Mysl v zákopech

Vzpomínáte si na chvíli, kdy jste naposledy seděli v debatě u rodinného stolu nebo listovali sociálními sítěmi a narazili na názor, který vám okamžitě zvedl tlak? Ten moment, kdy se v hrudi rozlilo horko a v hlavě naskočilo vůči tomu druhému jediné slovo: to je blázen.

Nebo ještě hůř: nepřítel. Fascinuje nás totiž pitvat dopodrobna psychologii těch druhých. Toužíme vědět, jaké problémy v myslícím aparátu vedou lidi k tomu, že volí jinak, upřednostňují něco jinak a vyznávají jiné hodnoty než my sami.

Pravdou však zůstává, že politická orientace není morální vadou ani absolutní pravdou, nýbrž evolučně a psychologicky podmíněným filtrem, skrze který náš mozek prosívá realitu pro něj asi až moc rozděleného světa. Kdo chce, hledá způsob, jak tomuto filtru porozumět; kdo nechce, hledá důvod, proč oponenta prostě onálepkovat a basta fidli.

Naše mysl neustále touží po lehkosti. Když se ocitneme ve stavu vnitřní jistoty, zažíváme příjemný dopaminový efekt - všechno se nám zdá super. Svět kolem nás je ale složitý a nejednoznačný, a tak si pro svou ochranu podvědomě vytváříme psychologické škatulky a hledáme lidi, kteří smýšlejí podobně. Tento instinkt je evolučně v pořádku, kdysi nám pomáhal přežít v tlupě. Ale dnes už nehoníme mamuta na schodech v metru nebo v šalině.

Skutečný problém nastává v okamžiku, kdy se z pouhého politického přesvědčení stane díky působení strachu v naší hlavě rigidní dogma a z oponenta se stane v našich představách arciďábel, kterého je nutné vymýtit. Ihned vymýtit! Podívejme se proto bez emocí a předsudků na to, co věda skutečně ví o psychice, která tíhne k tomuto rozdělování a nálepkování.

Nejrozsáhlejší a nejopakovanější zjištění se týká takzvané otevřenosti vůči nové zkušenosti. Rozsáhlá americká studie na téměř patnácti tisících respondentech potvrzuje, že otevřenost vůči zkušenosti předpovídá posun k liberální ideologii, zatímco svědomitost predikuje ideologii konzervativní.

V praktickém životě se to projevuje jako preference stability a osvědčených struktur i preference navštěvování jen známých míst, před neustálou změnou. Tam, kde progresivní mysl vidí v tradici vězení, jež je třeba zbourat, spatřuje pravicové uvažování ochrannou zeď proti chaosu. A tam, kde se otevřenost pojí s tolerancí k novinkám, svědomitost naopak souvisí s preferencí organizace a řádu, a tedy s vyšším odporem vůči změnám, lidově to znamená, že pravidla mají platit pro každého stejně, úspěch má být výsledkem zásluh, ne sociálního inženýrství.

Vedle osobnostních rysů hraje v tomto divadle roli i tělo samo. Neurovědecké studie ukazují, že konzervativně smýšlející jedinci mívají větší objem šedé hmoty v pravé amygdale, tedy struktuře zodpovědné za detekci hrozby, zatímco liberálně smýšlející jedinci vykazují více šedé hmoty v přední cingulární kůře, oblasti spojené se zpracováním nejednoznačnosti.

Souvisí s tím i fyziologie: lidé s vyšší reaktivitou na náhlé zvuky a ohrožující obrazy výrazně častěji podporují ochranářské věci v politice, jako jsou obranné výdaje, trest smrti nebo vlastenectví. Tahle citlivost se netýká jen fyzického ohrožení, rozšiřuje se i na znechucení. Svět je v jejich vnímání místem, kde zrovna na ně určitě číhá reálné riziko, před nímž je namístě se chránit, ne ho ignorovat s tou pro ně nepochopitelnou liberální lehkovážností.

Tam, kde se pravicové uvažování potkává s potřebou jistoty, vstupuje do hry ještě jeden mechanismus: potřeba kognitivního uzavření. Jde o touhu po jasných, rychlých odpovědích namísto delšího setrvávání v šedé zóně pochybností. Italská studie na více než dvou stovkách respondentů zjistila, že lidé s vysokou potřebou uzavření častěji volili pravicovou stranu a zastávali konzervativnější postoje, měli silnější protiimigrantské názory a preferovali autokratické vedení.

Svět rozdělený na jasná ano a ne je pro ně srozumitelnější. Pomáhá jim totiž eliminovat informační šum a umožňuje efektivně jednat namísto nekonečného teoretizování. To vše ovšem za cenu daleko menší tolerance k odlišnému názoru.

