Článek
Českou policii spojujeme s mottem „Pomáhat a chránit“, které zdobí její vozy. Naše policie toto vznosné motto používá od roku 2008, kdy se spustila náborová kampaň ministerstva vnitra s názvem Pomáhat a chránit. Velmi podobné heslo „To protect and to serve“/„chránit a sloužit“ mají na svých vozech policisté ve Spojených státech amerických.
Akce pomáhat a chránit měla veřejnost přesvědčit, že je policie potřebná a užitečná. Výsledkem byla ale kritika a posměšky ze stran veřejnosti. Jak známo, náš respekt k policistům dlouhodobě pokulhává. „To, co my si tady dovolíme k policajtům, je v Americe naprosto vyloučené a nemyslitelné. Fakt je, že policista řidiče na silnici nezastaví, pokud nemá důvod. Neexistují žádné namátkové kontroly. Ale ve chvíli, kdy má důvod a udělá to, musí člověk mlčet a poslouchat na slovo. Například v Texasu, kde jsem byl, může policista člověka zastřelit bez vyzvání. Neposlechneš, tak on ti ustřelí hlavu. Vypadá to například tak, že když tě policajti chtěj zastavit, tak nikdy nezastavěj před tebou. Najednou uvidíš za sebou signály, ty musíš zastavit, nechat ruce na volantu a ani se nehnout. To řidiči vědí. Ve chvíli, kdyby ses pohnul, nebo třeba šáhnul do přihrádky, tak oni střílej. Tam se totiž mohou volně nosit zbraně, takže ten policajt neví, co tam máš schovanýho,“ popsal své zkušenosti herec Martin Dejdar v roce 1993. Podle herce by v Čechách hned začal zkoušet diskutovat o tom, že tak rychle přeci nejel, což by si Američan prostě nedovolil. V USA zkrátka funguje disciplína a hierarchie. Jen co člověk vstoupí na americkou půdu, je mu jasně dáno najevo, kde je jeho místo. Hned je člověk dotazován, co bude v Americe dělat, jak dlouho tam chce být, kolik má peněz, zda má papíry v pořádku.
Martin Dejdar
Je otázkou, zda bychom si měli brát za vzor právě americkou policii, která je v posledních letech hojně kritizována za vysoký počet zastřelených při výkonu služby. Velkou vlnu kritiky vyvolala před pár lety například smrt černocha George Floyda při policejním zákroku. V USA to vyvolalo protesty a rasové nepokoje, stovky policistů bylo zraněno. Začalo se více diskutovat o tom, že policisté používají zbraně možná až moc často. Uvádí se, že při zásahu policie zemře ročně průměrně šest set lidí ročně a zhruba 250 000 jich je zraněno. Z toho je poměrně velký podíl černošských mužů. V roce 2020 se uvádělo, že černoši tvoří více než čtvrtinu všech zatčených, což je téměř dvojnásobek jejich podílu v populaci. Bohužel se stávají i případy, kdy jsou zabiti lidé, kteří ani nejsou ozbrojeni. Jako tomu bylo v roce 2014, kdy byl zastřelen teprve 12letý Tamir Rice, kterého policisté měli za muže s pistolí, i když šlo o dítě s plastovou hračkou.
Je celkem pochopitelné, že se lidé bouří proti rasové diskriminaci ze strany americké policie. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že mají v USA zdaleka nejvyšší počty zbraní na obyvatele, je i pochopitelné, že policie mnohdy musí být velmi obezřetná. „Jádrem celého problému je, že Američani se obecně hodně bojí černochů. Je to vidět i na vyjádření policistů, kteří se po některých incidentech vyjádřili prostě tak, že ‚já jsem se bál‘,“ vyjádřil se k problému rasismu v americké policii (afro)amerikanista Jan Beneš v roce 2020. „Když policista zastavuje černocha, automaticky se bojí. Existují nahrávky policejních šéfů, kteří říkají ‚zaměřme se na černochy, v ghettech je to nejhorší‘,“ dodal odborník. Dalším problémem je dle Beneše nedostatečný trénink policistů v oblasti deeskalace. Bývá to zhruba 13 až 16 hodin během výcviku, což je málo. „Třeba v Severní Karolíně potřebujete asi 600 hodin na to, abyste se stali policistou, ale zhruba 1500-1600 hodin, abyste si mohli otevřít barber shop a stříhat lidem vlasy. Když chcete být v Louisianě kosmetičkou, potřebujete o 150 hodin víc výcviku než policista.“
Krom otázky rasismu se obnovila diskuze o militarizaci policie. Američtí policisté totiž získávají prostřednictvím federálních programů vojenské vybavení za prakticky nulovou cenu. Ministerstvo obrany se tak zbavuje přebytečného vojenského materiálu, za který policie platí jen přepravní poplatky. Policii se do rukou dostalo za poslední roky vojenské vybavení v hodnotě několika miliard dolarů, jako například obrněná vozidla z Afghánistánu a Iráku, helikoptéry, útočné pušky, granátomety či brýle na noční vidění. Vybavení se paradoxně dostává i do míst s nízkou kriminalitou.
