Hlavní obsah
Lidé a společnost

Kdo seje strach, sklízí apatii, nebo vztek

Foto: Wizard Michal by Gemini

Když politika straší a nenabídne žádný krok, nesou její chaos lidé. Pomohou si jediným způsobem, který jim zbývá. Zavřou oči, nebo hodí kamenem po poslovi špatných zpráv.

Článek

Večerní zprávy začínají válkou, pokračují zdražováním a končí varováním, že to nejhorší teprve přijde. Někdo z rodiny u stolu sáhne po ovladači a vypne televizi uprostřed věty. Jiný zůstane sedět v křesle a za chvíli se začne zlobit. Ne na válku ani na rostoucí ceny. Na moderátorku TV zpráv, která to všechno přečetla.

Možná to znáte z vlastní životní kuchyně. Občas se v ní něco připálí či nepovede. Z perfektních ingrediencí se kvůli chybám v dodržování receptury stane nepoživatelný zmetek. Bez výživné hodnoty přivede strávníka jen ke dvěma možným typům reakcí. Buď talíř mlčky odsune, nebo se oboří na číšníka, který ho jen přinesl ke stolu.

Na první pohled to vypadá jako obyčejná únava z nadbytku informací. Komunikační věda v tom ale vidí přesně popsaný mechanismus a politika ho ve svých kampaních používá častěji, než bychom si rádi připustili.

Strach jako reflektor

🔦 Monique Mitchell Turnerová, profesorka komunikace z Michiganské státní univerzity, popisuje strach jako vnitřní poplašné zařízení. Vytrhne nás z denního autopilota, zbystří naši pozornost a pošle nás hledat nové informace. Proto po něm v kampaních nejčastěji sahají ti, kdo právě prohrávají.

Americký výzkum kampaní do Senátu ukázal, že kandidáti, kteří v průzkumech vedli, stavěli své reklamy spíš na nadšení a hrdosti. Ti, kdo za soupeřem zaostávali, sázeli na strach a hněv.

Strach tedy umí jednu věc opravdu výborně. Získá si naši pozornost. Co se s ní stane potom, už ale nerozhoduje strach samotný, nýbrž to, co přijde po něm.

Dvě cesty z poplachu

⚖️ Popišme si, co se nám odehraje v hlavě ve chvíli, kdy nás nějaká zpráva vyleká. Člověk si nejdřív položí otázku, jak velké nebezpečí mu skutečně hrozí. Hned potom přijde na řadu druhá, jestli se s tím dá vůbec něco dělat a jestli to zvládne on sám. Když je odpověď ANO, začne krotit samotné nebezpečí. Šetří ve chvíli krize, chrání sebe i své blízké, jde k volbám. Když je odpověď NE, začne krotit už jen svůj vlastní strach.

A teď to podstatné. Krocení strachu navenek vůbec nevypadá jako strach. Vypadá jako lhostejnost, cynismus nebo vztek. Samotná emoce strachu totiž vede k obrannému vyhýbání a ke vzdoru. Ke skutečné změně chování vede až přesvědčení, že doporučený krok ANO zafunguje.

Jinými slovy, když je hrozba velká a řešení mimo dosah, lidé se chrání před zprávou, a ne před nebezpečím. Vypnou ji, popřou či ignorují zjevnou hrozbu, nebo usoudí, že problémem je sám posel.

Totéž se ukázalo i v pokusech. Úzkostní lidé, kteří si věřili, vyhledali nejvíc informací. Úzkostní lidé bez této sebedůvěry hledali taky, ale skoro nic si z přečteného nezapamatovali. Strach je hnal k obrazovce a zároveň jim bránil, aby si z ní cokoli odnesli.

Chaos, který teče dolů

🌊 Právě tady se z psychologie stává manipulativní politika. A platí to napříč celým politickým spektrem, pro vládu i opozici, pro strany s dlouhou historií i pro ty, které právě vznikají. Kdo neumí problém vyřešit, umí ho aspoň nahlas pojmenovat a vyleštit často až do co nejstrašidelnější podoby.

Hrozba putuje dál k lidem a řešení zůstane v tom chaosu dní někde na cestě. Nést ji pak musí ti, kdo problém nezpůsobili a vyřešit ho často ani nemohou. Učitelka po celodenní výuce, prodavač ze supermarketu na noční směně i důchodkyně, která si na večerní zprávy zvykla jako na dávno vystydlý čaj.

Že nejde jen o dojem, naznačují i čísla. Americký průzkum Stress in America ukázal, že sedm z deseti dospělých Američanů nemá pocit, že by se o ně lidé ve vládě zajímali. A co hůře, víc než čtvrtina z nich je většinu dní tak vystresovaná, že nedokáže normálně fungovat. Jde přitom o stresory, které lidé sami ovlivnit nemohou.

U nás ukazuje podobný obraz nejnovější vydání zprávy Digital News Report. Zprávám se často vyhýbá 41 procent Čechů, což je o čtyři procentní body víc než před rokem. Už dřívější vydání téže zprávy ukázalo, že lidé jako důvod tohoto chování uvádějí i pocit bezmoci a únavu z jejich negativity.

