Největší přehrada Česka leží pod našima nohama

💧 Na Vysočině je pastvina, která se chová jako houba. Když na ni zaprší, voda zmizí v drnu sahajícím třicet centimetrů do hloubky a zůstane tam, kde ji krajina potřebuje. Hospodáři z farmy Mitrovsky Angus (mitrovsky.com), kteří tuhle půdu léta budují pastvou a organickou hmotou, na svých videích ukazují půdu s několikanásobkem organického uhlíku oproti okolním polím. No a stejně se s nimi v komentářích pod jejich příspěvky pravidelně hádají lidé přesvědčení, že naše pole erozi nemají, humus neztrácejí a hluboká orba je požehnání. Malá facebooková diskuse, ve které se zrcadlí celý český spor o vodu v krajině.

Ten spor dostal v polovině srpna oficiální kulisy. Na břehu slapské přehrady se sešel současný premiér Babiš s ministrem zemědělství Šebestyánem a ředitelem Povodí Vltavy, aby oznámili obnovení Národní koalice proti suchu, čtyři miliardy korun a speciální zákon, který má vymezit dvacet nových vodních nádrží. Voda se musí stát veřejným zájmem, prohlásil premiér. S tou větou souhlasím do posledního písmene. Jen si dovolím otázku, kterou jim u hráze nikdo nepoložil: proč stát hledá vodu v betonu, když ji ve stejnou chvíli nechává vytékat z ornice?

Tisková konference u přehrady je v české politice žánr sám o sobě. Má svou dramaturgii jako mše: kulisa hráze, vážné tváře, slib, že tentokrát to myslíme vážně. U Slap ji doprovodil i muž, který Národní koalici proti suchu kdysi zakládal, bývalý ministr životního prostředí. A právě on pronesl větu, která by měla viset nad celým tím shromážděním jako mene tekel: sucho přišlo zase a v podobě, která je ještě silnější než tehdy. Tehdy nějak nedodefinoval.

Zastavme se u ní. Instituce, která měla sucho řešit, vznikla, dva roky fungovala a potom potichu zanikla. Krajina mezitím vyschla ještě víc než předtím. A odpovědí vlády na sucho v krajině je vzkřísit tutéž instituci, se stejnými lidmi a stejným slovníkem. Kdyby lékař po letech přišel k stejnému pacientovi a konstatoval, že jeho nemoc pokročila (jejda), a předepsal mu znovu recept, který minule zůstal nevyzvednutý v lékárně, mluvili bychom o zanedbání péče. V politice českých vlád tomu říkáme kontinuita.

Abych byl fér: v ohlášeném balíku peněz figurují dokonce i rybníky, závlahy, propojování vodárenských sítí a zadržování vody v krajině. To jsou smysluplné věci a bylo by teď laciné je shazovat. Jenže vlajkovou lodí celé akce, předmětem speciálního zákona a hlavním sdělením tiskové konference jsou přehrady. Krajina dostala roli položky s názvem „a podobná opatření“ na konci výčtu. A pořadí slov v politice nikdy nebývá náhodné, protože prozrazuje pořadí priorit.

🌾 Teď to nejdůležitější, co v celé debatě zaznívá nejméně. Výzkumný ústav monitoringu a ochrany půdy (VÚMOP), do roku 2024 známý dříve jako Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy, spočítal, kolik vody dokáže zadržet česká zemědělská půda. Její celková retenční kapacita činí 8,4 miliardy metrů krychlových. Skutečnost je ovšem jiná: kvůli špatnému hospodaření, erozi, utužení těžkou technikou a ztrátě biologické aktivity dnes půda udrží jen 5,04 miliardy kubíků. Rozdíl přesahuje 3,3 miliardy metrů krychlových vody. Tolik jsme už ztratili tím, jak špatně s půdou zacházíme.

Aby to číslo dostalo tvar: plánovaná nádrž Vlachovice, chlouba vládních záměrů, má mít objem 29 milionů kubíků. Nové Heřminovy pojmou při maximální hladině necelých 15 milionů. Kdyby každá z dvaceti slibovaných nádrží byla velká jako Vlachovice, což velká část z nich ani nebude, zadržely by všechny dohromady necelých 600 milionů kubíků. Tedy zhruba šestinu vody, kterou jsme mezitím nechali zmizet z ornice. Jinak řečeno: jen to, co jsme ztratili degradací půdy, odpovídá objemu více než sta Vlachovic.

K téměř identickému srovnání ostatně dochází i samotný výzkumný ústav, tedy instituce, jejíž práci se speciálními zákony a přestřihováním pásek nikdo neplete. Ve svých propočtech staví vedle sebe stejná dvě čísla: retenční potenciál zemědělské půdy a objem první nové plánované přehrady, a uzavírá to jednoduchým doporučením, věnovat se nejprve půdě a teprve pak přehradám. Když k tomuto pořadí priorit dojde vědecký ústav, který vládě sám podklady dodává, přestává jít jen o můj názor esejisty se sklonem k postapokalyptické ironii. Jde o shodu mezi daty a zdravým rozumem, kterou politika jen zatím nestihla vzít na vědomí.

Představme si dům, do kterého zatéká střechou. Rozumný hospodář opraví střechu. My jsme se rozhodli rozestavět po pokojích dvacet kbelíků, svolat k tomu tiskovou konferenci a nazvat to koncepcí boje proti vlhkosti. Kbelíky přitom mají smysl, o tom žádná. Jen bohužel nikdy nenahradí střechu.

Pokud čísla tak jednoznačně mluví ve prospěch půdy, proč politici přesto sahají po betonu? Vidím tři důvody a žádný z nich souvisí s hydrologií.

První důvod je viditelnost. Přehrada je monument. Dá se u ní přestřihnout páska, vyfotit se na hrázi, ukázat ji ve večerních zprávách. Miliarda kubíků vody rozpuštěná v ornici mezi Aší a Jablunkovem je pro kameru neviditelná. Politik, který deset let trpělivě vrací do půdy organickou hmotu, nemá co slavnostně otevřít. Postavil sice dobrou budoucnost, ale ta se špatně fotí.

Druhý důvod je ekonomika stavby. Přehrada má projektovou dokumentaci, dodavatele, rozpočet a harmonogram. Jsou v ní zakázky za miliardy, které někdo vysoutěží, vyfakturuje a postaví. Zdravá půda žádného generálního dodavatele nemá. Její obnova se skládá z tisíců drobných rozhodnutí tisíců hospodářů, na kterých se nedá vydělat jinak než dlouhodobou prací, úrodou a krajinou, jež nás přežije. Stavební lobby má u přehrad co získat, půda nabízí jen dlouhověkost. Hádejte, kdo chodí častěji lobbovat na ministerstva.

Třetí důvod je nejlidštější: beton slibuje jistotu. Hráz je pro voliče opticky snadno hmatatelná odpověď na jejich úzkost ze sucha, jde o něco pevného, co stojí mezi námi a katastrofou. Práce s půdou je pomalá, rozptýlená do miliónu drobných činností a vyžaduje důvěru v procesy, které trvají déle než jedno volební období. Politici milují řešení, která se stihnou do příštích voleb. Půda však funguje v cyklech, které volební kalendář prostě ignorují.

🏗️ Nejzajímavější na srpnové tiskové konferenci je ovšem místo, kde se konala. Slapy jsou dítě padesátých let, éry komunismu, která si na budovatelských plakátech podmaňovala řeky a zpívala, že poručí větru i dešti. A světe, div se: nádrž Vlachovice, dnes prezentovaná jako moderní odpověď na klimatickou změnu, figurovala už ve státním vodohospodářském plánu z téže dekády. Vláda tedy s vážnou tváří oznamuje jako novinku stavbu, kterou tato země slibuje zhruba sedmdesát let. Kruh se uzavřel přesně tam, kde začal.

Projděme si tu štafetu slibů ještě dál. Padesátá léta přinesla nejen velkolepé vodohospodářské plány a kaskádu betonových pomníků na Vltavě. Šedesátá a sedmdesátá léta přidala odvrácenou tvář téhož inženýrského sebevědomí: meliorace. Pod českou krajinou dnes leží kolem milionu kilometrů drenážních trubek, které odvodňují přes milion hektarů zemědělské půdy, zhruba čtvrtinu její výměry. Stát tehdy platil obrovské peníze za to, aby voda z krajiny odtekla co nejrychleji. Dnes platí znovu, tentokrát za to, aby v ní zůstala. Trochu mi to hlava nebere.

