Hlavní obsah
Psychologie

Proč se vracíme ke stejným filmům a seriálům?

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Pixabay
21. 3. 18:00

Zaplatíme si streamovací služby, které nabízejí obrovské množství pořadů, ale stále se vracíme ke stejným titulům. Proč tomu tak je? Je to touha po minulosti, nebo snaha o prohloubení našeho prožitku?

Článek

A tak se ptám sám sebe. V té záplavě nabídky ke shlédnutí až nepřeberné, proč se vracíme ke stále stejným filmům či seriálům?

Jako když si objednáváte ve své oblíbené pizzerii, tak už většinou vědí, co si dáte, protože si objednáváte to, co znáte a co vám chutná. Nejsme až zas tak vybíraví, jak si často namlouváme, ale spoléháme se na stálou nabídku. Není to touha po minulosti, jak by se na první pohled zdálo, ale po prohloubení prožitku.

Co myslíte? Je lepší být průměrným filmem s vynikajícím koncem nebo být téměř dokonalým filmem či dílem seriálu se špatným koncem? Přeci u téměř dokonalého filmu prožijeme daleko více intenzivních a uspokojivých emocí než u filmu průměrného. Měl by nás tedy více uspokojit? Asi ano, ale o to tady vůbec nejde.

Nepamatujeme s totiž většinou celý film, ale především charakteristické (dominantní) scény! Proto je naše již tak přehlcená paměť skoro posedlá závěrečnými scénami. Podle různých studií je například vybavování si něčeho na konci v seznamu lepší než na začátku či uprostřed. Film to jen zdokonalil.

Věděli jsme, že to byl film, na jehož konci jsme se cítili dobře. Neznali jsme detaily, a když se lidí zeptáte, většina si je vůbec nevybaví. Po nějaké době je takto znovu objevíte.

A taky se se říká, že se sledováním „starých braků“ dotyčný jedinec vrací do minulosti. Když prskáte někdy nad tím, že partner vyhmátne v nabídce x let starý film a rozjařené u něj juchá, nedělá to proto, že by si chtěl odmyslet plešku a bříško a vrátit se do mládí, tedy do minulosti.

Je to přesně naopak. Naše emoční spojení s určitým filmem, hlavně v závěru, je totiž něco, co dotyčným umožnuje sledovat jejich posun. Zážitek ze sledování jim umožnil ocenit, jak moc oni sami emočně vyrostli v čase. Nebyla to jejich touha po minulosti; bylo to naopak ocenění přítomnosti. A taky zkouška sebe sama, jestli ta slza, kterou jsem při sledování například Avatara před x lety uronil, přijde i dneska.

Srovnáváme sami sebe se svou schopností poznávat a vnímat emoce. Jsem o dvacet let starší, mám děti a co to se mnou udělá nyní, říkáváme si. To je otázka za všechny peníze.

Chceme být přeneseni více do sebe a pokoušíme se zachytit ten prožitek, co si pamatujeme, jen trochu jinak. A covid to vše umocnil ještě víc. Produkce filmů a seriálů skoro tři roky stály. Kolem zuřila krize lidské komunikace, naše oddělení od druhých lidí bylo maximální.

A právě v době krize se vracíme k tomu, co známe, co v nás kdysi zanechalo hlubší stopy. Ty, co se objevují až v tlaku. Máme tendenci se vracet k tomu, co známe (pořád si v té pizzerii objednávám quattro formaggi).

Ještě jedno upozornění. Dnes si postahujete všechny díly seriálu Dallas a budete počítat, kolik že bylo těch velkých růží v té velké váze v hale anebo se pokocháte, jak růže sklízí Arnoldův kulomet ve filmu Komando.

A protože hledáme pořád něco nového, začneme se na staré pořady dívat znovu i proto, že hledáme nové souvislosti. Tak začínáme zezadu tím starým dobrým koncem, ale postupně zjistíme, že jsme si sérii Star Trek pustili celou znovu a od začátku, protože hledáme i jiné souvislosti. Ponoříme se daleko více do děje.

A tak právě v těch seriálech, filmech a TV pořadech, které skutečně stojí za to, vytrváme a objevujeme. Díky všem tvůrcům, kteří dokázali natočit filmy, u nichž se zastavíte 50× a máte pocit, že je to pořád poprvé.

Naše emocionální zážitky jsou příliš ovlivněny neobvyklými situacemi, závěrečnými okamžiky, a to vše paradoxně podkopává naši schopnost poučit se z vlastních zkušeností. To je jedním z důvodů, proč stále opakujeme ty stejné chyby. A milujeme stále stejné darebáky. Co když se změní? Ve filmu to přece šlo. A bylo to rychle a tak jednoduché.

To, jakým způsobem zkušenost skončí a to vzrušení, která nám na konci přinese, je pro nás očividně důležitější než to celkové množství potěšení, které může přinést coby celek. Než se vygeneruje celek, trvá to pro některé z nás moc dlouho. My radši zkratky.

A někdy tak pro jeden záběr, na němž ulpíváme, přehlédneme i to, co nám zůstalo skryto na jiném místě filmu. Na políčcích celuloidu (života), kterým jsme nevěnovali tolik pozornosti.

A to je i možná základ zvýšené hypersensitivity současných generací. Svou pozornost totiž zaměřujeme především na věci a chvíle či osoby, které milujeme. Máme potřebu někoho milovat. Láskyplně. To je samozřejmě v pořádku. Ale život se žije jinde než na filmovém plátně.

Otázkou tedy zůstává, jaký by byl náš život, kdybychom stejnou důslednost, pečlivost i vášeň v objevování detailů nejen závěrečných scén, věnovali těm, kterým tvrdíme, že je milujeme v každodenním životě?

Možná bychom díky tomu měli život jako ve filmu, co říkáte? A mohl by se třeba jmenovat „21900 krát a stále poprvé“.

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz