Ikigai - muška nejenom zlatá

Ať už si štěstí představujeme jako nalezení zlatého dolu na Klondike, nebo pojmenování nově objeveného druhu hmyzu po tchýni, jde vždy o něco, co je výlučně osobní věc.

Někdo miluje pečené brambory v popelu, jiný dává přednost papatas bravas. Pečeným v troubě samozřejmě. Je tolik citátů o štěstí, že je na portálu citáty.net označují už jen číslovkou 500+, tolik sloganů a návodných knih o tom, jak ty milý člověče, ke štěstí přijdeš, že je mi čím dál tím více divné, že už tam každý z nás vlastně není?

Zřejmě to bude tím, že všechny tyhle vyjmenované věci se zabývají tím jak. Jenže to, čemu my sami říkáme štěstí, je přece daleko více spojeno s tím proč.

Pokusit se změřit štěstí pomocí mnoha různých konceptů se pokouší i OSN. Její organizace Sustainable Development Solutions Network - od roku založení 2012 pracuje na rozvoji konceptu udržitelnosti ve světě. Jednou z oblastí, jež se jejich výzkumná činnost týká, je i kvalita života, chcete-li štěstí. Každý rok najdete zajímavou srovnávací zprávu o světovém štěstí.

Řeknete si, stejně jako já kdysi, že se dá těžko něco měřit na osobní natož pak národní úrovni. Inu to dnešním meritem věci není, stáhněte si ji ze zdrojů a přečtěte si ji. Pomůže vám pochopit to, co na spojuje národy, které na první pohled vypadají tak rozdílně.

Zpět k tomu, jak je obtížné hodnotit štěstí pro nás samé. Jednak jsme každý z nás vystaven tomu, že si velmi nepřesně interpretujeme své emoční stavy. Potom je tu stále přítomná naše ego tendence se ostatním neustále tak trochu přikrášlovat. A taky kulturní rozdíly ve výchově a v hodnotách, které si každá část světa osazuje svými symboly.

Z toho důvodů nemůže jakákoliv kniha ani koncept fungovat přesně tak, jak píší zlatokopné knížky, které chrlí návody na to, jak být šťastný. Popisují sice funkční a určitě zajímavé koncepty, ale stanete se kvůli nim Havajcem, meditujícím sufi nebo Andy Warholem?

V posledních letech se stal opět módním symbolem průmyslového využívání lidské touhy po naplněnosti a smysluplnosti života koncept ikigai. Opět proto, že se objevil na světovém jevišti koncem sedmdesátých let, kdy Japonsko dosáhlo prvních viditelných hospodářských výsledků po své obrodě z druhé světové války. Jenže úspěchů, které otřásly sociálním systémem společnosti natolik, že hrozil generační katastrofou.

Na rozdíl od jiných japonských slov, která mají ke štěstí podstatně blíže – rakku např. - je slovo ikigai symbolizující právě ten přístup proč.

Významy překladu se různí - to, co dělá život hodnotným nebo důvod žít. Co je na konceptu ikigai dneska nejlepší je to, že zahrnuje na rozdíl od prvotního záměru všechno možné.

Je pro vás pocit štěstí spojený s vaší sociální identitu – s postavením toho, co dokážete v práci? Ano. Nebo je pro vás důležitou součástí životní cesty začlenění se do struktury vaší rodiny? Určitě. Jde vaše štěstí cestou seberealizace v cestování, to jest v prožívání vám milých činností? No problem.

Chci říct, že i když je v podstatě nabízena jako japonský návod ke štěstí, tak její základ je skutečně reálný a fungující. Zajímavý je výchozí bod, odkud ikigai přichází. V japonském genderu je toto velmi rozdílné. Pro muže je výchozím bodem práce či příslušnost k firmě, která dává muži pocit hodnoty. Ženy zase říkají, že nacházejí smysl své hodnoty v dětech a rodině.

Mluvím o tom proto, že překlady japonských knih o ikigai cílí na nezaměstnané muže, popřípadě svobodné ženy. A ano, smyslem tohoto konceptu není nic víc než přesné definování si své sociální role. Což bylo v určitém období hospodářských a socioekonomických tlaků v japonské společnosti prostě třeba.

Co nám tedy může tenhle zdánlivě přežilý koncept pomoci ukotvit dnes, když se na první pohled může zdát, že nahlíží pouze na jednu oblast života na úkor těch ostatních?

Zvláště, když zjistíme, že to, co pro nás představuje štěstí je absolutně nedostupné, a tím pádem pro nás de facto sebezničující.

Největší překážkou dosáhnout štěstí jsme my sami. A naše představy o něm. Ta naše aktivní štvanice za štěstím či odhodlání cítit se permanentně šťastným vede nejčastěji k pocitu selhání, vlastní nedostatečnosti a následnému zklamání a pocitům depresí a viny.

Následkem čehož se spousta lidí domnívá, že štěstí je naprosto mimo náš dosah. A je závislé na všem možném zvenčí. Jde o nic víc než o prchavý nedostupný ideál. Takový trochu agrometal.

To, co však je hlavním přínosem ikigai, je právě to, že nám dává jasnou představu o tom, že zaměřit se na určitou konkrétní sféru života nebo činnost, díky níž stojí za to žít, je to správné.

Učí nás, že smysl života můžeme najít v nejobyčejnějších věcech. Nikoliv v monumentálních dílech, co po nás zbydou jako Sfinga nebo Tádž Mahal.

Učí nás nepovyšovat ty velké projekty nad naše každodenní zážitky. Vsadit do květináče malou mátu a těšit se z toho, jak na balkoně roste, má pro pocit štěstí stejnou hodnotu jako lokalizace ChatGPT do češtiny.

Učí nás, že vůbec nejde o to, dělat velké věci. Možná jde o to, dělat i ty nejmenší věci, ale tak, aby do života přinesli nám i ostatním spoustu radosti. Ale dělat je vždy s cílem dosáhnout při tom, co dělám toho největšího mistrovství, jakého jsem v daném okamžiku schopen.

Dělat věci správně, je díky ikigai možné uchopit jako příležitost pochopit, že proces tvorby a ponoření a oddání se mu na 100 % jsou stejně důležité, jako cíl, jehož se snažíme dosahovat. A že radosti posbírané na cestě za ním jsou možná větším štěstím pro náš život než ta Sfinga na jeho konci.

Dělejme cokoliv tak dobře, jak nejlépe můžeme. To je to, co dělá život smysluplnějším. A šťastnějším. Tady a teď.

I kdyby to byla jen chůze bosýma nohama po pláži v písku.

Zdroje: