Článek
Jedna z našich nejpopulárnějších swingových zpěvaček první poloviny čtyřicátých let minulého století Inka Zemánková byla „dívkou k rytmu zrozená.“ Zpívala jeden hit za druhým, například Ráda zpívám hot, Bláznivý den, Bloudění v rytmu, nebo Má láska je jazz. Teprve až daleko po ní přišla například Eva Olmerová. Její hudební kariéru poznamenal nejprve nástup fašismu a posléze i zákaz vystupování v 50. letech.
Pro své okolí byla tak trochu záhadou. Předmětem dohadů se stal už jen její věk. Nikomu neukazovala svůj křestní list, její rodinné prostředí také nikdo neznal. Do své smrti svému okolí tvrdila, že se narodila v roce 1925. Až po jejím úmrtí se však Ondřeji Suchému podařilo dohledat, že rok jejího narození byl jiný. Ve skutečnosti se narodila o 10 let dříve. Nejspíše se záměrně dělala mladší, dlouhou dobu se chovala a oblékala mladistvě.
Inka Zemánková
Narodila se jako Anna Inéz Koníčková v Praze. Tatínka, který byl dědicem mlýna v Karlíku u Dobřichovic, si bohužel nepamatovala. Tvrdohlavý otec, který si přes nevoli svých rodičů vzal její maminku a odešel s ní do Prahy, zemřel na souchotiny, když Inéz byly pouhé dva roky. Její maminka se posléze provdala za pardubického řezníka a Inéz dlouho nevěděla, že není jejím skutečným otcem. Dozvěděla se to, až když její maminka přišla na manželovu nevěru a ve slabé chvilce dceři prozradila, že její pravý otec před lety zemřel.
Z šoku se celkem brzy oklepala. Pomohla jí v tom muzika. Docházela na hodiny klavíru a díky jedné náhodě ve svých sedmi letech poznala hudební styl, který se stal její láskou po zbytek života. Jednoho dne totiž její nevlastní otec, který byl majitel řeznictví, vyměnil s jednou dámou uzeniny za kolekci swingových desek. Když si je doma Inka poslechla, absolutně této hudbě propadla. Uměla napodobit nejen zpěv, ale také některé nástroje.
Zatímco Inka měla plnou hlavu hudby, její maminka zlomila hůl nad nevěrným manželem a rozvedla se. S dcerou pak začátkem 30. let zamířila do Bratislavy, kde se zabydlely kousek od Slovenského národního divadla. Inku maminka přihlásila do baletní školy, kde si choreografka divadla všimla, že má Inka talent. A tak navrhla, aby ji vzali jako elévku. Díky tomu se naučila divadelní abecedě, kázni, trpělivosti a pokoře. Vedle tancování také zpívala, dokázala vyzpívat čtyři oktávy.
V té době ji uchvátil program bratislavské Reduty. Tehdy Inka zažila vystupování černošských kapel, což se jí vrylo do srdce. Její pozornosti neunikly ani Singing Girls, kterým odpadla jedna zpěvačka. Když jim Inka zazpívala, spadla jim brada. „Byly z toho úplně pryč. Hned mě pasovaly na Singing Baby a chtěly mě vzít mezi sebe, ale zasáhla maminka. Byla jsem ještě malá a maminka mě nechtěla pustit z dohledu.“
Svého snu být zpěvačkou se nevzdala. Zrovna se chystala na bratislavskou konzervatoř, když jí náhle předčasně zemřela maminka. Dívka, která právě končila základní školu byla najednou úplně sama. Naštěstí se jí ujala rodina matčiny přítelkyně, která Inku odvezla s sebou do své vily na pražském Břevnově. Z vděčnosti přijala Inka její příjmení a stala se Inkou Zemánkovou.
Paní Zemánková nejenže Ince poskytla nový domov, pomohla jí také nastartovat její hudební kariéru. Svou svěřenkyni představila Bobku Bryenovi, legendárnímu kapelníkovi z baru Esplanade. „Když si mě Bobek se svými muzikanty poslechl, hned mi dal ušít pepito ze stejné látky, jako měla celá kapela. Vydělala jsem si na ně měsíční brigádou jako prodavačka v cukrovinkách,“ vzpomínala Inka.
