Článek
Neboli buddhisté s karmou jen zopakovali stejnou chybu jako křesťané, znáte to z Bible, když se Adam snaží utrhnout to jablko. Adam byl spolu s Evou vyhnán z ráje ne snad proto, že jedl ovoce ze stromu poznání, ale proto, že je okusil předčasně.
Chtěl si totiž jen užívat a to tím, že hledal stejně jako karmisté či někteří lenoši ZKRATKU – chtěl se zmocnit rovnou zralých plodů = obrovských kvant energie dřív, než k tomu jako člověk dozrál (dopracoval svým poznáním) = česky dříve, než je dokázal zvládnout.
Znamená to, že mezi tím, co můžeme od života očekávat, a tím, jací jsme, existuje zvláštní druh podmíněnosti!
Adam se zmocnil zralého plodu „dřív, než se jím sám stal“. Základní podmínkou Adamovy zralosti je podle Belgičanky A. de Souzenelle to, co označuje jako Adamovo „dílo milostných zásnub se svým ženstvím“. V duchu Jungovy psychologie to znamená, že tímto předpokladem je uskutečnění „posvátného sňatku“ (hieros gamos) každého Adama = člověka se svým vnitřním ženstvím, tj. s Animou. Jen skrze toto dílo „živé alchymie“ se Adam může stát celistvým, tj. zralým člověkem = dospělým.
A jen zralý člověk umí ovládat = VNÍMAT a CÍTIT ENERGIE v TĚLE a STOPÁCH BYTÍ v ČASE i PROSTORU. A nejen v něm.
A aby byl člověk připraven jíst jablko ze stromu poznání, ze stromu dovršenosti a jednoty (dobra a zla, krásy a ošklivosti, pravdy a lži), musí se nejprve sám sjednotit a dovršit, a to tak, že sjednotí protiklady ve své vlastní bytosti.
Nicméně to neznamená, že sjednocení znamená, že se vše smíchá jako směs a vznikne beton. Všechny jednotlivé prvky zůstanou zachovány, jen získají schopnost se vzájemně propojit. Zároveň.
Ty protiklady se navenek projevují tím, že Adam = Člověk je stvořen nikoli jako muž, nýbrž jako „muž a žena“ (Gen 1,27). Poznáním se tu rozumí nikoli poznání pouze rozumové či intelektuální, nýbrž celistvá lidská zkušenost zahrnující všechny způsoby zkoušení a prožívání světa (včetně naší sexuality).
Klíčovým bodem v tomto procesu sjednocování (postupného zrání) je tedy setkání Adama s archetypem Animy, tj. se svým niterným, nevědomým a nerozvinutým ženstvím. A. de Souzenelle upozorňuje, že v hebrejštině znamená slovo zachar „muž, samec“ = kdo se rozpomíná“ na svou zásobárnu energie, v hebrejštině „nekeva, samice“.
Muže chápe v první polaritě jako samce, zvíře, které se stane zacharem = osvíceným mužem, jen tehdy, je-li si vědom své podstaty. Své duality v jednotě protikladů. A to i ve své energii. Nekeva v hebr. znamená nejen „samička“, ale také „schránka“, v níž se ukrývá moc této energie.
A pak po přijetí té informace, kterou nám ona vlna energie přivedla do života, se mohu rozhodnout, co s ní udělám. Proto je PŘIJETÍ základní princip bytí ZRALÉHO ČLOVĚKA, jako je DÁVÁNÍ základní princip BOHA.
Ale my se nemůžeme stát bohy, i když se o to svým dáváním spousta z nás snaží. Nejde to právě díky tomu bezhlavému dávání bez přijímání. Jestliže člověk, ať muž či žena, okusí ze stromu poznání dříve, než tuto práci na sobě vykoná, dopouští se čehosi nepatřičného, nepřiměřeného a hlavně „nezaslouženého“.
Takže, co s tím? Jednoduchá odpověď. Stát se zralým člověkem lze. Pak se mohu objektivně vzato začít poctivě starat o svou karmu – aspoň posbírat ty svoje spadlé míčky.
Jako to nevědomý pako totiž neznám svou pravou skutečnost, hebrejci by jí řekli JMÉNO. Neumím již ani pojmenovat síly, z nichž jsem byl stvořen. Jsem tedy uvržen v zmatek, v podstatě do zapomnění, do chaosu svého energetického potenciálu …“
Energie, kterou mám jako člověk k dispozici, jsou tak odsouzeny k bloudění. Jediná cesta je vrátit se k nim. Ano, vrátit se domů, k sobě. Z toho vyplývá, že úkolem člověka je začít znovu „v potu tváře“ stoupat (jedno zda k tomu použijete Jákobův žebřík či kundalini) ke ztracené jednotě sebe sama.
K té jednotě, o níž se Adam s Evou během svého pobytu v ráji mylně domnívali, že jim přirozeným způsobem přísluší, a že tudíž mají nárok i na plody odpovídající této jednotě. To, že jsem božím odrazem ze mne Boha ještě neudělá. Právě naopak.
Psychologický a dějinný význam tohoto biblického příběhu je zřejmý: člověk je vyháněn z ráje v každém okamžiku, kdy vznáší nárok na zralé plody, k nimž on sám vnitřně dosud nedozrál, nebo kdy si osobuje ve světě místo, které si dosud nezasloužil; kdy se chce zmocnit poznání a požitků, k nimž na své cestě dosud nedospěl. Politika je toho skvělým příkladem.
A tak nezralý člověk dělá to, co dělá. Nepřestává žádostivě sahat po jablkách – aby mu v příštím okamžiku zhořkly v ústech.
I kdyby měl doopravdy vše, co by mu mělo stačit ke štěstí a spokojenosti, má přesto neodbytný pocit, že mu stále cosi uniká, že mu život zůstává cosi dlužen a že se na jeho životní cestě vždy nečekaně vyskytne něco, co jeho štěstí zakalí nebo zhatí.
Proto i poté, co se mu podařilo stanout na samém vrcholu svých životních možností, nepřestává být nevrlý, nespokojený a plný agresivity: je stále znovu vyháněn z ráje svých iluzorních představ o naplnění. Z ráje, o němž si myslel, že na něj má nepopiratelné právo.
A je vyháněn tím, že se nikdy nikdo z jeho rodu předchozích generací nepostaral plně o pochopení toho, co znamená stát se člověkem (shalom zachar) sám v sobě a nepředal toto dál svým dětem. Tedy i jemu. I tobě?
