Rovný důchod? Bezděk, Rusnok i slon mají jasno, Ústavní soud nesouhlasí

Rovný důchod znamená, že každému důchodci je v případě splnění daných požadavků (např. minimální pojištěná doba) vyplácena prakticky stejná dávka nezávisle na tom, kolik zaplatil na odvodech a daních, a tedy jaký měl před penzí příjem. Důležité je, že pojem rovný důchod se vztahuje pouze k jedné části všech příjmů v důchodu, a sice k důchodu z tzv. průběžného systému. Celkový důchod rovný nikdy nebude.

Celkové příjmy v důchodu se v různých zemích skládají z více zdrojů. Terminologií a dělení existuje více, Vidlák rozumí tabulce níže. Tzv. 1. pilíř představuje v Česku veřejný důchodový systém. Zaměstnanci a OSVČ odvádějí důchodové pojistné, které je ihned vyplaceno současným důchodcům, proto se hovoří o průběžném důchodovém systému. 2. pilíř v Česku nemáme, jedni politici ho zavedli a druzí ho po volbách zrušili.

Charakteristikou 2. pilíře je fondovost (všechny odvedené příspěvky se zhodnocují ve fondu a patří pouze budoucímu důchodci) a povinnost (příspěvek je například strháván zaměstnavatelem z platu). Pokud odstraníme povinnost, dostaneme 3. důchodový pilíř. Do něj lze obecně zařadit jakýkoliv finanční produkt umožňující spoření na penzi, ale pro jednoduchost se omezuje na produkty s podporou státu. V Česku jde o drahé penzijní spoření, a ještě dražší životní pojištění.

Již nyní patří v evropském srovnání český první důchodový pilíř mezi rovnostářský, rozdíly mezi vyplácenými důchody nejsou tak výrazné jako v jiných zemích. A tento trend bude posilovat, předpovídá Vladimír Bezděk, ekonom a předseda jedné z minulých důchodových komisí. „Domnívám se, že státní pilíř půjde čím dál více k rovnostářství. A variabilita vyplácených penzí se bude víc a víc zužovat. Důchody nakonec budou poskytovat nějakou základní hranici příjmů, která by měla zajistit, že lidé nespadnou do systému sociálních dávek.“ Pro konstrukci rovného důchodu prorokuje: „Buď to může být fixně určená hranice vyjádřená v korunách, anebo to může být hranice definovaná jako nějaká procentní relace průměrné mzdy nebo něčeho takového.“

K Vladimíru Bezděkovi se přidal Jiří Rusnok, bývalý premiér úřednické vlády a bývalý guvernér ČNB. Kvůli nedostatku peněz dojde podle Jiřího Rusnoka k tomu, že vazba mezi předchozím výdělkem a výší důchodu bude postupně ustupovat do pozadí. Výsledkem je směřování k rovnému důchodu.

Nemusíš být předsedou důchodové komise nebo guvernérem ČNB, abys došel ke stejnému závěru. Slon z titulku je symbolem pro myšlenkový experiment. Kdysi se jeden profesor fyziky ptal studenta, jak souvisí rychlost kmitání pružiny na hmotnosti závaží na ní zavěšeném. Když student stále mlčel, profesor napověděl: „Představte si, že na pružinu pověsíte slona. Myslíte, že pružina bude kmitat zběsile rychle nebo naopak hodně po-ma-lu?“ Najednou bylo vše jasné, čím těžší předmět, tím pomalejší frekvence kmitání. I bez vzorečku lze vývoj odhadnout.

A podobně může každý průměrně inteligentní člověk odhadnout budoucnost důchodového systému. Důchodců bude přibývat (přesně známe počty lidí jednotlivých ročníků) a střední doba dožití se zvyšuje (přesně známe tzv. úmrtností tabulky), to vše znamená stálý růst výdajů prvního pilíře. Naopak stabilizovat systém důchodů by znamenalo

Ani jedno z těchto tří opatření není populární, a proto ho politici v dostatečné míře neudělají. Nemá k tomu odvahu pravicová, levicová a už vůbec ne populistická vláda. Důchodový systém bude postupně propadat do větší a větší ztráty, vývoj deficitu v minulých letech je v následujícím grafu.

Vláda může dorovnávat ztrátu třeba z vybraných daní, což se dosud děje. To ale znamená, že peníze schází jinde a Česko ve vývoji čím dál více stagnuje. A pro velký deficit už ani to není možné. Budoucím vládám tak zbude jediná možnost, jak nenechat některé důchodce spadnout do chudoby a zároveň nepřivést zem k bankrotu. Vybrané peníze bude muset primárně rozdělovat tak, aby každému zabezpečila základní výši důchodu postačitelnou k životu a díky tomu již nezbude tolik peněz pro ty, co do důchodového systému odvedli více peněz. Systém se bude stávat ještě více rovnostářským, než je nyní.

V březnu 2010 rozhodl Ústavní soud ohledně stížnosti na výpočet důchodů. Žalobce si u soudu nižší úrovně stěžoval na to, že jeho vypočtený důchod (jednalo se o invalidní důchod, ale princip je stejný i pro starobní důchody) není dostatečně zásluhový. Žalobce (povoláním to prý byl soudce) chtěl větší důchod a nesouhlasil s výpočtem výše důchodů, který pomocí tzv. redukčních hranic snižuje zásluhovost ve prospěch solidarity. Ústavní soud stížnosti vyhověl a zrušil část zákona o důchodovém pojištění. Na nápravu dal vládě rok a půl.

Stanovení výše daní, výše odvodů, výše dávek, výše důchodů atd. – to vše je v pravomoci vlády a parlamentu. Zároveň tato pravomoc znamená odpovědnost za fungování země. Pokud by vláda všem důchodcům zdvojnásobila důchody, krach státu by přišel obratem. Tuto odpovědnost za hospodaření nemá Ústavní soud, a tak nemůže ani nařizovat vládě, jak mají být důchody vysoké či strukturované.

Pokud si přečteme nález Ústavního soudu, zjistíme, že je plný tabulek ohledně tzv. náhradových poměrů, redukčních hranic atd. Na žádném místě ale není zmíněn vývoj deficitu důchodového systému a jeho projekce do budoucna. V nálezu najdeme i větu „Část expertů ve svých závěrech naznačuje, že jedinou cestou k posílení principu zásluhovosti nemusí být nutně pouze požadavek navýšení finančních zdrojů tohoto systému.“ Vidlákovi to silně připomíná slavnou větu „Zdroje tu jsou“. Ústavní soud ani Vladimír Špidla nikdy nikomu konkrétně neprozradili, kde ty zdroje v dostatečné výši jsou či kde je zmínění experti tuší. Ani nevíme, co to je za „experty“, kteří dokáží bez zvýšení příjmů vykouzlit více peněz na posílení zásluhovosti.

Současná ekonomická situace ukazuje, jak složité je udržet stabilní důchodový systém. Zejména v Česku, kde většina příjmů důchodců plyne z 1. pilíře. Třetí pilíř je z pohledu vyplácených dávek zanedbatelný, má vysoké poplatky, stále je možné jej čerpat jednorázově, a tak dostatečně neplní roli pravidelného příjmu v důchodu. Druhý pilíř není.

Nález Ústavního soudu se i po letech jeví jako diskutabilní, a naopak do popředí vystupuje nesouhlasné stanovisko dvou ústavních soudů, Jana Musila a Jiřího Nykodýma. Ocitujme část z disentního stanoviska druhého jmenovaného: „Z hlediska financování je náš systém důchodového pojištění systémem průběžně financovaným, a proto není výše pobírané dávky přímo odvislá od zaplaceného pojistného. … Uvedený systém je co do vyrovnané finanční bilance závislý na demografickém vývoji, jakož i struktuře do systému zapojených osob z hlediska jejich příjmů. Z tohoto pohledu otázka míry solidarity není podle mého soudu primárně otázkou ústavněprávní, ale otázkou ekonomickou a tedy především politickou.“

Nyní míří k Ústavnímu soudu stížnost na postup vlády, která na počátku roku prosadila změnu valorizačních pravidel důchodů. Stížnost nezpochybňuje samotnou změnu zákona, ale její načasování a způsob prosazení. Předkladatel stížnosti argumentuje, že pokud na základě původních pravidel vznikl nárok/očekávání valorizace k nějakému datu v budoucnu, již nemá vláda právo tento nárok měnit. A už vůbec ne pomocí stavu legislativní nouze.

Ve skutečnosti i v tomto sporu najdeme schovanou otázku řešenou v roce 2010. Vláda má odpovědnost za ekonomické fungování země. A Ústavní soud by neměl tak jako před 13 lety ignorovat účetní čísla. Vidlák doufá, že v rozhodnutí soudu se kromě vzorců pro starou a novou valorizaci objeví i scénář vývoje deficitu důchodového účtu bez zásahu vlády. Vidlák se těší na rozhodnutí ústavních soudců, od kolika miliard zvýšení ztráty systému už je oprávněné použít stav legislativní nouze. 1 miliarda? 5 miliard? Nebo třeba 10 miliard kumulativně v následujících X letech?