Výzkum k tomu přidává ještě jedno zjištění. Zprávám o pandemii se lidé vyhýbali hlavně z únavy z opakování, kdežto u politického zpravodajství se častěji objevoval hněv a nedůvěra. Obě cesty z titulku tohoto článku, apatie i vztek, tak mají svá čísla.

Foto: Wizard Michal by Claude

Kde vztek křičí, tam apatie mlčí. Vztek život ničí, apatie ho však rovnou pohřbívá.

Český průzkum Národního ústavu duševního zdraví během pandemie navíc ukázal, že lidé, kteří víc důvěřovali médiím s dramatičtějším podáním zpráv, byli úzkostnější, kdežto pravidelné sledování veřejnoprávních médií jejich duševní stav zlepšovalo. Neschopnost těch, kdo měli problém vyřešit, se tak nenápadně přetaví v únavu a úzkost těch, kdo za nic nemohou. A účet za ni nikdo z odpovědných politiků nepodepíše. A ani nezaplatí.

Proč to schytá posel

🎯 Bezmoc se ale nedá nést dlouho. Psychika jí proto hledá adresu a tou nejbližší adresou bývá ten, kdo zprávu přinesl. Novinářka, vědec, lékařka, ale i dcera, která u nedělního oběda nahlas řekne, co si ostatní u stolu nechtějí připustit. Na politika, který chaos rozsévá, v tu chvíli nikdo nedosáhneme. Na posla špatných zpráv však ano.

Celý mechanismus má navíc i své druhé dno. Kdo seje strach bez řešení, získá zdarma ještě jednu výhodu. Vztek, který měl patřit jemu, se totiž rozptýlí po těch, kdo na problém upozorňují. Pak už mu stačí ukázat prstem na ustrašená média nebo poplašné vědecké zprávy a posel je odbytý dřív, než vůbec stihne domluvit.

Zbývá ale poctivá otázka, jestli je každý odpor k poslovi jen obranou. Není. Někdy posel opravdu jen straší a nic nenabídne, ať je to křiklavý titulek, předvolební kampaň, nebo zdvižený prst kolegy na pondělní poradě.

Varování přitom zabírá hlavně tam, kde člověk vnímá vážnou hrozbu a zároveň cítí, že s ní dokáže něco udělat. Kdo nabídne jen hrozbu, ten si hněv někdy opravdu zaslouží. Jen bychom se měli naučit rozlišit, kdy se zlobíme na samotnou zprávu a kdy na vlastní bezmoc z ní plynoucí.

Strach s rukojetí

🛠️ Strach se podobá noži bez rukojeti. Je ostrý, okamžitě upoutá pozornost a každý, kdo ho vezme do ruky, se o něj pořeže. Rukojetí je jeden konkrétní krok, který člověk zvládne sám a hned.

Že taková rukojeť opravdu funguje, ukazují dva výzkumy. V jednom experimentu četli lidé rozhovor s klimatologem. Když v něm mluvil jazykem strachu a zároveň nabídl konkrétní doporučení, o svou důvěryhodnost nepřišel a čtenáři byli ochotnější jednat.

Podobně dopadl i americký výzkum zpráv o ohrožení voleb. Když článek k popisu hrozby přidal i možné řešení, lidé byli méně úzkostní i méně naštvaní a dívali se do budoucna s větším optimismem.

Takovou rukojeť si můžete vyrobit i sami. Začíná jednoduchou otázkou, kterou si položíte ke každé děsivé zprávě. Co mi tahle zpráva nabízí, abych udělal/a? Když nic, nečtete informaci, ale poplach, a smíte ho klidně odložit bez pocitu viny.

Pomáhá také trpělivost se čtením. Ze stejného českého průzkumu vyplynulo, že lidé, kteří četli jen titulky, na tom byli psychicky hůř než ti, kdo četli celé články a dohledávali si k nim souvislosti. Titulek často jen straší, říká se tomu clickbait, celý text pak obvykle vysvětluje to, co je důležité, a dodává celé zprávě kontext.

A pak přicházejí chvíle, kdy jste poslem špatných zpráv vy sami. Než doma, v práci nebo na sociální síti řeknete něco znepokojivého, přidejte k tomu jeden malý krok, který ten druhý zvládne. Celý svět tím nespasíte. Stačí ale, když mu vrátíte pocit, že se s tím dá něco dělat.

Sklizeň

Strach sám o sobě naším nepřítelem není. Je to signál, který nás má probudit a připravit k činu. Potíž začíná ve chvíli, kdy ho někdo rozsévá a sklizeň nechá na nás. Kdo seje strach bez východiska, sklízí apatii, nebo vztek na posly, a platí to pro každého, kdo kdy stál u řečnického pultu nebo mikrofonu.

Vy ale nemusíte jeho úrodu sklízet za něj. Až příště zazní další poplach, nadechněte se a zeptejte se, kde má rukojeť. Pokud ji nemá, klidně ho položte. Svou pozornost si šetřete pro zprávy, které vám dají do rukou nástroj, a ne jen zrychlí tep.

Vztek je spalující oheň, ale teprve apatie je chladný popel, ve kterém definitivně umírá lidská duše. Opravdu je tohle politická kultura, kterou chceme dál snášet?

Použité zdroje

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz