Článek
Takže jestli chceme aspoň trochu klidu pro své děti, máme celkem dost nabitý program.
Koketování s tím, jak najít hned rychlou cestu k poznání vás jen a jen nabudí a hlavně ve vás probudí prozatím spící síly, které jsou ve vás latentně přítomny a které se měli probrat až když k tomu přijde čas. Ne předčasně.
Jakákoliv práce s energiemi toto dělá. No a nikdo už nám jaksi nesděluje, jak čelit svým stále temnějším a temnějším vnitřním energetickým polaritám, které to takto vyvolá. Posilováním jen jedné stránky logicky vytváříme nerovnováhu.
Proto milujeme soucit a možnost dělat dobro, někomu něco darovat. A nesnášíme, že musíme v zácpě uhnout sanitce, nadáváme na to, že druzí dělají bordel a tak vůbec.
Inu, pořád máme světlo a stejně tak i stín. Ale když se snažíme trhat jablka, tedy ochutnávat světlo poznání bez toho, že bychom si díky němu aspoň trochu posvítili do stínů, tak ničemu nepomáháme. Jen zvyšujeme rozdílnost, prohlubujeme oddělenost, přibrušujeme polaritu.
Z rovnováhy bytí odehrávající se jako nekonečný střet mezi dvěma polaritami uvnitř nás samých a taktéž se tam střetávajícími, vzniká prostor, kde se někdy objevuje láska i soucit. Někdy strach a smrt. Jako ve všem existují i v nás dva proudy, dva toky energie.
Existují všude ve vesmíru a všechno, se s nimi v energii potkává. A to určitým záměrem = směrem. Směrem více k životu anebo směrem více k smrti. Tok energie není a nikdy nebude statický. Vždy se bude ubírat různými směry, a to velmi výrazně.
Je na nás, co si zvolíme za svou karmu, zdali půjdeme směrem k ŽIVOTU = RADOSTI nebo SMRTI = STRACHU.
Smrt není nepřítel, jen je pro živý organismus jiná kapitola. Taková, která se otevře jen jednou. Ale tuhle část knihy života zatím nemusíme číst. Není třeba z ní mít strach. Jednou k nám přijde sama.
Sviťme proto zatím světu našimi láskami, touhami, vydávejme zář, která bude z radosti z toho, že si můžeme házet tenisovým míčkem o zeď.
Vypadá to však zatím tak, že lidé hodí míčkem jen jednou a dál jsou líní se pro něj ohnout, tak jej nechávají ležet. Jo, není to pěkné. Dvorek už pro samé míčky není ani vidět. Ale je to realita.
Já jsem jediný, kdo může změnit svůj život. Nikdo jiný to za mě neudělá. Jo je to práce. Je to i dřina. Je to radost i bolest. Je to ozvěnou současnosti i závanem dávných časů.
Co vyšlete, vrátí se. Jednou. Tak jen buďte připraveni svůj míček chytit. A učte to své děti. Jak? JAKKOLIV. Ale s láskou.
Tak nechť tě světlo provází tvou cestu.
Drž každou vzpomínku jak půjdeš.
Ať každá cesta, kterou se dáš.
Tě vždycky dovede až domů.
Ušli jsme dlouhou cestu.
Od toho místa, kde jsme začali.
A já ti řeknu o tom všem.
Až tě znovu uvidím.
Těším se …
