Článek
Žijeme ve sdíleném světě. Je už tak moc sdílený, že si vlastně ani my sami neuvědomujeme, jak se sdílíme s ním. Náramek na ruce, který nás spojuje s mobilním telefonem, tabletem či notebookem, je toho jasným dokladem. Dokladem námi nevnímané závislosti. Na moderních technologiích, které začínají sdílet nás.
Jsme k nim natolik připoutaní, že bez těchto berliček si mnozí svůj život a tím pádem i vývoj ani nedovedou představit. A pokud o tuto berličku přijdeme, jsme odpojení a dezorientovaní. Nefunguje nám nejen Google Maps, ale hlavně smysl pro to se samostatně rozhodnout. Možná máme poslední čas na restart?
Mám rád techniku. Vždy jsem měl. Nechci tu mávat pěstičkou a říkat, co se má a co se nemá. Jen přemýšlím. Jsem v podstatě řečeno slušně, netu propadlý maniak. Jenomže, jak jde čas, a mou výhodou v něm bylo, že jsem vyrůstal hrajíc si na dece u kouřících kamen, do kterých se ručně přikládalo dřevo, bylo pochopení, že se dnes čím dále více přesouváme od kultury, co techniku používá, ke kultuře, která se jí nechala úplně celá pohltit.
A její velikost nás začíná svým objemem válcovat tím, s jakou obrovskou silou chrlí technologický průmysl své čím dál skvělejší přístroje. A tím nám zamořuje život tak, že už nevíme, kdo jsme. Jsme uživatelé. Jsme?
A nebyl to žádný velký třesk jako při vzniku kosmu, spíše to šlo kolem nás, jako jde kolonie mravenců džunglí. Pomalu, tiše, plíživě. Miliardy drobných tělíček se pohupují v rytmu, ale přitom neslyšíte žádné zvuky, nevnímáte z toho pohybu agresi, či snad nepřátelství. Jen jdou. Jenže přitom sní všechno, co je jim v cestě.
A tak se tě pane Bože ptám? Zabíjí nás moderní technologie stejně jako vojsko mravenců? Ne, to určitě ne. Tedy pokud se při řízení auta náhodou nemrknete i na palubní displej a nedobrzdíte, nebo vám nešvihne hlava z toho, co se vysílá na YouTube.
Ale přemýšleli jste někdy nad tím, jak nepozorovaně, tiše a systematicky mohou technologie ničit ty oblasti života, které jsou nám drahé (nebo by měly být)? Například mezilidské vztahy?
Myslíte si, že ne? Proč tedy čím dál častější bývá odpovědní věta na e-mailu: „mám zájem, prosím posílejte mi nové informace“? Dnešní svět je stále více založen jen na posílání a přeposílání informací, které touto inflací ztrácejí na váze.
Bez osobního zapojení těchto lidí jsou jim tyto informace naprd. Lidé dnes potřebují především to tzv. bytostné (osobní), a ne jen intelektuální poznávání.
Pokud nechceme, aby se odosobnění avatarové hádali mezi sebou na sociálních sítích o své názory, zatímco jejich nosiči si ani nevšimnou, že se jejich chatbot hádá s jiným inteligentním chatbotem řízeným AI, je třeba restrukturalizovat náš přístup k netu a technologiím obecně.
Nyní je právě ten čas hlouběji zkoumat své chování, na chvíli se třeba i stáhnout a přetavit současné závislosti na moderních technologiích tak, aby pracovaly pro nás, ne proti nám. Nemáme totiž jinou možnost.
Rychlost, s jakou dnes technologie pronikají naším životem, bude jen stoupat. Jíst musíme. Díky technice si můžeme vybírat ty nejlepší potraviny. A nemusí to být jen od jednoho dodavatele drůbeže a koblih. Můžeme díky technologiím pravidelně cvičit a nemusíme chodit do posilovny. Můžeme skoro cokoli.
Prostě budeme konzumenty i nadále. Jen si při tom trochu můžeme nejenom vyladit motor. Ale i třeba hledat způsoby, jak s technikou zacházet, jak omezit každodenní používání přístrojů tak, aby nám zbyl i čas na to nesledovat jen displej, ale taky lidi a život v našem okolí.
Líp se propojit se světem a s lidmi, které milujeme. Nejsme kyborgové (zatím), i když nás do rozšířené reality jáblíčkaři a Microsoft už skoro tlačí.
Avšak náš život a jeho poznávání je spíše maratón. Nikoliv sprint. Mysleme na to.
