Náš nevědomý svět: Předpovědi

Pamatuji se na příběh jednoho hasiče z USA, který byl již třetí generace v rodině. Všichni tři nosili tu velkou helmu s azbestovou rouškou na ochranu zátylku. On si ji po vzoru dědy a otce, na kraji shrnoval a ohýbal, tak, že byly jeho uši částečně odkryté.

Protože uši detekují daleko silněji teplo, dokázal se jeho děd lépe orientovat v tom vyhledat zdroj požáru. Jeho uši mu sloužili jako jakýsi teplotní radar. Jeho vnukovi a celému jeho týmu zachránila tato „pitomost“ život.

Když hasil rozsáhlý požár v rodinném domě, uvědomil si při otáčení se v požářišti, že necítí zdroj tepla. A protože to jeho podvědomí vyhodnotilo jako něco podivného, okamžitě zavelel družstvu na ústup, aby si situaci ujasnil.

Když z domu vyběhl poslední muž, dům spadl. Hořelo ve sklepě pod nimi, a proto nemohli jeho uši ucítit zdroj. A když oheň zničil základy domu, bez uposlechnutí velitelovy intuice, jež zavelela k tomu, z domu rychle vyběhnout, by v jeho troskách všichni uhořeli.

Když nad nějakým procesem začneme uvažovat, vyřadíme tak svoje nevědomé schopnosti ze hry. Říkáme tomu, že ztratíme nit. Znáte ne? To samé se stane, když se ztratí spontánnost a nastoupí mechanické procesy, tak že se nepodíváme na problém vcelku. Máme z dotyčného sice jen divný pocit, ale tak co už, že? Kdo by naslouchal intuici.

Považujeme za samozřejmé, že čím více informací mají lidé, co rozhodují, tím lépe. Místo tohoto shromažďování je pro život důležitější najít podpis (jádro). A k tomu stačí vědět velmi málo.

Vždy lze nalézt (ve vztahu nebo v problému) identifikovatelný základní vzorec. A to tím, že seškrtáme informace na holé jádro. Algoritmus nalezení jádra situace, příčiny problému je pravidlo chránící lidi před tím, abychom se utopili v nadbytku informací.

Anebo uhořeli zaživa ve sklepě domu, neuposlechnuvší svou nevědomou intuici, po analytické čtvrthodince rozboru, odkud to vlastně hoří.

Když máme příliš velký výběr, když musíme zvážit více možností, než kolik vašemu nevědomí vyhovuje, tak nás to paralyzuje. Opravdu úspěšné rozhodování expertů se opírá o vyváženou kombinaci vědomého a instinktivního myšlení.

Pro zajímavost uvedu citát z románu Gulliverovy cesty: „Obr je spoutaný všemi pravidly, předpisy a procedurami. A ten malý si běhá okolo a dělá si, co chce!“ A přesně to dělá naše intuice (dělá si co chce) a přesně z téhož důvodů ji nevěříme při našem rozhodování. Bojíme se jí.

Stále produkujeme nepřetržitý proud předpovědí na téma „co si ona dotyčná osoba myslí a co cítí!“ - spousty lidí si myslí, že neexistují společná pravidla pro utváření výrazů na lidských obličejích, vlivu barev a tvarů na lidskou psychiku. Převládá totiž ještě názor, že všechny tyto vlastnosti jsou kulturně determinované = tedy naučené.

Ano, to je sice pravda, že nás naše rodiče a region, kde vyrůstám něco naučili, ale vědomě – ale nenaučili nás onu nevědomou část. Tu, která vidí to, co je opravdové.

Zdroje: