Článek
Podivný titulek tohoto článku si vyžaduje rychlé vysvětlení hned v úvodu. Dotkneme se zde zajímavého období „předvědecké“ paleontologie, kdy se lidé navzdory zavedeným představám zcela běžně setkávali se zkamenělinami pravěkých organismů (včetně dinosaurů), ale neměli ještě nejmenší ponětí, co si o nich myslet a kam je zařadit. O tomto tématu se zatím mnoho neví, nálezy podobného druhu ale postupně přibývají. Zatímco ale o portugalském „oslíkovi Panny Marie“[1] nebo o čínských objevech[2] už bylo psáno více, o možná vůbec nejstarším setkání Evropanů s dinosauřími fosiliemi ještě zmínka téměř nikde nepadla.
Nyní to tedy napravme. Ono setkání proběhlo již v antickém starověku, přibližně několik století před počátkem našeho letopočtu. V díle tzv. Pseudo-Aristotela (soubor děl, jejichž autorství bylo v antice připisováno Aristotelovi ze Stageiry, zřejmě však neprávem) a Lúkiána ze Samosaty (asi 120/5 – po 180 n. l.) se nám totiž dochovala zmínka o „otiscích stop v kameni“, které jsou běžně nacházené ve skalách a často jsou přisuzovány mytickému Héraklovi. Autor, označovaný jako pseudo-Aristotelés zmiňuje, že „nedaleko Pandósie v Japýgii/Lukánii (dnešní kraj Basilicata na jihu Itálie) jsou kamenné stopy Hérakla ukazovány kolemjdoucím a nikomu není dovoleno na ně stoupnout“.
V roce 2001 publikovali William Sarjeant a Adrianne Mayorová svoji domněnku, že se nejspíš jednalo o stopy velkých pleistocénních savců.[3] Nověji jsou však tyto stopy považovány spíše za ichnofosilie dinosaurů, protože ve stejné oblasti na území Pandósie jsou série dinosauřích stop v místních druhohorních sedimentech poměrně běžné.[4] Stopy druhohorních dinosaurů tedy dobře znali již současníci starých Řeků a Římanů! Netušili však, komu mohly podivné otisky patřit, proto si pozvali na pomoc mytologii – stejně jako v případě starých Číňanů, australských Aboriginců, severoamerických Indiánů, jihoafrických Sanů a dalších.
Zkamenělé kosti dinosaurů byly člověku známé již ve starověku, v té době ale ještě nikdo netušil, jakým zvířatům patřily. Kredit: Vladimír Socha.
Zatímco výše zmíněné informace od slavného vychovatele Alexandra Velikého Aristotela (384 – 322 př. n. l.) nejspíš nepocházejí, v díle tohoto řeckého učence o fosiliích skutečně zmínky existují. V jeho „Dějinách živočichů“ (Historia Animalium) a v díle jeho mladšího současníka Theofrasta (371 – 287 př. n. l.) „O rybách“ se totiž dočítáme o stopách organismů, zachovaných v kameni.[5] Ty neucházejí ani pozornosti římského přírodovědce Plinia Staršího (23 – 79 n. l.), který o nich referuje ve svém kompendiu Naturalis Historia jako o „Phycites“, „řasám podobných kamenech“.[6] Skutečným zakladatelem „předvědecké paleoichnologie“ byl však až renesanční génius Leonardo da Vinci (1452 – 1519).[7]
Ten nejenom že namaloval ichnotaxon Palaeodictyon, ale ichnofosilie přímo zkoumal a porovnával se současnými exempláři příbuzných organismů. Zatímco jeho současníci považovali zkamenělé fosilní schránky za neživé objekty a hříčky přírody, sám Leonardo tyto nichi petrificati porovnával s biologicky erodovanými schránkami současných měkkýšů a usuzoval na jejich mořský původ prostřednictvím zachovalých známek bioturbace. Ve své době však ještě s tímto prozíravým názorem neprorazil, protože tehdejší věda nebyla na podobně revoluční závěry zatím připravena a sám Leonardo se nezapojoval do akademických diskuzí na podobná témata.
Následovala jména jako Ulisse Aldrovandi (1522 – 1605) nebo Konrad Gessner (1516 – 1565), kteří rovněž sbírali a zakreslovali v průběhu 16. století tehdy velmi exotické fosilie.[8] Skutečný myšlenkový průlom a uznání biologické podstaty ichnofosilií nicméně nastal až v průběhu 18. století, s příchodem exaktních vědeckých metod a systematického bádání. A na závěr malá perlička – dějiny ichnologie začínají pravděpodobně na našem území, konkrétně na jihomoravských paleolitických lokalitách v Pavlově a Dolních Věstonicích. Obyvatelé této lokality totiž již před zhruba 25 tisíciletími záměrně sbírali schránky mlžů se známkami bioeroze (oichnus) a využívali je jako předměty zkrášlení či talismany.[9]
---------
Odkazy
---------
[1] Lockley, M. G.; et al. (1994). Pegadas de Mula: an explanation for the occurrence of Mesozoic traces that resemble mule tracks. Ichnos. 3: 125-133.
[2] Xing, L. D.; et al. (2015). Dinosaur tracks, myths and buildings: The Jin Ji (Golden Chicken) stones from Zizhou area, northern Shaanxi, China. Ichnos. 22: 3-4, 227-234.
[3] Mayor, A.; Sarjeant, W. A. S. (2001). The folklore of footprints in stone: from classical antiquity to the present. Ichnos. 8: 143-163.
[4] Baucon, A.; et al. (2012). A history of Ideas in Ichnology. Developments in Sedimentology. 64: 3-43.
[5] Sharples, R. W. (1995). Theophrastus of Eresus. Sources for His Life, Thoughts and Influence. Commentary 5, Sources on Biology. E. J. Brill, Leiden, 279 str.
[6] Targioni-Tozzeti, G. (1777). Relazioni dʼalcuni Viaggi Fatti in Diverse Parti della Toscana. Stamperia Granducale, Firenze, Tomo Decimo, 466 str.
[7] Baucon, A. (2010). Leonardo da Vinci, the founding father of ichnology. Palaios. 25: 361-367.
[8] Baucon, A. (2009). Ulisse Aldrovandi (1522–1605): the study of trace fossils during the renaissance. Ichnos. 16: 245-256.
[9] Viz například tento webový odkaz
---------