K militarizaci policie dochází nejen prostřednictvím vojenského vybavení, ale také z hlediska myšlení. Podle jednoho bývalého policisty tak dochází ke stavům, kdy policisté nemají pocit, že slouží komunitě, ale že jsou jako vojáci ve válce. Policisté pak mají sklon k dualistickému myšlení, tedy že svět vnímají tak, že jsou my a oni. Nepřáteli se stávají všichni, kteří se policii vzpírají, tedy i protestující. Ozývají se hlasy, že vojenská technika v rukou policistů vede k většímu nebezpečí pro civilisty. Tam, kde policie obdržela vojenské vybavení, zemřelo v následujícím roce dvakrát tolik civilistů.
policie v Minneapolisu
Problémem je, že policie musí dodané vybavení využít aspoň jednou během roku, kdy jej obdržela a že se toto vybavení dostává do rukou jedincům, kteří nejsou dostatečně vycvičení. Policisté mají k dispozici zbraně, které využívají vysoce specializované taktické týmy. Existuje studie, podle které policisté připomínající vojáky čelí častěji útokům.
Opakem americké policie je britská policie, která se v ulicích měst pohybuje neozbrojená. Ve Velké Británii jde o hluboce zakořeněnou tradici, která stojí na principu, že policie slouží veřejnosti se souhlasem občanů, nikoliv jako ozbrojená síla státu. Ozbrojené jsou jen složky, které střeží strategická místa, jako jsou například letiště nebo velvyslanectví. „Byl jsem jako policista v situaci, kdy na mě šli lidé s nožem nebo byli hodně agresivní a opilí, ale v devíti případech z deseti se to dá řešit komunikací nebo jinými prostředky. V nejhorším případě máme vždy možnost zavolat vysílačkou policisty se zbraní nebo taserem, kteří nám pomohou,“ prohlásil v roce 2017 Petr Torák, který pracoval ve Velké Británii jako policista.
Britští policisté jsou vybaveni pouze pepřovým sprejem, obuškem, pouty, vysílačkou a neprůstřelnou vestou. „Zní to paradoxně, ale lidé se cítí bezpečněji, když vidí, že ani ten policista nenosí zbraň. V dnešní době je to ale samozřejmě trochu těžší. Lidi to mnohdy šokuje, když přijedou do Anglie a vidí policisty beze zbraně, ale funguje to. U policie pracuji 11 let a v životě jsem nepoužil ani obušek, jednou jsem použil pepřový sprej. Kdybych měl zbraň, tak si neumím představit situaci, kdy bych ji musel použít,“ uvedl před devíti lety. Pravidla pro nošení zbraní jsou v Británii velmi přísná. Pokud si chce někdo pořídit dlouhou zbraň, musí k tomu mít povolení a důvod. Navíc ke zbrani musí mít speciální trezor, kde zbraň uchovává. To, jak britští policisté pracují, vtipně vystihl americký herec a komik Robin Williams: „Víte, jak volá britský policista na pachatele? Stůj nebo to zavolám ještě jednou!“
Metropolitní policie
K dalším zemím, kde policisté vyrážejí beze zbraně patří například Island, který bývá označován za nejbezpečnější zemi světa. Ačkoli každý třetí plnoletý obyvatel Islandu vlastní zbraň, strážníci zpravidla zbraně nenosí a kriminalita je rekordně nízká.
Potkat neozbrojeného policistu můžete také na Novém Zélandu, kde z příslušníků pořádkové policie nosí u sebe zbraň jen asi desítka vyšších policejních důstojníků v celé zemi. Zbraně nosí ještě psovodi, letištní policie a policisté z oddělení diplomatické ochrany.
To, že policista může mít respekt i bez použití zbraně jsem měla možnost vidět osobně před několika lety, když jsme byli na dovolené ve španělské Malaze. Tehdy Španělé oslavovali vítězství své fotbalové reprezentace, někteří z radosti chtěli vlézt do fontány. Jenže jakmile se objevil policista, všichni ustrnuli. Stačilo, aby si muž zákona začal nasazovat rukavice a všichni se rozutekli pryč. Tehdy jsem si řekla, že něco takového by u nás nebylo možné. Naši policisté bývají terčem různých vtípků a lidé se nebojí s nimi diskutovat o tom, zda si zaslouží pokutu. To ovšem nesnižuje můj pocit bezpečí v této zemi a myslím si, že heslo „Pomáhat a chránit“ k naší policii dobře pasuje.
Zdroje:
CZECH, Jan. Dejdar / Martin Dejdar, podle vyprávění zaznamenal a otázky kladl Jan Czech. Praha : Venkow, 1993 .
