Článek
Interpretka hitů Dominiku, Je po dešti, Malý vůz či Řekni, kde ty kytky jsou disponovala krásným hlasem temné a syté barvy a skvěle ovládala pěveckou techniku. Navíc měla neobvyklý talent pro výslovnost v cizích jazycích, což ji předurčovalo k zahraničním výjezdům a reprezentacím.
Černovlasá vysoká kráska s jedinečným smyslem pro jazz přitahovala pozornost mužů. Avšak ženy jejího typu se za socialismu nenosily. Její ženský šarm a pěvecký talent dokázali ocenit více za hranicemi než u nás. „V jejím hlase bylo mnoho erotického. Když jsem začal zpívat, měl jsem to štěstí, že jsem na svém prvním zahraničním turné mohl doprovázet právě ji. Poznal jsem Juditu nejen jako velkou osobnost, ale i jako člověka, který se ke kolegům choval velice vstřícně,“ prohlásil na její adresu Karel Gott.
Karel Gott dává autogramy
Svého času Judita hostovala téměř po celé Evropě a bývalém Sovětském svazu. V západní části Německa měla stálé televizní pořady a své publikum. Úspěchy v zahraničí však měly za následek, že se jí díky častým výjezdům za hranice nepodařilo v Československu najít někoho, kdo by pečoval o její uměleckou produkci a kdo by ji umělecky vedl tak, jak to měla zařízeno v Německu.
Doma opomíjená zpěvačka Judita Čeřovská zahájila svou uměleckou dráhu až ve svých sedmadvaceti z pozice ženy v domácnosti starající se o 2 děti. Tehdy se umístila jako druhá v soutěži Hledáme nové talenty, kam měla postoupit z předkola v pražském Slovanském domě. Do soutěže se přihlásila na základě spontánního rozhodnutí, když šla náhodu kolem Slovanského domu v době, kdy se konalo předkolo soutěže a ona si řekla, že zvládne na pódiu hravě vystřihnout to, co ostatní soutěžící. Po úspěchu v soutěži v roce 1957 dostala nabídku na účinkování v legendární Alhambře, kde valnou většinu návštěvníků tvořila zahraniční klientela a občas tam zavítal i nějaký lovec talentů. Tam si ji také vyhlédl jeden režisér z tehdejšího západního Berlína, který po Evropě hledal hvězdy pro německou televizi ZDF. A tak začala její úspěšná zahraniční kariéra.
Německé publikum si Juditu zamilovalo. I ona měla k Němcům blízko, neboť se narodila do smíšeného manželství. Její tatínek Emanuel Štěrba byl Čech, který pracoval u stáních drah v Mostě. Maminka Maria Hausman byla Němka, která se česky nikdy pořádně nenaučila. „Mám v sobě německý dril, pořádkumilovnost, mám ráda německou muziku. A na druhou stranu, když slyším moravské lidové písničky, jsem dojatá,“ prohlásila o sobě Judita.
Její dětství silně poznamenala válka. „V roce 1938 Němci zabrali Sudety. Otec, jako Čech, se musel odstěhovat. Koupil domek v Řevnicích. Po nějaké době za ním odjela matka. Já jsem zůstala s babičkou v Mostě a sama jsem o víkendech navštěvovala rodiče,“ popsala ve svých memoárech. V Mostě Judita chodila do německé školy a učila se hrát na klavír. V době heydrichiády byli její rodiče zatčeni, protože je někdo udal, že poslouchají rádio Londýn. Naštěstí je zase propustili, což se v té době rovnalo skoro zázraku.
V Řevnicích s rodiči žila Judita až od roku 1944. Poblíž Mostu totiž začaly nálety, a tak s babičkou odjela do bezpečnějšího vnitrozemí. Musela přejít na českou měšťanskou školu, což s sebou neslo šikanu ze strany spolužáků kvůli jejímu německému původu.
Po válce nastalo další těžké období. Její maminku zatkli pro změnu zase Češi, nejspíš protože byla Němka. Dlouhé měsíce ve vězení ji psychicky zlomily. Stala se z ní troska, která potřebovala hlídat, aby si neublížila. Svůj život dožila v psychiatrické léčebně v Dobřanech, kde v 58 letech zemřela na infarkt. A protože se babičce povedlo vystěhovat se do Západního Německa, zůstala Judita sama s otcem.
Na tatínkovo přání vystudovala obchodní akademii v Berouně. Zároveň stále častěji zpívala s různými studentskými kapelami. Tehdy ale bylo zpívání stále ještě jen koníčkem. O tom, že by se živila jako zpěvačka neuvažovala.
Po maturitě začala pracovat jako cizojazyčná korespondentka v podniku zahraničního obchodu Centrotex, kde však dlouho nepobyla. „Bohužel se mi tam papírově podařilo prošustrovat milion korun, dodnes nevím jak – a byla jsem zařazena do výroby. Měla jsem nastoupit v Tatrovce k soustruhu, ale když zjistili moje znalosti, stala se ze mne sekretářka,“ vzpomínala na své pracovní začátky v 50. letech.
Její účetní chyba přitáhla pozornost Státní bezpečnosti. Roku 1951 ji StB přiměla ke spolupráci, měla za úkol sledovat pracovníka technického úseku Vagonky Tatra. Jenže Judita dotyčnému prozradila, jakým úkolem byla pověřena, čímž pro StB ztratila v roce 1953 význam.
Karamboly prožívala nejen v pracovním ale i v osobním životě. Zamilovala se do jednoho hokejisty a otěhotněla s ním. Ten se však z otcovství vyvlékl tím, že Juditu obvinil z nevěry. Zhrzená dívka však měla štěstí, že ji o roku požádal šarmantní právník Vladimír Čeřovský. Když se roku 1952 narodila dcera Brigitta, choval se k ní jako k vlastní. O dva roky později přibyl do rodiny ještě syn Ivan.
Vedle svého galantního chotě se cítila skvěla. Pověsila práci na hřebík a stala se ženou v domácnosti. Tedy až do roku 1957, kdy se jí otevřel svět showbyznysu. Z jejího koníčku se stala práce, kterou si zamilovala. Skloubit kariéru s rodinným životem se jí dařilo díky tchánovi, který se nabídl, že bude děti hlídat. Vše vypadalo slibně, dokud nepřišla osudná říjnová noc roku 1959, která způsobila v životě zpěvačky nucenou dvouletou přestávku.
Vraceli se tenkrát z vystoupení ze Strakonic, za volantem seděl populární zpěvák Josef Zíma. Judita usedla na místo vedle řidiče, na zadních sedadlech byli režisér Jiří Jungwirth a asistentka Alena Pánková. Bohužel řidiče přemohl mikrospánek a došlo k tragické nehodě.
„Pospíchala jsem domů k rodině, k dětem. Běžný návrat z vystoupení mimo Prahu. Automobil Spartak řídil Josef Zíma, ani jsem nevnímala a nepokládala za nebezpečné, že trochu pil. Osudová vteřina kolem jedné hodiny ráno nás zastavila a změnila nám životy. V rychlosti pouhých 60 kilometrů za hodinu, v mírném kopci na železničním přejezdu v Dobříši naše auto narazilo do stromu. Záchranka přijela velmi rychle a odvážela nás postupně do Prahy na Karlák, na chirurgické oddělení Všeobecné fakultní nemocnice. Žádnou bolest jsem necítila, jen jsem slyšela: Čeřovský nic není, ta pojede poslední. – A já byla na maděru,“ popsala hrůzné okamžiky.
Navenek sice nekrvácela, avšak měla veliké vnitřní krvácení. Ukázalo se, že přežila několik smrtelných zranění. Měla 11 zlomenin, těžký nervový šok, rozdrcenou pánev. Hrozila jí dokonce amputace nohy, nicméně zpěvačka odmítla rozhodnutí lékařů a vzala na sebe veškeré riziko.
Aby toho nebylo málo, po půldruhém měsíci se zjistilo, že zpěvačka má utrženou ledvinu od močovodu. I tak měla větší štěstí než režisér Jungwirth, který v nemocnici zemřel. Asistentka Pánková vyvázla bez vážných zranění a Zíma strávil v nemocnici tři neděle. Hrozilo mu vězení, nicméně nakonec dostal tříletý podmíněný trest, zákaz řízení a musel uhradit škody a léčebné výdaje svým spolucestujícím. „Já jsem se s ním v té době ani moc neznala, byl však už velice populární. Všechny ženské na něj letěly. Tenkrát mi přišlo líto, že se za mnou v nemocnici ani nezastavil. Dávno jsem mu už vše odpustila, ale nedá se to zapomenout…“
Josef Zíma
Tehdy třicetileté zpěvačce se zhroutil svět. Naštěstí jí byl velkou oporou manžel, který na půl roku rezignoval na svou práci právníka a nastěhoval si křeslo k jejímu nemocničnímu lůžku. Léčila si nejen tělo, ale také duši. Docházel za ní psychiatr. Co postrádala ze všeho nejvíc, byly děti, které do nemocnice nechtěly chodit. „Já tam nejdu, já bych něco dostal,“ prohlásil prý její syn Ivan. Zpěvačka nakonec však byla ráda, že ji děti v tak zuboženém stavu neviděly.