Listopadem 89 se sice změnil režim, potřeba zadržování vody v krajině zůstala. Polistopadové vlády zleva i zprava kreslily generely lokalit pro budoucí nádrže, vyhlašovaly koncepce ochrany před suchem a po každé povodni a každém suchém létě slibovaly, že tentokrát vodu v krajině skutečně zadrží. Výsledek shrnul u Slap sám ministr zemědělství Šebestyán, když připustil, že od změny režimu u nás žádná nová vodní nádrž nevznikla.

Sedmdesát let slibů u zadržování vody v krajině: režimy se vystřídaly, barvy různých vlád také, hesla se zmodernizovala z budovatelských na manažerská. Půda mezitím doslova zchátrala. Před několika lety pak vznikla první Národní koalice proti suchu, vydržela dva roky a rozplynula se. Letos v srpnu byla vzkříšena na místě, kde to celé před sedmdesáti lety začalo.

Kdyby tenhle text měl skončit u ironie, byl by k ničemu. Naštěstí existuje část příběhu, která dává naději, a je podložená čísly stejně tvrdě jako ta smutnější.

Tentýž výzkumný ústav, který spočítal ty z  půdy ztracené miliardy kubíků, spočítal i jejich cestu zpátky. Kdyby se do půdy vrátila organická hmota a hospodáři nasadili půdoochranné technologie, zvýšila by se schopnost české zemědělské půdy zadržovat vodu už během jediného roku o více než miliardu kubíků. Do deseti let by dosáhla 7,1 miliardy metrů krychlových. Rozdíl proti dnešku představuje objem, na který by bylo potřeba zhruba sedmdesát Vlachovic. Bez výkupu jediného pozemku, bez zatopení jediné vesnice, bez čekání na rok 2041, kdy mají být hotové a do provozu uvedené Kryry.

Zkuste si představit politika, co národu ve svém nedělním videu na soc. sítích oznamuje toto: do půdy jde organická hmota místo samotné chemie, zlepšujeme pestré osevní postupy, sejeme nové krycí plodiny, zasazujeme se o šetrné zpracování půdy, chystáme rozdělení kilometrových lánů znovu mezemi, remízky a zelení, usilujeme o obnovu drobných vodních prvků v krajině.

Nudná řešení však mají pro nás voliče jednu velkou výhodu: fungují. Důkazem budiž pastvina z úvodu článku. Hospodáři z Vysočiny nečekali na speciální zákon ani na koalici s velkými písmeny v názvu. Vzali půdu vážně a půda jim to vrací svým stavem i v suchém létě, kdy jiná okolní pole šednou. Jejich drn zadrží při přívalovém dešti víc vody na hektar, než kolik na tentýž hektar připadne z kterékoli slavnostně otevřené nádrže.

Nejde přitom o souboj přehrad a půdy, ve kterém smí přežít jen jeden. Vodárenská nádrž pro pitnou vodu má v adaptaci na sucho své místo a u některých regionů bude nezbytná. Jde ale o pořadí. Může stát myslet vážně větu o vodě jako veřejném zájmu, když začne u nádrže s kapacitou miliard kubíků, kterou přitom už dávno vlastní, a beton si nechá jako doplněk? Stát, který nemyslí jen na PR u tiskové konference, to udělá obráceně.

🧭 Premiér u Slap řekl, že voda se musí stát veřejným zájmem. Beru ho za slovo. Největší vodní nádrž této země nestojí na Vltavě ani na Vláře (vodní dílo Vlachovice). Leží pod našima nohama, má tři miliony hektarů, nepotřebuje speciální zákon a jako jediná nikdy nebyla slavnostně otevřena žádnou vládou, protože ji žádná vláda nepostavila. Dostali jsme ji darem a už skoro sedmdesát let ji vyprazdňujeme, zatímco u hrází pak řečníme o „zadržování“ vody.

