Článek
Dceru přijali v jejích 3 letech do nedaleké státní školky. První den se bez zábran vydala do třídy, vypadala spokojeně. Zlom nastal při jejím vyzvedávání po obědě, kdy mi paní učitelka sdělila, že dcera musí mít nějakou poruchu, že měla afekty, které měly problém zvládnout a že si myslí, že se školce nikdy nepřizpůsobí. Ať to řešíme s poradnou. To vše ve dveřích třídy, před ostatními rodiči a před dcerou. Plačtivou dceru jsem si odnesla domů a celou záležitost se doma snažila rozdýchat.
Zažívala jsem tou dobou nelehké období. Byla jsem pár dní po porodu mé druhé dcery a k tomu jsme se ještě vzpamatovávala z nedávné smrti mého táty. Ještě ten den jsem obvolávala marně dětské psychology. Nakonec se mi povedlo sehnat soukromou dětskou psycholožku, která dle naší schůzky neshledala, že bychom po výchovné stránce dělali něco špatně, že je možná dcera hraničně zralá pro školku, ať jí necháme čas na adaptaci. Doporučila nám, aby nám paní učitelka sepsala pravidla, kterými se ve třídě řídí, abychom je doma s dcerou trénovali a sladili se školkou a omezili její časový pobyt ve školce. Při mém požadavku sepsání pravidel jsme ale u učitelek narazili. Prý něco takového nesmí dělat. Co se týká docházky, dceru jsem domů vyzvedávala vždy po obědě.
Každý den při vyzvedávání jsem čelila otázkám, jak ji doma vychováváme, co na ni platí a postupně vzrůstal tlak, abychom si dělali kolečko po doktorech. Vše samozřejmě ve dveřích, nediskrétně. Problém ale je, že sehnat psychologa, psychiatra, neurologa nějaký čas trvá. Zvládli jsme alespoň „vyšetření“ u neurologa, který poznamenal, že dcera má známky hyperaktivního chování, ale podrobněji ji nevyšetřil, neboť prý se tato vyšetření dělávají až s nástupem do 1. třídy. Následovalo vyšetření v PPP (Pedagogicko-psychologické poradně). Jelikož jsme neměli to správné razítko (od klinického psychologa/psychiatra), v PPP vyhodnotili, že dcera nemá speciální vzdělávací potřeby, a nebylo tak vydáno doporučení pro školku a školka nedostala peníze na asistenta. S tím se ve školce nemohli smířit. Tlaky z jejich strany se stupňovaly. Při vyzvedávání dcery jsem každý den slýchávala stížnosti na její chování, že jiným rodičům vadíme, že dcera vyžaduje neustálý dohled a oni mají hodně dětí, že se jí věnovat nemohou, ať ji raději dáme do soukromé školky. Tam jí prý jistě bude lépe. Když nemáme diagnózu, tak místo zvláštní školky alespoň tu soukromou kdybychom zkusili. Hlavně ať je pryč! Byly např. situace, kdy se paní učitelka šla podívat za námi do šatny, a když mě dcera při oblékání neposlechla, přišly jízlivé poznámky na mou výchovu. Samozřejmě před jinými rodiči. Manžel se byl rovněž podívat do výuky, abychom se sami přesvědčili, jaký je dcera narušitel. Následovaly schůzky s paní ředitelkou a opět tlaky na náš odchod ze školky. Došlo to až tak daleko, že paní ředitelka začala na jedné ze schůzek vyhrožovat sociálkou (Orgánem sociálně-právní ochrany dětí), protože prý nespolupracujeme a nejednáme v zájmu našeho dítěte. Školy a školky mají totiž oznamovací povinnost v případě podezření na zanedbávání dítěte. To ale nebyl náš případ. My jen chtěli, aby naše dítě mělo možnost vzdělávat se v běžné státní školce jako ostatní. Velmi se nás to dotklo. Běhaly jsme po doktorech, zařídili si vyšetření v PPP, omezili docházku dcery v MŠ, nepustili ji na prosbu učitelky na školní výlet do ZOO, manžel chodil na schůzky s paní ředitelkou a pak se dovíme, že nespolupracujeme. Jedinou uznávanou formou spolupráce byl pro školku náš odchod. V hlavě se nám začaly honit černé scénáře o odebrání našich dětí sociálkou. Takže páka je to veliká. V reakci na to jsme začali uvažovat o podání stížnosti na Českou školní inspekci. Paní ředitelka pak sama uznala, že její vydírání sociálkou bylo tak trochu přes čáru.
