Článek
Možná také proto, že si pořád do debat o tom, jaký by vlastně měl svět být, pleteme svou náboženskou příslušnost. Sice se snažíme křižovat se morálkou, ale spolu s ní pěstujeme konflikty takového rázu, že v nich jednou možná vyletíme všichni sami do povětří. Uznejte, jaderné energie v nukleárních bombách na to máme dostatek.
Nedostatek chuti k diskusi vyplývá z náboženské, potažmo pak kulturní nesnášenlivosti. Neuvědomujeme si totiž, že společnost tak, jak jsme ji kdysi sestavili, potřebuje pro spolupráci všech nějaký spojovací prvek. A tím bylo přes 2000 let náboženství.
A i když se nám to nemusí zrovna líbit, jsou tradiční náboženství často nikoliv řešením globálních problémů lidstva, ale jejich spouštěcím mechanismem. Posilují národní identitu, mají přímo i nepřímo silný politický vliv. Jenže k řešení našich společných problémů se Zemí nijak nepřispívají, častěji je spíše vyhrocují.
A i přesto, že v mnohých věroukách najdeme stále ty samé univerzální hodnoty (lásku, mír, soucit) ve skutečnosti často slouží jako nálepka totalitních režimů a jejich národnímu nacionalismu – (Rusko, Korea, Irán, Sýrie, Afghánistán). Je potom těžké mluvit o záchraně klimatu a ekologických katastrofách z pozice celosvětových problémů.
Jakmile se totiž dostaneme právě k nebezpečí globálních problémů - ekonomiky, oteplování, problémů s nedostatkem vody, pak se okamžitě najdou hlasy nabádající, aby se na vše pohlíželo čistě z tzv. „národního zájmu“. Česky: „Co tě nepálí, nehas“.
Většina těchto novodobých věrozvěstů svůj národ díky náboženským doktrínám ukazuje jako Bohem vyvolený k něčemu - ......... do vytečkované oblasti si doplňte cokoliv podle stupně vlastní paranoie. Ale hlavně odmítají jakkoliv pochopit, že svět už propojený dávno je.
Máme tady tedy globální svět, který nás všechny spojil v jednu civilizaci. Dopravou, směnou obchodu, pracovním trhem. Ale na to, aby se odstranila hrozba nukleární války, technologických hrozeb a především ekologie, nemáme sílu. Proč? Protože náboženský nacionalismus rozděluje svět do různých názorových proudů.
Jako příklad mezi problémy světa a lokálními odlišnostmi si vezměme Evropskou unii. Až dosud to byl největší multikulturní experiment světa postavený na univerzálních liberálních hodnotách. Teď je díky obrovské, a nepříliš dobře zvládnuté migraci na hraně a neví, co se sebou dál. Integrovat miliony lidí z jiných náboženských systémů se ukazuje jako problém.
Samo o sobě to problém de facto není, již kvůli výše zmíněným univerzálním hodnotám, které jsou v podstatě totožné s těmi liberálními. Jenže. Nenaučili jsme se za uplynulá staletí vnímat kulturně odlišné národy jako cizince, co nám mohou i něco přinést. Ale spíše jsme se je naučili ošklivit kvůli jejich odlišnostem.
Jistě jsou pokusy i dneska se extrémně izolovat, jenže to ještě nelétala dopravní letadla kolem půl planety za 12 hodin. A i díky tomu čím dál víc osob překračuje hranice. Co myslíte, že hledají? To samé, co my všichni. Práci, bezpečí a lepší budoucnost pro sebe a pro své děti.
Ty tzv. kulturní (náboženskou vírou podněcované) rozdíly totiž vedly vždy spolehlivě ke konfrontaci, nikoli ke spolupráci. Narušovaly společenský pořádek a současnou identitu národa, kam jste jako migranti dorazili, protože my sami jsme už dávno zapomněli, jak dlouho a v jakých bouřlivých dobách se ono hledání identity a stability v Evropě odehrávalo.
A tak je nesoulad mezi migranty z Afriky a Blízkého východu a mezi Evropany velmi silný. Uvědomili jsme si vůbec někdy, že to, co tyto lidi do Evropy přitáhlo nejvíce, byl právě evropský úspěch v tom, že jsme my sami z EU zbudovali multikulturní společnost?
Asi není třeba se divit, že Syřané chtějí spíše emigrovat do Německa než do Saúdské Arábie. Nikoliv pro životní úroveň, ale proto, že Německo se vůči běžencům nepostavilo zdí, ale čelem, a je schopné je přivítat a postarat se o ně.
Vyjasnit si svůj vlastní evropský status, ano, to jsme sice měli dávno před otevřením hranic, ale pořád lepší debatovat nyní než nikdy. Odpůrci migrace operují okamžitým uzavřením hranic a hromadí argumenty, že příliv migrantů zavání nesnášenlivostí, fanatismem a taky terorismem. Ti, kdo migraci vítají zase říkají, že se nechtějí vzdát svých kulturních hodnot jakými byla dle nich vždy tolerantní a multikulturní evropská tradice.
Kritici migrace tvrdí, že jimi navrhovaná opatření by předešla katastrofě a přívrženci zase požadují, aby se migraci Evropa otevřela úplně, protože migraci potřebujeme.
A tak se nám diskuze o uprchlících změnila v bojovou vřavu, při níž se nikdo nestydí používat víru jako dlažební kostky, a nikoliv jako chleba a sůl. A když moc křičíte, tak přes tu vřavu nikdo nikoho neposlouchá. Možná by bylo dobré i českou diskusi deokamurovat a debabišovat, aby se to i u nás někam konečně pohnulo.
Je zajímavé, že i když oba zmínění představitelé proudů, kteří si migranty tak rádi berou do úst a straší s nimi veřejnost pro své vlastní politikaření a jsou, jak sami tvrdí, úspěšní podnikatelé, tak nikoho z nich ani jednou nenapadlo, podívat se na celou věc jako na čistou obchodní transakci.
Možná by stačilo ujasnit si tyhle základní podmínky společenské smlouvy mezi přistěhovalcem (migrantem, imigrantem, emigrantem, uprchlíkem) a hostitelem, co mohou vést k řešení:
1. Země, která přijímá přistěhovalce se pro toto opatření rozhodla a je plně v její kompetenci určit si pro tento proces své podmínky.
2. Přistěhovalci budou mít povinnost uznat základní normy a zvyklosti společnosti, do níž se stěhují, a smířit se se ztrátou svých tradičních hodnot.
3. A pokud se přistěhovalci asimilují bez nutnosti změny náboženství, ale přijmou principy života dané společnosti, integrují se jako její plnoprávní občané.
A právě tyto tři body je třeba diskutovat. Těžko se můžeme, jakkoliv dohodnout, nevíme-li, zda si přijetím migrantů činíme sami sobě laskavost nebo vykonáváme povinnost. Že?
Zdroje:
