Článek
Do škatulky maminek se dostala díky své roli maminky Vladimíra Dlouhého v dramatu Už zase skáču přes kaluže. Příběhu o chlapci, který se ani po onemocnění obrnou není ochoten vzdát své touhy být koňákem. Skvělý výkon předvedl nejen Vladimír, ale i Zdena coby maminka nezlomného dětského hrdiny. Ukázalo se, že Karel Kachyňa měl dobrý čich na výběr herců.
Maminkovských rolí si ve své bohaté filmografii užila dostatek. Nestárnoucí herečka byla maminkou také ve filmech Páni kluci, Návrat idiota nebo v komedii František je děvkař. Dále se objevila například v seriálech Chlapci a chlapi, Létající Čestmír nebo Křeček v noční košili. K jejím nejznámějším rolím patří postava Růži v divácky úspěšném seriálu Ulice. Diváci si kamarádku Vilmy Nyklové zamilovali. „Zdenička Hadrbolcová byla především velkou profesionálkou, na kterou jsme se mohli vždy spolehnout. Přestože jí občas nebylo moc do smíchu, jakmile vešla do ateliérů, jako by všechny starosti a trable hodila za hlavu. Celá se rozzářila, byla tu pro své kolegy, pro nás. Rozdávala úsměvy, s Jaruškou Obermaierovou byly na place i v zákulisí sehranou dvojkou, která bavila celý štáb,“ uvedla producentka seriálu Ulice Janka Maršíková.
I když měla bohatou zkušenost s maminkovskými rolemi, sama děti nikdy neměla. Do svých osmi let vyrůstala jako jedináček, pečovali o ni zejména její prarodiče. „Velmi brzy jsem se cítila sama za sebe odpovědná, nesvěřovala jsem se a nerada jsem si nechala do něčeho mluvit. Možná se to stalo tím, že jsem většinu času trávila v jednom holešovickém činžáku s babičkou, dědečkem, prababičkou a prapratetou. Rodiče pracovali, tatínek aktivně sportoval a důvěrné pouto v těch prvních letech jsem s nimi nenavázala a pak už se to napravit nedalo,“ vzpomínala v jednom ze svých rozhovorů.
Otec František byl velký sportovec, závodil na kánoi, potom jezdil silniční závody na kole a věnoval se také motorismu. Byl členem a funkcionářem různých sportovních oddílů. To, co její mamince Zdence zprvu imponovalo, jí časem začalo vadit a mezi jejími rodiči to začalo skřípat. Jak otec, tak i maminka, která pracovala jako úřednice, na dceru moc času neměli. Když Zdena vzpomínala na své dětství, vyrojily se jí vzpomínky zejména na to, jak s babičkou hrála kuličky v Letenských sadech, a jak ji dědeček učil plavat ve Vltavě.
Zdena vystudovala francouzské gymnázium, měla nadání na jazyky. Vedle francouzštiny se naučila také anglicky. Jejím snem bylo naučit se ještě dobře italsky. Přála si být novinářkou, nicméně nakonec zvítězilo herectví. Říkávala, že k divadlu jí přivedl čirý romantismus. Ráda četla divadelní hry a poezii, také měla hodně živou představivost. „Měla jsem na gymplu spolužačku, která strašně chtěla být herečkou. Chodili jsme spolu na sobotní odpoledne a ve čtvrtek dopoledne na generálky. Nebýt téhle Žuldy, možná bych se nebyla odhodlala. Vzali mě a Žulda má aspoň dceru, která je herečka…“
Na DAMU studovala ve stejném ročníku s dalšími hereckými hvězdami, například Ninou Divíškovou či Libuší Švormovou. Po absolvování DAMU působila po mnoho let v Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni (dnešní Divadlo pod Palmovkou). „Po škole jsem začala hrát v libeňském divadle za éry Václava Lohniského – A ta byla tehdy velice úspěšná. Ovšem divadelní prostředí, na jedné straně bolševické, na druhé plné starých intrik, mě nudilo a ničilo. Takzvaná „alternativní činnost “ v tehdejším Divadle na okraji v pražském Studiu Rubín pro mě byla záchranou i východiskem,“ uvedla v roce 2005. Působení v malostranském Rubínu, jednom z nejmenších divadélek v Praze, označila za svou divadelně nejdůležitější fázi svého života. Cítila se tam velmi dobře. V té době vznikla první dramatizace a inscenace Hrabalových Postřižin, pracovala i s Evaldem Schormem.
Nina Divíšková
Duší byla divadelnice, přesto se objevovala v mnoha televizních projektech. A to právě v rolích milujících maminek, tetiček či chápajících učitelek. Do škatulky maminek ji předurčovaly kulaté oči a milý úsměv. Pro role tragédek se moc nehodila.
Žila hodně svou prací, nebyla rodinný typ. Byla sice jednou vdaná, ale manželství dlouho nevydrželo. Když ve svatební ráno plakala, maminka jí řekla: „Už to stálo tolik peněz, tak sis to měla rozmyslet dřív.“ Po rozpadu manželství se studentskou láskou ale sama nezůstala. Dala se dohromady s rozvedeným dokumentaristou a kameramanem Jiřím Průchou, s nímž pak žila dlouhá léta na psí knížku. A proč se nevzali? „Možná v tom bylo sobectví, možná i zbabělost. Ve svém povolání jsem vždycky riskovala ale v soukromí … Zvlášť v pozdějším věku je člověk už opatrný. Moji rodiče moc šťastně nevypadali, a tak jsem v manželství nespařovala něco, oč by bylo radno stát. Nejvíc ze všeho miluju svobodu. Nezneužívám ji, ale už ten pocit je pro mě důležitý,“ prozradila v roce 2005.
Herečka, která i ve vysokém věku sršela energií se ve svém životě obešla jak bez oddávacího listu, tak i bez dětí. Na otázku, zda někdy nelitovala, že nemá děti, odpověděla: „Možná ještě budu litovat. Teď bych mohla být babičkou – a to by se mi líbilo. V 70 letech jsem svou těžkou profesní situaci nechtěla řešit útěkem do soukromí. Ale možná kdybych svého Jiřího potkala o něco dřív, a nebo byla jiná doba …. “
Jejím životem se tak stala práce a životní partner. Kamarádek nikdy moc neměla, nikdy si moc nepotrpěla na typické holčičí a později ženské svěřování se. Raději mluvila s muži než o mužích. „Měla jsem jen jednu vzácnou přítelkyni. Je už po smrti a dodnes nemůžu přejít Hradčanské náměstí, kde bydlívala a kam jsem se tolik nachodila,“ přiznala před několika lety. Když pak její Jiří zemřel, nesla to velmi těžce.
Poslední roky jejího života ji sužovaly zdravotní problémy. V závěru roku 2022 prodělala herečka cévní mozkovou příhodu a pouze díky návštěvě přátel, kteří ji doma našli částečně ochrnutou a s očima v sloup, se dostala včas do nemocnice. Po měsíční hospitalizaci byla převezena do Domova třetího věku. Její stav se bohužel nelepšil. Stala se nepohyblivou, a proto musela být dopravena do pečovatelského domu, kde jí byla poskytnuta nepřetržitá péče. Po osmi měsících zemřela. „Prý odešla klidně, ve spánku, zřejmě celkové selhání organismu. To už nebyl život, to bylo utrpení. Jen čekání na smrt. Byla zcela odkázána na pomoc druhých. To, co nejvíc milovala, tedy herectví, už nemohla dělat a život pro ni ztratil smysl,“ prozradil redakci CNN Prima NEWS jeden z jejích kolegů. Do hereckého nebe odešla v roce 2023, v úctyhodných 86 letech.
Zdroje:
KOVAŘÍKOVÁ, Blanka. Herecké balady. Praha: Brána, 2005. ISBN 8072432613.