Situace se nakonec naštěstí uklidnila. Nastoupila doba covidu, nějakou dobu jsme školku nenavštěvovali. Ve školce došlo k personální obměně. Ještě před odchodem do důchodu mi paní učitelka stihla sdělit, že tam dceru nikdo nechce a že je nejhorší dítě, které kdy učila. Samozřejmě před dcerou.
Školka si z fondu EU sehnala třídní asistenty a výrazné problémy nám ze školky hlášeny nebyly. Nástup na ZŠ byl pro dceru velkou změnou. Opět jsme začali řešit dceřino problémové chování ve škole. Opět proběhlo vyšetření u neurologa. Podařilo se nám sehnat klinickou psycholožku, která dceři krom ADHD diagnostikovala časem také Aspergerův syndrom. Pak bylo vyšetření ve SPC a přidělení asistentky pedagoga.
Možná si řeknete, proč jsme dceru nedali ze školky pryč? I já si občas kladu tuto otázku, zda to stálo za ty nervy. V této školce bylo běžným postupem nechat lišící se děti odejít jinam. Viděla jsem nejednu uplakanou maminku, kterak odchází z ředitelny. Pak její dítě ze školky zmizelo. Úvahy učitelek, že by dcera měla chodit do zvláštní školky, mi přišly zcestné. Dcera byla vždy bystrá, číst se naučila ještě před nástupem do ZŠ. Kam by jí to posunulo? O jejím vzdělávání jsme uvažovali v dlouhodobém horizontu. Dceři se ve školce líbilo, navíc špatně snáší změny. Svou roli jistě hrálo i to, že je školka v blízkosti našeho bydliště. Znát v té době její diagnózu, možná uvažuji jinak. Nicméně jsem viděla před sebou staré učitelky, které nebyly ochotny dělat cokoliv navíc a možná jsem i doufala, že v dalším ročníku budeme mít větší štěstí na paní učitelku. Což se pak i stalo. Hlavně zde byla empatická asistentka, která to s dcerou uměla.
Tahle anabáze se školkou mi zanechala šrámy na duši. Pro někoho snaha usnadnit si práci, pro mě psychické následky. Díky neprofesionálnímu a necitlivému chování, nevhodné, nediskrétní komunikaci učitelek jsem si vytvořila blok ke komunikaci s pedagogickým personálem.
Zjistila jsem, že nejsme jediní, kdo podobné situace řeší a že postup školek bývá podobný. Nátlaky na odchod dítěte ze školky, fráze typu že jinde bude dítěti lépe, nebo že jiným rodičům vaše dítě vadí až po formy vydírání sociálkou. Manipulace na téma rodiče zastyďte se.
Mám pedagogické vzdělání v oboru Učitelství pro ZŠ, absolvovaný kurz pro asistenty pedagoga a zkušenosti z pozice rodiče. Vím, že ve vyhrocených situacích je bičem na rodiče sociálka, na školy zase Česká školní inspekce. Ideálem samozřejmě je se do takových situací nedostat.
Některé školky si i „pojišťují´“ možnost, jak se „zbavit“ problémových dětí. Do školního řádu si zařazují do sekce pravomoci ředitele uvedené možnosti vyloučení žáka. Jde konkrétně o bod „E“, který říká, že dítě může být vyloučeno, pokud nezvládne adaptační program, a to nejpozději 3 měsíce od začátku docházky.
Inkluze je hezká na papíře, ale v praxi moc nefunguje. Velký počet dětí ve třídách a neochota některých učitelek pracovat s jinakostí dětí a přidělávat si práci navíc často vede k ostrakizaci. Vše je to o lidech. Snad někomu, kdo zažívá něco podobného, náš příběh pomůže. Bude si moci oddechnout, jelikož si uvědomí, že postup s „problémovými dětmi“ se příliš neliší napříč republikou. Pak se zhluboka nadechne a bude pokračovat v tom, co je správné, protože stačí se nevzdat.