Díky obětavému manželovi a rekonvalescenci se Juditě podařilo znovu vrátit na pódia a navázat tam, kde přestala. V polovině šedesátých let kromě domácích vystoupení pilně natáčela i pro západoněmecké televize a rozhlasové společnosti. V té době se seznámila s mužem, do kterého se bezhlavě zamilovala. Oním osudným mužem byl o 7 let starší Willy Hoffmann, který jí dělal aranžéra. „Zpěvačka má mít muzikanta, a já jsem velice potřebovala někoho takového, který by měl vedl. Jak mám zpívat, co mám zpívat, co mám dělat. To jsem potřebovala - a to byl Willy Hoffmann. Spoustu písniček mi otextoval nejen on, ale i jeho manželka. Bohužel byl ženatý. Já jsem ho hluboce milovala,“ vzpomínala. Roky plynuly a ona od něj toužila slyšet, že si ji chce vzít. Ale nedočkala se. A tak mu jednoho dne oznámila, že už znovu nepřijede. Ukončila spolupráci a dala přednost zájezdu do Sovětského svazu. Po určité době Judita zjistila, že se Willy přeci jen rozvedl a vzal si jednu klavíristku. Když jí přišlo svatební oznámení, byla to pro ni velká rána.
A co její manželství? To se postupně začalo rozpadat. S nástupem slávy se kolem Judity točilo více mužů a její manžel začal žárlit. Manželé prý dokonce spali odděleně. „Nenávidím pach společných ložnic. Já už za svého prvního a jediného manželství měla svůj pokoj, vždycky jsem chtěla spát sama. Lidi se mají vidět, když jsou voňaví a čistí,“ prohlásila po letech v jednom rozhovoru.
Manželovi měla i trochu za zlé, že po výstavě Expo 67 v Montrealu, kde zpívala, zhatil její šanci na roční turné po Jižní Americe. Tehdy se prý zalíbila jednomu vlivnému manažerovi, který za ní přijel s nabídkou turné do Prahy. Ona však zrovna někde vystupovala, a tak tento manažer zastihl doma pouze jejího manžela, který jej odbyl slovy: „Je matkou dvou dětí – nemůže odjet!“
Ke krachu manželství přispělo i manželovo nadměrné pití, které podle Judity souviselo s jeho náročnou prací advokáta v nelehké době. „Byl psychicky vyčerpaný. Také ženy v jeho životě, které jsem dříve ve své naivitě a zamilovanosti nevnímala, ochladily náš vztah. V roce 1974 se odstěhoval a rok nato jsme se rozvedli.“
Zvýšená konzumace alkoholu však nejspíše souvisela i s StB, která v 60. letech opět o Juditu projevila zájem a ke spolupráci získala i jejího muže. „V průběhu spolupráce podala několik zpravodajsky zajímavých zpráv, vcelku úkoly plnila dobře,“ uvádí se v souhrnné zprávě Státní bezpečnosti z roku 1979.
Juditu pohltila její práce, rodinu odsunula na vedlejší kolej, což jí později její děti vyčítaly. „Všechno měly, dětičky. Jezdila jsem na Západ, vždycky mi daly seznam, co všechno chtějí, ale to se asi nepočítá. Byla jsem s nimi do tří let a říká se, že když je dítě u maminky do tohoto věku, tak v něm zůstane všechno to dobrý viset. Řekla bych, že svůj životní neúspěch svádí na své rodiče. Vyčítají mi, že nejsem ta babička… Asi že nejsem šedivá a nečekám s polévkou na vnoučata…,“ povzdychla si roku 1999 v jednom novinovém rozhovoru.
I když se se svou rodinou odcizila, sama nebyla. V 70. letech se během koncertování v Sovětském svazu sblížila s jazzmanem Ivanem Smetáčkem se kterým tvořila pár po celý zbytek života.
Koncem 90. let se Judita ze zdravotních důvodů pomalu začala vytrácet ze scény. Kvůli rakovině jí lékaři museli odebrat zbylou ledvinu, a tak ji Ivan vozil třikrát týdně na dialýzu. Poté, co utrpěla zlomeninu pánevní kosti, prý ztratila vůli žít. Zemřela 9. října 2001 ve věku 72 let.
Zdroje:
ROHÁL, Robert. Lesk a bída slavných českých žen. Praha: Petrklíč, 2002. ISBN 8072290746.
ČERNÝ, Jiří. Zpěváci bez konzervatoře. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1966. bez ISBN