Poslední nit se týká už ne biologie, ale hodnot: jde o představy o tom, kdo nese odpovědnost za vlastní osud. Kulturně-psychologický výzkum individualismu ukazuje, že lidé s individualistickou orientací častěji přisuzují chudobu osobní odpovědnosti a soběstačnosti jednotlivce, zatímco kolektivističtější myšlení vidí příčiny spíš ve společenských strukturách. Tohle už není otázka amygdaly, ale otázka toho, jaký příběh si o světě vyprávíme a je to jediný z těchto pěti dotčených bodů, který stojí spíš na hodnotové než na neurobiologické základně, což je rozdíl, který si zaslouží přiznat nahlas.

Bylo by hrubým novinářským selháním přijmout tyto výzkumy bez kritického odstupu. Většina citovaných studií pochází z takzvaného WEIRD prostředí, ze západních, vzdělaných, industrializovaných, bohatých a demokratických společností, převážně od lidí z univerzitních prostředí. To přirozeně zkresluje, jak se ty které rysy v literatuře interpretují.

Věda navíc neumí spolehlivě oddělit, co je dáno genetickou architekturou mozku a co je výsledkem výchovy, traumatu nebo tlaku bezprostředního okolí. Ostatně i nejnovější systematický přehled devatenácti studií o vztahu mezi konzervatismem a citlivostí na hrozbu dochází k závěru, že tento vztah sice existuje, ale je mírný co do síly a výrazně závislý na kulturním kontextu, typu hrozby a metodice měření, tedy není to žádný neměnný zákon přírody.

Aby zůstala rovnováha zachována, otočme naše zrcadlo i k levici. Ta není v žádném ohledu psychologicky čistší. Dlouho panovala teorie, že strach a úzkost žene lidi doprava. Novější a rozsáhlejší data ukazují téměř opak. Britská studie politických věd shrnuje takřka dvě dekády výzkumu slovy, že lidé s vyšší mírou neuroticismu, tedy rysu spojeného s úzkostí a emoční nestabilitou, častěji podporují levicové ekonomické politiky a strany prosazující přerozdělování.

Jiná americká analýza dochází ke stejnému závěru: neurotičtí lidé častěji podporují politiky pomáhající ekonomicky znevýhodněným, což jde proti starším teoriím, ale odpovídá novějším zjištěním. Vysvětlení je prosté a lidské: úzkostný člověk touží po záchranné síti, a tu mu nabízí spíš stát než trh.

Zatímco pravičák může sklouznout do slepé obhajoby statu quo, levičák často podléhá iluzi, že člověk je od přírody dokonale dobrý a k nastolení ráje na zemi stačí správně přepsat zákony a volit ty, co jim právě tohle slíbí. Obě tyto strany vidění světa však paradoxně trpí vlastní formou zaslepenosti a uvažování, k němuž je motivují jejich představy o tom, jaký by svět měl být. Ne jeho reálný obraz a jeho dopady na jejich životy. Vidí totiž jen to, co vidět chtějí.

Co si z této malé rešerše můžeme odnést do vlastního života? Až příště potkáte někoho, kdo stojí na opačném politickém břehu, zkuste se na chvíli zastavit. Vypněte v sobě vnitřního prokurátora, který chce okamžitě vyhrát argumenty a dokázat oponentovi jeho hloupost.

Uvědomte si, že ten člověk se nedívá na svět skrze filtr morální zvrácenosti, ale skrze odlišně nastavený biologicky a psychologický kompas. Má prostě jinou amygdalu, jinou míru úzkosti, jinou potřebu jistoty.

A možná je na čase přiznat ještě jednu věc: většina z nás není čistý bod, co uvízl na jednu ose. V otázce bezpečí jsme možná pravičáci, v otázce rovnosti liberálové, v otázce komunity levičáci. Levice a pravice jsou ploché plochého, dvourozměrného světa, což je pohodlné pro titulky, ale příliš úzké pro skutečného člověka. Skutečný člověk je trojrozměrný, a přesně to platí i pro to, jak přemýšlím o světě.

Ta pravá askeze myšlení podle mě nespočívá v tom, že najdeme třetí tábor, do kterého se všichni vejdou. Spočívá v tom, že dokážeme naslouchat názorům, které nás zneklidňují, aniž bychom dotyčného hned poslali do pekla a přiznáme si, že ten hlas, co nás štve u sousedního stolu, možná bydlí i nás v hlavě.

Žádná nálepka totiž nikdy nepopsala člověka tak přesně, jako to, jak se k němu skutečně chováme.