Vedle amerických šlágrů hráli i Ježkovy písničky. Blondýnky s nádherným hlasem si všiml i Karel Vlach, s jehož orchestrem natočila svůj první singl. Písnička Ráda zpívám hot byla její první úspěšná nahrávka. Záhy zaujala také R. A. Dvorského a režiséra Martina Friče, kteří s ní chtěli natočit jazzový velkofilm Bloudění v rytmu. Jenže kvůli nacistům z projektu nakonec sešlo. Film v americkém stylu prostě neprošel. Fričovi však zpěvačka uvízla v paměti a rozhodl se, že ji alespoň obsadí do svého filmu Hotel Modrá hvězda, kde nazpívala coby barová zpěvačka svůj nejslavnější hit Slunečnice, ve kterém zpívala: „Tak jako slunečnice každým dnem, otáčí se za sluncem, tak já stále hlavu svou obracím jen za tebou.“ Právě tato skladba z Inky udělala opravdovou hvězdu.
Jako známá zpěvačka musela odjet zpívat českým dělníkům nasazeným v německých továrnách. „Dodnes vidím Norimberk jako měsíční krajinu. Okolo nás plačící lidé bez přístřeší a Češi v hospodách v očekávání apokalypsy, aby se mohli konečně vrátit domů. Z této prapodivné osvěty mě vysvobodila až úplavice, kterou jsem chytila v Osvětimi,“ vzpomínala po letech. Do konce války pak působila s Járou Kohoutem jako subreta v divadle U Nováků, dřívějším Osvobozeném divadle.
Osvětim, 1944
Po válce se dále věnovala swingu a jazzu a také se provdala za Václava Holuba. Jenže pak přišel únor 1948. Komunistická strana vyhodnotila swingovou hudbu jako nežádoucí. Inka byla pozvána ke schvalovací komisi, kde si vyslechla, že pokud chce i nadále zpívat, musí jít s dobou. V polovině padesátých let si od vrchního šéfa ‚populární‘ hudby Dušana Havlíčka vyslechla: „Louskání prsty a pohupování v bocích je, soudružko Zemánková, zápaďácká manýra. Vemte na vědomí, že dívka v rytmu zrozená již nikdy nebudete!“
Musela se smířit s tím, že dostala distanc. S manželem se odstěhovali do Cvikova, kde se její muž stal ředitelem traktorové stanice a Inka traktoristkou. Humor ji ale nepřešel. I nadále zpívala všude, kde se dalo – za volantem traktoru, na poli, v dílně, na tanečkách v Liberci. V montérkách seskočila z traktoru a vzápětí běžela na kůr do kostela, kde zpívala Ave Maria.
Traktoristka - ilustrativní foto
Situace se změnila, když její manžel dostal funkci na ministerstvu zemědělství. S povýšením přišlo stěhování do Prahy, kde Inka opět začala vystupovat. Odhodila montérky a začala zpívat v kavárně Mánes. Když ji v 60. letech viděli zástupci zahraničních agentur, začaly se jí hrnout nabídky z Polska, Holandska, Německa a Švýcarska.
Na svou kariéru z dob, kdy zpívala Slunečnici, ale už zcela nenavázala a do toho ovdověla. „Patnáct let jsem zpívala venku, ale doma se o mně nevědělo. To vás nemůže nemrzet. Navíc jsem na to všechno byla léta sama, což byl samozřejmě můj problém,“ konstatovala po svém návratu domů.
Děti neměla. Jediné momenty, kdy byla opravdu šťastná, byly, když stála na pódiu a měla příznivou reakci od publika. Roky strávila v zahraničí, kde se však cítila osaměle. „Pánbůh mi to nakonec ale vynahradil a já se po dvacetiletém vdovství šťastně vdala,“ prozradila. Jejím druhým mužem se roku 1984 stal MUDr. Josef Bednařík, kterého poznala v Poděbradech. Díky této pozdní lásce rozkvetla. Žili spolu až do jeho smrti v roce 2000. Inka zemřela pár měsíců po něm dne 23. 5. 2000. Jejího skonu si média všimla až dva měsíce po její smrti.
Zdroje:
ROHÁL, Robert. Lesk a bída slavných českých žen. Praha: Petrklíč, 2002. ISBN 8072290746.
