Článek
Přišla za mnou žena. Neznal jsem ji, chce prý výklad karet. Ok. Domluvili jsme si schůzku. Přišla. To by nebylo nic divného.
Divné bylo, že výklad sám, když jsem jej udělal, mne překvapil, protože neodpovídal naprosto v ničem tomu, na co se ptala. Což o to, to se stává, ale teď to bylo jiné, úplně jiné. Díval jsem se do karet, na ní, zase do karet a nic jsem neříkal.
Po chvíli opravdu dlouhého mlčení jsem si uvědomil, že pláče. Seděla před mnou a brečela jako malá holka. Bylo jí naprosto jedno, že sedíme v kavárně. Podal jsem ji mlčky kapesník a sáhl do tašky pro krizové kapky, pro jistotu. Objednal jsem jí čaj, podal jí ho a seděl jsem. Dál naproti ní a tiše a mlčky. Zvedla oči z kapesníku a poprvé se malinko usmála. To, asi už působil med v čaji, co se rozvoněl. Stále jsem se na ní jen díval a ona plakala. Víte pro chlapa, když vidí brečet ženu, to není nic snadného.
Pak se zarazila, nabrala dech a povídá, že se ptala na naprostou blbost. A že to nemělo žádný smysl, ta její otázka, že se jen chtěla dostat blízko ke mně. Poslední slova skoro zašeptala. Vytřeštil jsem oči a požádal o vysvětlení.
Vyprávěla mi, že zažila změnu člověka, její známé, s kterým jsem strávil chvíli času na kurzu stylistiky, který jsem kdysi učil. Říkala, že tu dotyčnou zná dlouho z dřívějška a že se na ní nemohla vynadívat, když se s ní dlouhý čas potom, potkala. Řekla mi, že v životě neviděla takovou změnu v tom, jak se ten člověk začal chovat opravdově.
Řekla mi, zvědavci, že mi to neumí popsat slovy, že z ní byla jen cítit opravdovost. Pravda. Že byla tím, čím byla a byla na to pyšná. Prý jí to dost sebralo, protože mi řekla, že má najednou pocit, že si s ní může promluvit o čemkoliv, že se jim oběma až neuvěřitelně zjednodušila komunikace. A taky, že od ní přestala čekat zázraky a ony se vlastně začaly dít.
Řekla mi, že je strašně unavená životem (je jí cca 35 - promiňte, u dam se věk jen naznačuje), protože musela celý život lhát. Všem kolem, a nakonec i sobě.
A na moje pozvednuté obočí, které se jí ptalo proč, odpověděla, že od ní dostala odpověď na otázku, co způsobilo tu změnu: „… potkala jsem člověka, před kterým si nemusím na nic hrát a kterému nemusím lhát.“
Jan Antonín Baťa říkával: „… pravda vyjde na povrch, jako olej na vodu.“ Více jak dvě dekády jsem dělal do image lidí. A vnímám, že ano, toto je skoro přesně popsaný problém celé naší současné společnosti.
Na povrchu každého nás je něco jiného než uvnitř. V oblečení, a i v názorech. Odhodili jsme svoje ega do zákopu názorových válek a dali jim možnost lhát. V zájmu naší „ochrany“, prý… Ego je ve vymýšlení těchto důvodů velmi vynalézavé. Ale není viníkem.
A tak abychom nezůstali sami sebou, sami se sebou, protože se sami sebe nejvíce bojíme, raději sobě i všem kolem lžeme. Ono mluvit pravdu o svých citech a pocitech, chce větší odvahu nežli lhát.
Nakonec našla odvahu se zeptat na něco, co ji trápilo, a ještě chvíli jsme si povídali nad kartami i životem. Když se zvedla, odcházela úplně jinak, než když přišla. Bylo to znát v jejím postoji, pohledu, držení těla.
Uvědomil jsem si při pohledu na ní, jak je živoucí pravda až nadpozemsky krásná. A taky to, že sice ne každý může pravdu vidět, ale že každý může být pravdou.
Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.
Řekla mi, před odchodem, že čekala pěkného sprosťáka. Prvotní varování od kámošky zabralo, v pojmenovávání reality a při odmaskovávání některých představ se někdy nemůžete chovat jako džentlmen.
Protože, když vy někomu, kdo žije ve lži, vykládáte pravdu, vždy má pocit, že mluvíte sprostě, i když byste mluvili spisovnými citacemi z oxfordského výkladového slovníku.
Poděkovala, usmála se taky a šla. Řekla, že jde jednat. Něco udělat, co prý měla udělat už dávno. A v policejních svodkách se to pořád neobjevuje, takže dobrý.
To, že naše věty jsou tak pravdivé, že podle nich můžeme žít, nás vede k uvědomění, že vzdor všemu, co nás nutí si myslet opak, je centrem života pravda. A pravda sídlí jedině v srdci. V svobodném srdci. A proto tělo vždycky navzdory všem obalům, make-upům a doplňkům tak snadno vykecá všem úplně všechno.
V srdci, které chce žít normální život bez nutnosti malovat si pocit štěstí na zdi sociálních sítí, ale sdílet jej prostě lidsky s těmi, které miluje, třebas upečenou svatomartinskou husou. Nebo velikonočním mazancem. Pohledem, úsměvem, polibkem. Čímkoli, co děláte s láskou. V té skutečné je pravdy nejvíc.
V dalších letech se budeme čím dál víc zabývat tím, co pravda je a co není. Paradoxně právě díky nástupu AI - umělé inteligence. A využití či spíše zneužití její schopností chápat naše emoce i datově sledovat naše těla, a vytvářet tak dokonalou lež, že proti ní je Matrix jenom sci-fi. Díky tomu, že nás bude moci pozorovat tak opravdově, jak nás to za dva tisíce let snad ani nenapadlo. Povede to však k většímu vnímání té reálné skutečnosti i námi?
Chybí nám schopnost milovat pravdu. Zatím. My totiž k smrti rádi milujeme jen ty, co nám lžou. Zatím.
Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí.
Až díky téhle dámě jsem si zase uvědomil, že pravda je jen pro ty, co ji hledají. A je jen na nás, jestli jí po tom nálezu i budeme žít.
