Článek
Minulý týden jsem přepínala mezi programy, právě dávali 6. díl seriálu Děcko. Příběh mě natolik zaujal, že jsem pak postupně zhlédla na iVysílání předešlé díly. Když jsem zjistila, že spolutvůrkyní seriálu je i spisovatelka a stand-up komička Lucie Macháčková, jejíž humor je mi blízký, o to víc jsem se na seriál namlsala.
Seriál je plný emocí a zvratů. Hlavní hrdinka Klára, matka samoživitelka, která již má 2 děti s 2 různými otci a neplánovaně otěhotní, si celkem rychle získala mé sympatie. Snaží se situaci řešit racionálně. Další dítě už je na ní moc, nechce být na vše zase sama. Roli hrají samozřejmě i finance, protože má problém zaplatit i nájem. Musí se rozhodovat nejen za sebe, ale i za své dvě děti. Snaží se najít řešení tak, aby byla dobrá máma pro děti, které už má a zároveň, aby udělala to nejlepší pro své nenarozené dítě. Rozhodne se tedy pro přímou adopci. Na místě, kde probíhá kurz zájemců o adopci, vyvěsí inzerát, ve kterém hledá novou rodinu pro své nenarozené dítě.
Rázem se tak vedle hlavní linie příběhu, ve kterém figuruje zejména Klára, rozbíhají postupně i vedlejší linie příběhů 4 párů toužících po miminku. První, kdo se Kláře ozve je energická a výstřední influencerka Beáta s podnikatelem Hubertem. Ti na to jdou hlavně přes peníze. Kláře se prezentují jako lidé, kteří její baby dokáží skvěle zajistit, představí jí dětský pokojíček, fotografie míst, kam budou jezdit na dovolenou i plán, jak děcku zajistí prestižní vzdělání. Jenže ono to rodičovství není jen o těch penězích. Ačkoliv zprvu Klára souhlasí, že jim své dítě svěří, nakonec po jednom Hubertově cholerickém výstupu procitne. A tak hledá dál.
Divák se postupně dostává pod pokličku lidí toužících po dítěti, odkrývá jejich vrstvy a sleduje, jak taková přímá adopce, kdy si matka sama na vlastní pěst vybere rodiče pro své dítě, může být náročným a bolestivým procesem. „Seriál otevřeně ukazuje proces přímé adopce. Jde o zajímavé, kontroverzní a aktuální téma. Mě samotnou překvapilo, že tento proces existuje a funguje. Pojem přímá adopce náš právní řád nezná, v zákoně jej nenajdete, ale není nelegální. Děcko jej nijak nepropaguje, ani nezatracuje, jde dál – ke všem možným formám náhradního rodičovství. Soustředí se na hledání cest, jak dát všem dětem naději a šanci na šťastné a naplněné dětství,“ popisuje kreativní producentka Alena Müllerová.
Seznamujeme se s různými způsoby, jak může vzniknout rodina. Pro mě co do sympatií vedou registrovaní partneři Petr a Vladimír, kteří už mají v pěstounské péči svého synovce. Jsou finančně zajištění, mají empatii a rozumný přístup. Celé jim to ale nakonec pokazí sestra jednoho z nich, tedy matka chlapce, o kterého se starají. Dokud nemají vyřešené spory v rodině, nemohou nabídnout harmonické prostředí pro dalšího člena rodiny.
Odkrývají se nám rozmanité příběhy, rozmanité problémy. Snad asi každý musí soucítit s ředitelkou mateřské školky Alicí, která po miminku touží tak moc, že si svým přehnaně angažovaným přístupem k adopci nakonec zničí i vztah se svým letitým partnerem, který, jak se ukáže, ještě na dítě není připravený a cítí se být ve vleku své partnerky, která má za sebou už 5 potratů. To už tak v životě bohužel bývá, že když si něco člověk až moc přeje, že ve výsledku nemá nic. Alice nakonec nemá ani partnera, ani miminko.
U každé dvojice se něco zvrtne. Klářin čas, kdy nosí pod srdcem malého chlapečka, se krátí, a ona stále neví, co bude po porodu. Do toho řeší svého exmanžela Adama, který by jí sice zajistil, je takovým symbolem úspěchu, ale charakter mu poněkud pokulhává. Do zlaté klece k manipulátorovi se vracet nechce. Stejně tak nechce zpět svého expartnera, který je sice hodný, ale svůj život moc nezvládá.
Určitý náboj seriálu dává postava sociálního pracovníka Jarmila Čápa. Zkraje nesympatický morous se postupně vybarvuje jako empatický člověk, který je ochoten tu a tam přimhouřit oko. Je to člověk, pro kterého je jeho práce posláním. Nerozhoduje od stolu, chodí často do terénu a domýšlí důsledky svých rozhodnutí. Je to starší muž sešlehaný životem. Vyrůstal v dětském domově, možná i proto má výrazné sociální cítění. Díky této postavě se už na OSPOD nedívám až tak pejorativně.
Ráda se podívám na další díly, na to, co se odkryje u posledního páru toužícím po miminku. Na scéně se objevila Hanka, která to má zdá se v hlavě srovnané a nesoudí. Získala si mě větou: „Já jsem také byla bezchybná máma, dokud jsem neměla děti.“
Jako máma 4 dětí moc dobře vím, jak bývá mateřství náročné. Postavu Kláry rozhodně neodsuzuji. Chápu její motivaci, nemůže se rozhodovat jen sama za sebe. Já na své děti naštěstí nejsem sama, mám manžela. Klářino rozhodnutí je zcela pochopitelné a místo odsuzování bych spíš před ní smekla klobouk dolů. Nevím, zda bych to zvládla, nechat v sobě růst miminko a vysvětlovat svým dětem, že jim sice v mém bříšku roste malý bráška, ale že jej nikdy neuvidí a že to pro všechny bude to nejlepší.
Když jsem seriál poprvé viděla, trochu jsme se podivila, že jsou lidé, kteří po dítěti až tak moc touží. Porodnost klesá, průzkumy ukazují, že klesá i motivace lidí zakládat rodinu. Žijeme v době, kdy se z dítěte stává neatraktivní komodita. Děti jsou drahé a hlučné, bez nich je život přeci jednodušší.
S tímto společenským postojem jsem se setkala i ve své rodině. Když před lety můj švagr s manželkou oznámili, že čekají třetího potomka, místo radosti se u rodičů mého švagra objevilo jakési zaražení. Litovali svého dobře situovaného syna, že bude muset živit další dítě. A když se později můj muž snažil svému otci vysvětlit, že nemůžeme za ním tak často jezdit, přeci jen 200 km je docela dálka a s dětmi to cestování je celkem náročné, vytkl mu, že ho to nezajímá, že si neměl dělat tolik dětí. To ještě na světě nebyla naše nejmladší dcera. A tak nevím, když žiju mezi lidmi, kde se radost z pokračování rodu nenosí, tak mě pak překvapí, když to někdo má jinak a dokáže ocenit dar života.
Jsem ráda, že u mě rodičovství bylo otázkou čistě našeho rozhodnutí, že jsme nemuseli řešit obdobné martýrium jako postavy v seriálu Děcko. Když pak vidím, jak to někdo může mít v této oblasti složité, o to víc si vážím toho, co mám.
Zdroje:
