Ostrava v plamenech: Jak padla poslední průmyslová pevnost Třetí říše

Jaro roku 1945. Zatímco na západní frontě se odpor Wehrmachtu hroutil a Rudá armáda se blížila k Berlínu, na pomezí Moravy a Slezska se schylovalo k jedné z nejkrvavějších a nejurputnějších bitev druhé světové války na našem území. Od března do května se zde odehrávala Ostravsko-opavská operace. Vojenská akce, která svou intenzitou, délkou trvání a počtem obětí neměla v rámci osvobozování Československa obdoby. Byla to bitva o ocelové srdce republiky, které se nacisté rozhodli bránit do posledního muže.

Proč se právě o Ostravu bojovalo tak tvrdě, zatímco jiná města padala do rukou Spojenců mnohem rychleji? Odpověď ležela v kouřících komínech a těžních věžích Ostravsko-karvinské pánve. Po ztrátě Porúří a Porýní se tento region stal poslední velkou průmyslovou základnou Třetí říše. Zdejší hutě chrlily ocel pro tanky, doly dodávaly nezbytné uhlí a strojírny kompletovaly zbraně, bez kterých nemohla německá válečná mašinérie fungovat.

Význam regionu si plně uvědomoval i Adolf Hitler. V březnu 1945, kdy už byla situace Německa kritická, údajně prohlásil: „Vydáte-li Moravskou Ostravu, vydáte Německo! Moravskou Ostravu je nutno udržet stůj co stůj!“ Ačkoliv historici debatují, zda tato slova pronesl přesně takto, faktický stav tomu odpovídal. V dubnu 1945, po kolapsu železničních uzlů v Přerově a Olomouci, sice již nebylo možné vyvážet materiál do hloubi Říše, ale fanatická obrana měla za cíl vázat sovětské síly a prodlužovat agónii nacistického režimu. Ostrava v té době představovala přibližně 35 % zbývající průmyslové kapacity Německa.

Německé velení neponechalo nic náhodě. Již od ledna 1945 budovalo na přístupech k Ostravě mohutný systém opevnění. Do práce bylo nuceně nasazeno téměř čtyřicet tisíc lidí, často mladých mužů povolaných z Čech a jižní Moravy, aby se předešlo sabotážím ze strany místního obyvatelstva.

Vznikl tak systém pěti obranných pásem, místy dosahující hloubky až padesáti kilometrů. Obránci využili členitého terénu, vodních toků a především sítě předválečného československého opevnění. Paradoxem dějin se stalo, že betonové bunkry a pevnůstky, původně postavené k obraně republiky proti nacistům, nyní sloužily Wehrmachtu k zastavení osvoboditelů. Němci sice z mnoha objektů již dříve odvezli těžkou výzbroj na Atlantický val, ale i tak poskytovaly železobetonové skelety skvělé krytí pro kulometná hnízda a střelce s pancéřovými pěstmi. Rudá armáda se během svého postupu Evropou s takto hlubokým a propracovaným systémem opevnění prakticky nesetkala.

Původní sovětský plán počítal s rychlým průlomem. Operace, zahájená 10. března 1945 vojsky 4. ukrajinského frontu pod velením generála Ivana Petrova, však narazila na tvrdou realitu. Útok směřoval z polského území přímo na Ostravu, ale v rozbahněném terénu a za špatného počasí, které uzemnilo letectvo, se sovětské tanky staly snadnými terči. Během prvního týdne postoupila vojska jen o několik kilometrů za cenu obrovských ztrát. První fáze skončila neúspěchem.

Sovětské velení muselo plány přehodnotit. Generál Petrov byl odvolán a nahrazen Andrejem Jerjomenkem. Ten rozhodl o změně strategie: místo čelního útoku na opevněnou Ostravu provést obchvatný manévr přes Opavsko. Těžiště bojů se tak ve druhé fázi (od 24. března) přeneslo na západ. Cílem bylo dobýt Opavu a vpadnout Ostravě do zad.

Rozhodující třetí fáze začala 15. dubna. Po masivní dělostřelecké přípravě prolomila Rudá armáda, posílená o 60. armádu generála Kuročkina, obranu u Sudic a vstoupila na území dnešního Česka. Postup byl však stále pomalý a vykoupený krví, každý metr země, každá vesnice byla tvrdě bráněna.

Boje na Opavsku a Hlučínsku patřily k nejintenzivnějším na našem území. Němci využívali každé terénní vlny, železničních náspů i zděných budov k obraně. Symbolem těchto střetů se stala obec Hrabyně, o jejíž strategické návrší se bojovalo šest dní.

Samotná Opava dopadla katastrofálně. Město bylo prohlášeno za pevnost a bráněno dům od domu. Když 22. dubna konečně padlo do rukou osvoboditelů, naskytl se jim pohled na měsíční krajinu. Zničeno bylo přes osm set domů, většina ostatních byla těžce poškozena. Podobný osud potkal obce jako Bolatice, kde bylo zničeno až 80 % zástavby, nebo Osoblahu.

V otevřeném terénu u Albertovce či Bolatic se odehrávaly tankové bitvy, kde se útočící jednotky často ocitly v pasti německých děl a tanků ukrytých v mlze či za terénními nerovnostmi. Ztráty byly děsivé, jen na katastru Bolatic padlo během dvou dnů přes šest set rudoarmějců.

Významnou roli v operaci sehráli českoslovenští vojáci. Do bojů zasáhla 1. československá samostatná tanková brigáda a 1. československá smíšená letecká divize. Pro tankisty to byl křest ohněm na domácí půdě, ačkoliv mnozí z nich, například volyňští Češi či Rusíni, viděli Československo poprvé v životě.

Cena za osvobození byla pro tankovou brigádu vysoká. Do operace vstupovala s 65 tanky, ale v důsledku tvrdých bojů u Tworkova, a později na Opavsku, o většinu strojů přišla. V kritických dnech po prolomení fronty disponovala brigáda jen hrstkou bojeschopných strojů, které byly neustále opravovány a vraceny do akce. Přesto se českoslovenští tankisté probíjeli vpřed, podporovali pěchotu a ničili německá obrněná vozidla. Jejich nasazení mělo obrovský morální význam, na tancích přijížděli osvoboditelé s československými znaky.

Po dobytí Opavy a překročení řeky Odry se smyčka kolem Ostravy utáhla. 30. dubna 1945, ve stejný den, kdy Adolf Hitler v Berlíně spáchal sebevraždu, zahájila 38. armáda generála Moskalenka finální útok na město.

Aby byl uchráněn průmysl a město samotné, byl vydán rozkaz nepoužívat těžké dělostřelectvo a letecké bombardování v takové míře jako jinde. Boje se přenesly do ulic. Legendárním momentem osvobození se stala záchrana mostu přes řeku Ostravici, který spojoval Moravskou a Slezskou Ostravu. Němci jej podminovali a chystali se jej vyhodit do povětří, aby zastavili postup tanků.

Zde vstupuje do dějin příběh Miloše Sýkory, čtyřiadvacetiletého soustružníka a odbojáře. Podle nejznámější verze se Sýkora pod palbou proplížil k náložím a přestříhal odpalovací dráty. Při ústupu byl však zasažen německou hlídkou a zahynul. Díky jeho činu mohl tank číslo 051 a další stroje přejet řeku a pokračovat v osvobozování Slezské Ostravy. Ačkoliv existují i jiné verze události (zásah tankistů, selhání německých ženistů či akce německého dezertéra), Sýkora se stal symbolem obětavosti civilního obyvatelstva.

Téhož dne byla Ostrava svobodná. Průmyslové podniky, ač poškozené, zůstaly z velké části zachovány.

Ostravsko-opavská operace skončila 5. května 1945. Byla to největší a nejnáročnější bitva na území dnešní České republiky. Trvala 57 dní a vyžádala si obrovské oběti. Na straně Rudé armády padlo či bylo zraněno přes 112 000 vojáků, z toho přibližně 24 000 padlých přímo v boji. Československý armádní sbor ztratil kolem tisíce mužů. Německé ztráty se odhadují na desítky tisíc mrtvých a zajatých.

Civilní obyvatelstvo trpělo nepředstavitelně. Tisíce lidí přišly o střechu nad hlavou, stovky jich zahynuly v křížové palbě. Materiální škody byly enormní, celá města a vesnice lehla popelem.

Strategický cíl však byl splněn. Ostrava byla osvobozena a její průmyslový potenciál byl vyrván z rukou nacistů, aniž by byl zcela zničen. To mělo zásadní význam pro poválečnou obnovu Československa. Rychlý postup a obchvatný manévr zabránily Němcům v realizaci taktiky spálené země v plném rozsahu.

Dnes, více než tři čtvrtě století od těchto událostí, zůstává Ostravsko-opavská operace v celonárodním povědomí poněkud ve stínu Pražského povstání či bojů o Berlín. Pro obyvatele Slezska a severní Moravy je však stále živou historií.

Krajina Hlučínska a Opavska dodnes nese jizvy v podobě zbytků zákopů a kráterů v lesích. Mementem těchto bojů je Národní památník II. světové války v Hrabyni, vybudovaný v roce 1980 na místě jedné z nejtěžších bitev. Památník, spolu se symbolickým hřbitovem se 13 000 jmény padlých, připomíná cenu, kterou bylo nutné zaplatit za porážku nacismu.

Osvobození Ostravy nebylo jen vojenským vítězstvím. Bylo to vyvrcholení úsilí tisíců vojáků mnoha národností – Rusů, Ukrajinců, Čechů, Slováků a dalších – kteří v blátě, dešti a pod palbou prolomili „neprostupnou“ pevnost a otevřeli bránu ke svobodě pro zbytek českých zemí. Jejich příběh, od zničené Opavy přes hrdinství u mostu přes Ostravici až po konečné vítězství, zůstává trvalou připomínkou toho, že svoboda nikdy nebyla a není zadarmo.

Vojenský historický ústav Praha: články a tematické studie - vhu.cz

Paměť národa: svědectví pamětníků bojů na Ostravsku - pametnaroda.cz

Archiv ČT: dokumenty o Ostravsko-opavské operaci

Wikipedia (CS): Ostravská operace, 1. československá tanková brigáda