Článek
Snaha o to, aby nedocházelo k diskriminaci dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, naráží na realitu českého školství. Třídy jsou přeplněné, chybí finance, a navíc řadě učitelů chybí informace, jak s některými žáky pracovat. Mnoho z pedagogů má vůči určitým žákům s problémovým chováním předsudky. Bojí se, aby ve své třídě neměli někoho s ADHD nebo PAS (poruchou autistického spektra). Někteří říkávají, že je teď moderní mít nějakou diagnózu, že tyto děti jsou jen nevychované.
Moje dcera navštěvující běžnou základní školu má obojí – ADHD i PAS, konkrétně vysoce funkční Aspergerův syndrom. S pokusy o její začlenění do společnosti, která o ni nestojí, mám bohaté zkušenosti. Věřte, je to vyčerpávající, roky balancuju nad vyhořením. Proto jsem i začala psát, abych se z toho všeho nezbláznila.
To, že je s dcerou něco jinak, víme od doby jejího předškolního vzdělávání. Na její afekty, výbušnou povahu, nereagování na zavolání jsme byli upozorněni už první den ve školce. Hned jsme začali jednat, obvolávala jsem psychology, až se mi podařilo objednat k jedné soukromé psycholožce. Ta u dcery spatřovala projevy ADHD, nicméně nám také vysvětlila, že ona nemá to správné razítko, že diagnózu stanovuje klinický psycholog, psychiatr nebo neurolog. Také uvedla, že je předčasné dávat diagnózy, ať jí necháme nějaký čas na adaptaci. V té době jsem řešila i úmrtí mého otce, takže to bylo celkově náročné období.
Prošli jsme si vyčerpávajícím martýriem, honem za tím správným razítkem, které jsme nakonec získali až s nástupem na základní školu. Nedostatek odborníků, dlouhé objednávací lhůty a do toho učitelky, které by naše dítě nejraději šouply do speciální školy. Byli jsme v PPP, ale jelikož jsme neměli to správné razítko od toho správného lékaře, nebylo vydáno doporučení pro školku a školka se mohla s nadějí na asistenta pedagoga rozloučit. Vinu viděli u nás, že se dostatečně nesnažíme běhat po vyšetřeních. Dostali jsme nálepku nespolupracujícího rodiče. Lékaři se zase divili, proč tak malé dítě taháme po doktorech. Prostě skvělý systém. Jediné co jsme chtěli bylo, aby se naše dítě mohlo vzdělávat, získalo určité školní návyky a socializovalo se.
Byli jsme u foniatra, aby se vyloučily problémy se sluchem. Byli jsme u neurologa, ten nám ale sdělil, že se podrobnější vyšetření dělá v pozdějším věku. Prý ať dáme dceři čas dozrát. Navštívili jsme také paní psychiatričku, jejíž slova mě dostala na dno. Nejprve chtěla hovořit se mnou, dcera byla ve vedlejší místnosti. Když jsem začala popisovat projevy chování své dcery, přerušila mě se slovy, že jsem si to nejspíš někde vyčetla a aniž by dceru viděla, mi sdělila, že nám ADHD nikdy nenapíše. Divila se, proč když jsem na rodičovské dovolené s druhou dcerou, proč cpu dítě do školky. Marné bylo moje vysvětlování, že dcera potřebuje kolektiv, aby se v něm naučila fungovat, že je potřeba aby se připravila na nástup do školy. A že nás ve školce nutí, abychom dceři vyběhali asistenta pedagoga, a to bez razítka od lékaře nejde. Dotyčná odbornice se chovala takovým způsobem, že jsem ztratila motivaci v tomto ohledu dělat další kroky.
Ve školce došlo k personální obměně, chování dcery se zlepšilo. Navíc si škola zařídila díky jednomu evropskému projektu třídního asistenta do každé třídy. Díky jedné empatické asistence dcera předškolní vzdělávání zvládala. Nikdo ze školky nám neřekl, že bychom měli řešit odklad. Dcera už v pěti letech uměla číst. Byla velmi bystrá.
S nástupem do první třídy nastal problém. Se změnou školy se u dcery začalo opět objevovat problémové chování. Vyrušování, afekty, nesoustředěnost… Hned od začátku, co mi paní třídní učitelka zavolala, jsme se školou spolupracovali. Podařilo se nám sehnat klinickou psycholožku, která dceru po několika měsících vyšetřila a shledala, že má ADHD (poruchu pozornosti s hyperaktivitou). Pozdější vyšetření odhalilo vysoce funkční Aspergerův syndrom. Tato porucha spadá do poruch autistického spektra. Znamená to, že dcera vnímá svět odlišným způsobem než ostatní, má problémy v sociální interakci, reaguje nepřiměřeně, špatně snáší změny, chybí jí empatie, taktnost. Na druhou stranu svými vědomostmi strčí mnoho svých vrstevníků do kapsy. Z popisu je asi každému jasné, jak je to s ní náročné. A to nejen v domácím prostředí, ale i v tom školním.
Podařilo se nám vyběhat pro školu asistenta pedagoga. U dcery se jich vystřídalo několik. Z různých důvodů. Jedna měla zdravotní problémy, jiná zase měla často nemocné děti. Pak přišla asistentka, která při zaměstnání studovala na VŠ obor Etika v sociální práci. Když mě požádala o souhlas, aby si na moji dceru udělala diplomovou práci, souhlasila jsem. Vím, jak je stresující řešit kvalifikační práci, nechtěla jsem jí házet klacky pod nohy. Ona vypadala velmi vděčně a slibovala, že mi tu práci následně dá k přečtení. Nicméně se tak nestalo, což mi začalo vrtat hlavou.
Práce se dá dohledat na internetu. Jelikož jsem si tou dobou doplňovala vzdělání na VŠ, nebyl problém si v systému školy vyhledat posudek oponenta. Když jsem si to přečetla, chápala jsem, proč nám tu práci neukázala. Bohužel si tu práci vyhledala také má dcera, která pak z toho byla velmi skleslá. Dočetla se totiž, jak na ní nahlíží její bývalá třídní učitelka, kterou má tak ráda. V rozhovoru s asistentkou například uvedla, že si myslí, že je dcera v podstatě neuplatnitelná. Holka, která uvažuje o profesi veterinářky, protože se ve světě zvířat orientuje lépe než ve světě lidí. Mimo jiné také uvedla, že netaktní chování dcery by nesváděla na její diagnózu ale na výchovu v rodině.
Byla to práce o nás bez nás. Asistentka se zabývala dopadem inkluze na třídu. Dělala rozhovor s třídní učitelkou, speciální pedagožkou, pracovnicí SPC. Dotazovala se spolužáků a rodičů spolužáků, ale už se neptala mé dcery a nás. Nezajímal ji náš úhel pohledu.
Když jsem si tu práci přečetla, cítila jsem velkou zlost. Opět jsme byli mezi řádky vykresleni jako nespolupracující rodiče. Přitom se snažíme, jak můžeme. I oponent této práce se vůči některým výrokům slečny asistentky ohradil, že nejsou úplně vhodné. Mrzelo ho, že autorka práce nevykresluje, jak je inkluze náročná pro všechny zúčastněné. Jak je pro rodiče přijetí diagnózy dítěte bolestivou životní zkušeností a jak je časově náročné dopídit se k této diagnóze. Takže její tvrzení, že rodiče problémy dítěte dlouho popírali, nereagovali na upozornění pedagogů a trvalo dlouho, než svolili k vyšetření u odborníka, je opravdu nešťastné. A já dodávám, že lživé.
Zdá se mi, že spolužáci dcery a rodiče spolužáků jsou mnohem více empatičtí než některý pedagogický personál. Dcera se ve třídě naučila fungovat, děti ji berou takovou jaká je. Někteří spolužáci těží z jejích znalostí a inteligence a opisují od ní. Děti se díky inkluzi učí tolerantnosti, respektování odlišností. Ví, že naše dcera není zlá.
I pro nás je obtížné ustát některé projevy jejího chování, ale když se všichni snaží, jde to zvládnout. Problémem je, že je mnoho pedagogů, kteří prostě nechtějí shánět informace ve svém volném čase, řešit komunikaci s rodiči. Naštěstí to není případ současné třídní učitelky mé dcery, která s ní umí pracovat.
Chápu, že si nikdo nechce přidělávat práci, že je to náročné, ale když tomu člověk věnuje energii, usnadní to další fungování ve třídě. Vím, že jsou učitelé, kteří umí se třídou pracovat, učí je řešit problémy, věnují mnoho času slovnímu hodnocení, perfektně komunikují s rodiči a opravdu se snaží. Před takovými pedagogy smekám.
Je zarážející, kolik lidí je proti inkluzi. Stačí nahlédnout do jakékoliv diskuze na internetu, která se tohoto tématu týká. Nedávno jsem si četla komentáře k inkluzi na sociální síti, kde se řada učitelů vyjadřovala dost negativně. Občas tam byl komentář i od nějakého rodiče a asistenta pedagoga. Je zajímavé si to pročíst a poskládat si tu názorovou mozaiku. „Jsou učitelé (a není jich málo), co odmítají dodržovat podpůrná opatření z PPP nebo SPC, co asistenty ve třídách nechtějí… i tohle je realita českého školství,“ psala například jedna paní učitelka. „No, jako asistentka pedagoga mám nejhorší zkušenosti, pouze s učiteli…přístup k asistentovi, jako k obtížnému narušiteli ve třídě, není správné pochopení, jak s ním spolupracovat, takže jen v systému to není…no už to nedělám,“ popsala svou zkušenost další žena. Pak jsou učitelky, kterým vadí, že pedagogové zůstávají na všechno sami. Chybí asistenti, speciální pedagogové, psychologové, prostě celkově podpora, která by dětem i učitelům opravdu pomáhala. Ozvala se i jedna babička jednoho žáčka: „Jsem ročník 1959. Ve třídě jsme měli taky děti s ADHD, tenkrát se jim říkalo hyperaktivní, byli 3. Ve třídě 35 dětí. Pak tam byly 2 děti, které byly zpomalené a nic nechápaly. Několik kluků vyrušovalo. Paní učitelku jsme milovali, na třídních schůzkách si nestěžovala na blbosti jako dnešní učitelka vnuka. Ani jako Vy. Když Vás to nebaví, tak to nedělejte. Do zvláštní školy chodily za komančů jen děti s úplně nízkým IQ a malí Romové. A třída o 30 dětech není přeplněná. Za nás bylo 35 dětí ve třídě norma. A žádné asistentky nebyly. A to jaké výsledky má současné školství taky vypovídá o nekvalitě učitelů. Učitelky nechtějí pomáhat. Docela rády se po někom vozí. Že dítě ztratí pastelku je normální, že ztratí motivaci je chyba učitelky.“
Já říkám, že je to hodně o lidech. Jsou učitelky, které své práci věnují hodně energie, snaží se nad rámec svých povinností a pak jsou jiné, které jedou ve svých zaběhnutých kolejích a nehodlají na tom nic měnit. Soustředí se na to základní, a když je problém s nějakým žákem, přehazují řešení problému na speciální pedagogy. Problémové žáky by nejraději přesunuly na jinou školu.
Jenže svět se mění, žáků s obtížemi přibývá. Je potřeba naučit se společně fungovat, připravit děti se vzdělávacími potřebami pro život. Inkluze může být přínosná i pro společnost. Děti se učí respektovat jinakost a vzájemně si pomáhat. To, že je to náročné, o tom žádná. Jsou případy, kdy začlenění v běžné škole není možné. Ale tam, kde to možné je, by se tomu měla dát šance. Zařízení, kam by se daly odkládat děti s nějakým problémem, nejsou nafukovací a často nejsou dostupné. Všechny děti mají přeci právo na vzdělání. Všem rodičům, kteří zažívají něco podobného, přeji hodně síly a děkuji těm pedagogickým pracovníkům, co se snaží a používají kritické myšlení.