Až tedy příště uvidíte politika slibovat u přehrady, že tentokrát vodu zadrží, zkuste si položit jednoduchou otázku: mluví o vodě pro nás všechny, nebo o investici do betonu? A až půjdete v létě kolem pole, které praská suchem, vzpomeňte si, že se nedíváte na rozmar počasí, ale na vyprázdněnou nádrž. Po čem bude žíznit vaše krajina za deset let, se totiž nerozhoduje na jedné přehradní hrázi. Rozhoduje se to v ornici, letos, každým rozumným hospodářským rozhodnutím.

Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, staví si jen PR kulisy a čeká, až přijde další sucho, které bude třeba znovu slavnostně vyřešit. A tahle budoucnost se mi vůbec nelíbí. Naštěstí ji ještě pořád můžeme změnit, stačí začít u půdy pod nohama.

S díky za vaši práci pane Kalný zdravím do Mitrova u Strážku.

Zemědělská krajina by mohla zadržet o 40 procent více vody (VÚMOP) - Výzkumný ústav uvádí, že retenční kapacita zemědělských půd v ČR činí 8,4 miliardy m³, reálně půda drží 5,04 miliardy m³, a popisuje scénář obnovy na 7,1 miliardy m³ do deseti let.

Vláda chce na boj proti suchu čtyři miliardy korun a speciální zákon (ČTK / České noviny) - Zpráva z tiskové konference u nádrže Slapy o obnovení Národní koalice proti suchu, čtyřech miliardách korun a speciálním zákonu pro 20 vodních nádrží.

Sucho omezuje provoz vodních elektráren, Babiš chce obnovit koalici proti němu (ČT24) - Premiér oznamuje obnovení koalice proti suchu a úkol pro ministra zemědělství předložit speciální zákon k dvaceti nádržím.

Národní koalice proti suchu se vrací (Vodárenství.cz) - Článek připomíná, že původní koalice vznikla za ministra Brabce a fungovala dva roky, než zanikla.

Dehumifikace půdy (Ministerstvo zemědělství) - Resortní materiál popisuje úbytek humusu vlivem intenzivního hospodaření a zrychlenou mineralizaci organické hmoty po provzdušnění půdy.

Základní parametry vodního díla Vlachovice (Povodí Moravy) - Oficiální parametry plánované nádrže: výška hráze 40 m, plocha zátopy 213 ha, celkový objem 29,1 milionu m³.

Hlavní účel přehrady Nové Heřminovy (Konstrukce.cz) - Text s vyjádřením Povodí Odry uvádí běžný zásobní objem nádrže kolem 3 milionů m³ a maximální objem 14,54 milionu m³.

Nové přehrady za miliardy. Česko urychluje přípravu klíčových vodních staveb (ASB Portal) - Ministr zemědělství potvrzuje priority Nové Heřminovy, Vlachovice a Kryry, harmonogram dokončení a fakt, že po roce 1989 v ČR žádná nová vodní nádrž nevznikla.

Vodní dílo Vlachovice (Wikipedie) - Heslo dokládá, že záměr nádrže na Vláře figuroval už ve Státním vodohospodářském plánu z padesátých let a ve směrném plánu ze sedmdesátých let.

Ministr zemědělství: Máme plán na využití meliorací (Ministerstvo zemědělství) - Tisková zpráva uvádí rozsah meliorací v ČR kolem 1,2 milionu hektarů, z toho půl milionu vybudovaného před rokem 1945.

Narovnané toky a meliorační příkopy v ČR v kontextu sucha a povodní (Živá krajina) - Přehledový text odhaduje kolem milionu kilometrů melioračních trubek odvodňujících asi 1,2 milionu hektarů zemědělské půdy.

Farma Mitrovsky Angus (Facebook) - Veřejný profil farmy z Vysočiny, která dokumentuje regenerativní pastvu, hluboký drn a vyšší obsah organického uhlíku v půdě.

Krajina žízní. My také. A mezitím stát propustil lidi, kteří to měli řešit (Wizard Michal) - Starší esej o institucionálním rozměru sucha a o tom, jak stát oslabuje kapacity, které mají krajinu chránit.

Ztracená půda pod nohama (Wizard Michal) - Esej o erozi a mizení české ornice jako tichém národním problému.

Sto roků vedra přežil jsem. A co potom? (Wizard Michal) - Esej o vlnách veder, klimatické změně a jejích dopadech na českou společnost a hospodářství.