka Judita Čeřovská a režisér Jiří Jungwirth, který později zemřel,“ vzpomínal po letech. Zpěvačka Čeřovská na tom byla velmi zle. Měla několik zlomenin, těžký nervový šok, rozdrcenou pánev, a dokonce jí hrozila amputace nohy. Po půldruhém měsíci od nehody se navíc zjistilo, že zpěvačka má utrženou ledvinu od močovodu. Měla však více štěstí než režisér Jiří Jungwirth, který v nemocnici zemřel.
Následoval soud, který Zíma prohrál. „Dostal jsem vojenského prokurátora, tříletý podmíněný trest, zákaz řízení a povinnost uhradit škody a léčebné výdaje. Tři roky mi sráželi dvě třetiny z platu,“ popsal. Sám při nehodě utrpěl zranění, nicméně daleko horší bylo to, co posléze následovalo. Jeho žena Eva se pod palbou reakcí, že je její muž vrah, psychicky zhroutila a pokusila se o sebevraždu. Rozhodla se skočit z okna, avšak její pád ztlumily tramvajové dráty. Přežila, ale následky si nesla po zbytek života. Začala trpět maniodepresivní psychózou a v posledních letech jejího života se přihlásily ke slovu vážné zdravotní problémy, které byly následkem těžkého poranění nohou při sebevražedném skoku.
V době, kdy Zíma balancoval nad propastí psychického zhroucení, mu podal pomocnou ruku Werich. „Založil pro mou dceru Zuzanu, které byl teprve rok, vkladní knížku, kam přispívali i další kolegové. Trvalo dva roky, než jsem mohl zase stát na jevišti. Zprvu jsem jezdil po estrádách, finančně to byla bída. Fyzicky jsem se z toho po pár měsících dostal, po psychické stránce to není vyřešené dodnes. Ponesu si to až do konce života,“ uvedl pár let před svou smrtí Zíma.
Dlouhé roky trpěl výčitkami svědomí. Velmi si proto cenil informace od vojenského prokurátora: „Pár let po té nehodě jsem hostoval v Brně a v divadelní restauraci, kam jsem šel na večeři, se ke mně přihlásil vojenský prokurátor, co mě soudil. Neměl uniformu a já ho nepoznal, on mě ano. Přisedl si a povídá – mám něco, co vám možná trochu uleví. Možná ho to taky trápilo. Řekl, že režisér Jungwirth nezemřel přímo následkem té nehody. Když ho operovali, v jeho těle zůstal kus látky, snad obvaz, což byla skutečná příčina jeho úmrtí. Zjistila to pitva.“
I přes tuto životní tragédii se Zímovi povedlo vrátit se na hudební scénu. Ustál nástup Semaforu, který se odklonil od klasických velkých divadelních forem směrem k moderní písničce. Zíma se pokusil zachytit novou vlnu. Méně se usmíval, více zpíval a přidal na rytmickém ostří. Začal si i vybírat svůj repertoár. Ba dokonce začal zpívat to, co si sám napsal. Zkrátka vynaložil velké úsilí, které se mu nakonec vyplatilo. V anketě Zlatý slavík se z osmého místa v roce 1962 vyšplhal o rok později na páté místo. V roce 1964 dokonce obsadil bronzovou pozici mezi muži a nechal za sebou čtvrtého Waldemara Matušku.
Také jeho soukromý život se dostal alespoň trochu zpět do zajetých kolejí. Se svou ženou strávil přes půl století. Když v roce 2012 zemřela, úplně sám nezůstal. Byl obklopen svou rodinou. Podzim života strávil s dcerou a zetěm v domě na pražské Bílé Hoře. S přibývajícími zdravotními problémy však jeho stav vyžadoval odbornou péči, a tak byl umístěn do domova pro seniory v pražských Stodůlkách. I po amputaci nohy kvůli neprůchodnosti cév v roce v listopadu 2024 vystupoval. Naposledy vydechl v roce 2025 ve věku 92 let.
Zdroje:
ČERNÝ, Jiří. Zpěváci bez konzervatoře. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1966. bez ISBN
