Nečekej, až si tě všimnou

Když nějakou dobu pracujete s lidským sebevědomím, začnou se vám v čase skládat stále ty samé opakující se vzorce. A co se opakovalo mně? Například to, že my sami jsme si na cestě k sobě tou největší překážkou.

Proč ženy mlčí, i když mají co říct? Sedíš na poradě. Víš, že bys mohla něco dodat, máš připomínku, nápad, možná jiný úhel pohledu. Ale pak to přejdeš. A řekneš si sama sobě, že to ještě není úplně doladěné. Nejsi si jistá, jestli to někoho zajímá. Možná to řekne někdo jiný. Možná to řekne líp. A tak mlčíš.

Tuhle situaci nezažila jen jedna žena. Zažily ji tisíce. Den co den. Ne proto, že by neměly co říct, ale protože si v sobě nesou hluboko zakořeněnou opatrnost. Někdy vynucené výchovou, jindy kulturní. Jen v 300 let trvajících středověkých procesech honů na čarodějnice bylo upáleno cca 500 000 žen. A asi ještě daleko víc. To bych být ženou byla taky opatrná.

A velmi často jde o profesní nechuť se ukázat. Vypěstovanou v prostředí, kde být vidět totiž znamenalo být současně zranitelná. Mlčení ale není neutralita. Mlčení je rozhodnutí. A ve světě mužů, kde se příležitosti rozdělují nahlas, má takové ticho příliš vysokou cenu. Nejde o exhibici. Nejde o to být hlasitá jen tak. Jde o to být slyšet. Z dobrého důvodu. A to začíná tím jedním gestem: zvednout ruku.

Proč být vidět není ostuda je otázka, kterou si pokládám skoro denně. Ženská výkonnost je fenomén. O tom není žádná pochybnost. V mnoha firmách se stále řeší, jak přilákat více žen do vedení, ale kdyby se podívali na spodní patra HR tabulek, zjistili by, že právě tam to celé stojí. Na ženách, které neselhávají. Které neodmlouvají. A které nevyžadují víc, než jim bylo dáno.

Jenže výkonnost není totéž co růst. A už vůbec ne postup. Zatímco muži často stoupají díky tomu, že o sobě dávají vědět, ženy se ještě pořád tváří podle konstruktu, že „když budu dobrá, někdo si mě všimne“. Jako by snad profesní život byl pohádka, v níž stačí být pilná Popelka a princ si tě nakonec stejně najde.

Jenže realita firemního byznysu není pohádka. A „někdo“ většinou nepřijde. A tak se tu opakuje pořád stejný scénář. Žena s kompetencemi, odhodláním a výsledky zůstává ve stínu, zatímco méně kvalifikovaný a schopný muž klidně přejde do čela. Ne proto, že by byl lepší. Ale protože si o to řekl.

Zní vám to nespravedlivě? Možná proto, že to opravdu nespravedlivé je. Ale spravedlnost a viditelnost nejsou totéž. A ve světě, kde je slyšet ten, kdo mluví, neuspěje ten, kdo se snaží být bezchybný. Profesionální úspěch v jakémkoliv povolání není odměna za skromnost. Je to také výsledek odvahy být druhým na očích.

A nyní provedeme odmaskování. To, když přeložíme myšlenku „ještě to není dost dobré“ na „ještě nejsem dost dobrá já“. Kolikrát už jste takové pochybnosti slyšely? „Ještě na to nejsem připravená.“ „Ještě to není úplně ono.“ „Ještě počkám.“

Perfekcionismus zní na první pohled ušlechtile. Jako snaha odvést kvalitní práci. Jenže v reálu často slouží jako perfektně zpracovaná výmluva. Nač si přiznat, že se bojím, když to můžu zakrýt větou: „Chci, aby to bylo opravdu dobré.“

Perfekcionismus ženy chrání. Chrání je před zahanbením. Před kritikou. Před tím, co se stane, když sice vykročí a a výsledek nebude stačit. Ale zároveň je tenhle pancíř i vězením. Nepropustí ven odvahu. Nedovolí jí ani růst. Je to snaha nedělat chyby, což člověku snadno zabrání v tom, aby vyzkoušel něco nového, co ještě neumí nebo co mu nedej bože nejde.

Muž řekne „zkusím to“, i když má hotových 50 %. Žena čeká až na 120 %. A zatímco se ladí, připravuje a ještě jednou reviduje, pozice je pryč. Příležitost zmizela. A s ní i šance, že se v ní něco naučí. Protože právě z té nejistoty, z toho „nejsem si jistý/á“, právě tam roste naše vnitřní síla.

Jak říká americká koučka Marie Forleo: „Progress not perfection.“ (Pokrok - ne dokonalost). Perfekcionismus je totiž často jen dobře naleštěný strach. A čím víc ho utíráš, tím víc se leskne.

Když po letech práce s lidmi skládáte člověka jak rozbíté zrcadlo, z opakujících se vzorců chování, objeví se vám tři postavy. Nejsou to žádné nadpřirozené bytosti. Jsou to způsoby, jak může žena projít svou vlastní cestou. Ale jen pokud se k nim přihlásí. Tím, že se podívá do zrcadla. Ale ne toho, které ji hodnotí, ale toho, které ji konečně ukáže, jaká je.

To je ta, která ti věří dřív než ty sama. Když se na sebe v zrcadle díváš a vidíš jen obavy, ona za tebou stojí. Ne aby tě zachránila. Ale aby ti pomohla říct první „ano“ sobě. Mentorka ti dává věty, které ti pomáhají překročit strach. Vědomé zadání směru. Je hlasem, který řekne: „Tady to začíná. A ty to zvládneš.“

Zatímco mentorka ti ukazuje směr, průvodkyně s tebou tím směrem vykročí. Nedrží tě za ruku. Ale kráčí vedle tebe. Má za sebou pár vlastních pádů, a právě proto tě nesoudí, když klopýtneš. Průvodkyně ví, že cesta se neučí z mapy. Učí se chůzí. A její přítomnost ti dává odvahu v ní pokračovat.

Vědma není tam, kde je hluk. Najdeš jí tam, kde je chvíli ticho. Nečeká na potvrzení zvenčí. Nesleduje lajky. Je ti tichou svědkyní, když si uvědomíš, že pravá síla přichází tehdy, když se přestaneš bát sama sebe. Vědma tě učí, že moudrost není odměna za výkon, ale je to stav bytí ženy, který můžeš přijmout.

A pak se znovu podíváš do toho zrcadla. A neuvidíš už ženu, která čeká na svolení něco říct. Ale ženu, která je. A která ví. A zvedne ruku.

Možná jsi až doteď čekala. A možná k tomu měla dobrý důvod. Nejsi naivní. Víš, jak svět funguje. A že být slyšet taky něco stojí. Ale taky něco stojí mlčet. Zvlášť když máš co říct. Ozvat se není drzost. Není to povýšenost. Je to závazek. K sobě.

K tomu, co už víš, i když jsi to ještě neřekla nahlas. Je to ten okamžik, kdy si přestaneš opakovat, že ještě nejsi připravená. A začneš věřit, že připravený se člověk vlastně nikdy úplně necítí. Jen se rozhodne. A jde.

Pokud v tobě někde tiše sedí hlas, který říká: „Možná bych mohla…“, zvedni ruku. Promluv. Přece jen, co nejhoršího se může stát? Nebo si najdi průvodce. Mentorku. Kouče. Někoho, kdo tě uslyší ještě dřív, než ty najdeš slova.

Jednou tě to stejně doběhne. Ten hlas, co ti zatím zní v hlavě, může zaznít i v prostoru. A nezapomeň, kdo se neozve, toho není slyšet. A koho není slyšet, ten zůstává stát na nástupišti.

Ale ten vlak? Ještě tu je. A pořád můžeš nastoupit. Zamáváš mi z něj?