Článek
Harmonie těla, hudby a kostýmu
Tanec je více než pouhý pohyb. Je to dokonalá souhra rytmu a melodie, která se přenáší do těl tanečníků a vytváří vizuální poezii. Zatímco rytmus určuje základní strukturu tance, melodie mu dává duši. A právě tato harmonie hudby a pohybu se odráží i v kostýmech, které nejsou jen krásným doplňkem, ale funkčním prvkem celého představení. Zdůrazňují totiž pohyb těl.
Kostýmní výtvarník Roman Šolc, tvůrce tanečních kostýmů pro 13. řadu StarDance je sice trnem oku bulváru, který by rád, aby sem tam něco vykouklo a on mě o čem spekulovat, ale pravdou je, že každý jeho model je specificky a velmi chytře navržen tak, aby podpořil charakter tance a současně poskytl tanečníkům maximum svobody pohybu.
Je to jako s vztahem - i ten potřebuje prostor pro svobodný projev, a přitom musí respektovat určitá pravidla a hranice. A to včetně materiálů. A že se jednou roztrhla část kostýmu přímém přenosu? Inu, to je život a nikoliv problém.
Waltz: Když srdce vede tělo
Dlouhé, splývavé šaty tanečnic s pevným korzetem symbolizují dvojí tvář waltzu - pevnou strukturu v horní části těla, která symbolizuje naše emoce a jejich hranice, a zároveň naprostou volnost pohybu v sukních, vytvářející prostor pro skutečné spojení dvou bytostí v jeden celek. Je to daleko hlubší symbol intimity, než by se na první pohled mohlo zdát. Waltz nám připomíná, že každé tělesné setkání by mělo být vedeno srdcem, ne jen instinkty.
A právě waltz zahájil čtvrtý večer StarDance. Chilli Ta s Jakubem Mazůchem jako by svým vystoupením přímo ilustrovali tuto hlubokou symboliku tance. Jejich jednoduchá, ale originální choreografie zdůrazňovala právě onu ladnost a prožitek. Oba tanečníci se v něm cítili přirozeně, což bylo znát na každém jejich pohybu.
Martina Ptáčková a Dominik Vodička nám svým waltzem předvedli zajímavý kontrast - ukázali, jak nácvik silových bojových sportů, kde jde především o stabilitu a rovnováhu dosaženou silou, může být v rozporu s plynulostí tance. V momentu, kdy se Martina musela spolehnout na vlastní pohyb bez opory partnera, bylo bohužel vidět ono vnitřní přemlouvání jejího těla k větší plynulosti.
Filip Blažek s Adrianou Maškovou pak přenesli waltz do romantické procházky zamilovaného páru parkem. Filip, se svou výraznou postavou, překvapil, když se častokrát vypnul až na špičky - moment, který potěšil všechny milovníky detailů. Adriana odvádí skvělou práci ve vzdělávání svého partnera a Filip jí to vrací výkony, které se večer od večera zlepšují. Jejich interpretace nezapomenutelné hudební árie, kterou svým pohybem umocnili, naznačuje, že od tohoto páru můžeme očekávat ještě další překvapení.
Quickstep: Když radost jiskří dynamikou
Pokud waltz představuje harmonickou stránku vztahu, quickstep je jeho hravým protipólem. Kostýmy pro quickstep jsou technickým zázrakem, který odráží dynamiku vztahu - lehké a pružné, aby umožňovaly spontánní radost a vzájemné objevování, ale zároveň dostatečně strukturované, aby vztah neztratil svou formu ani v nejvyšším tempu života. Třpytivé materiály a krátké sukně nejsou jen módním prvkem - symbolizují, jak důležité je v partnerství udržet si jiskru a schopnost společně se radovat.
Marta Dancingerová a Martin Prágr už během týdne naznačovali, kolik práce do svého quickstepu vkládají. Jejich úsilí se vyplatilo - předvedli takový výkon, že by se za něj nestyděj ani Fred Astaire a Ginger Rogersová. A zde je třeba uvést na pravou míru poznámku paní Drexler o „křivých zádech“. Martička nemá křivá záda - šlo o optickou iluzi způsobenou kostýmem s bílou barvou na ramenou a lesklou modrou látkou uprostřed hrudi. Každý, kdo měl fyziku v sedmé třídě, ví, že lom světla u bílé barvy, která zaobluje, může vytvořit takový dojem. Je překvapivé, že tak zkušená porotkyně tomuto optickému klamu podlehla.
Lucie Vondráčková s Lukášem Bartůňkem předvedli quickstep, který si zasloužil to nejvyšší hodnocení. Proč nepřišlo, nechávám na porotě. Oni dva přestali řešit bulvárem řešené okolnosti a soustředili se na tanec - výsledkem byla vynikající a náročná choreografie se skvěle zvládnutými krokovými variacemi. Především ale vytvořili děj, který dokonale ladil s vybranou písní do té míry, že vtáhl diváky u obrazovek přímo do něj. Jejich vystoupení bylo důkazem, že když se tanečníci plně oddají tanci, magie příběhu se děje sama.
Paso doble: Když vášeň vypráví příběh
Paso doble je tanec spojující razantnost, hrdost a eleganci. Kostýmy zde hrají klíčovou roli v dramaturgii vztahu - pevné střihy symbolizují jasné hranice, které paradoxně umožňují větší svobodu projevu. Hluboké průstřihy na živůtcích a košilích odhalují zranitelnost, kterou musíme v intimním vztahu přijmout, zatímco bohatě řasené sukně připomínající mulety toreadorů odhalující jedním švihem vše podstatné, aby upoutaly.
Patrik Hartl a Tereza Prucková vnesli do svého paso doble přesně tu dynamiku, kterou tento tanec vyžaduje. S náročnou choreografií si Patrik poradil bravurně a definitivně vyvrátil svůj vlastní popis „vyděšené surikaty“. Jeho schopnost ponořit se do příběhu na stránkách svých knih podtrhl právě tímto vystoupením. Píše stejně jako tančí. A proto jdou jeho knihy na dračku a filmy mají takovou sledovanost. Jsou autentické.
Oskar Hes s Kateřinou Bartůněk Hrstkovou předvedli paso doble na motivy filmu Zaklínač, které by se dalo nejlépe vystihnout hláškou ze zmíněného seriálu: „Vždycky tak všichni civí?“ „Ne. To jenom na nás. Smiř se s tím. Budou civět pořád.“ A skutečně jsme civěli všichni.
Navzdory kritice konzervativní složky poroty, paní Drexler, která tvrdila, že tento tanec postrádal taneční prvky, byly v choreografii přítomny všechny jeho charakteristické elementy. Partner vyjadřoval toreadora v aréně, partnerka představovala tři prvky – toreadorův šátek, býka a jeho přítelkyni. Vše bylo přítomno, byť zasazeno do fantasy kulis a hudby ze Sapkowského Zaklínače. Tu zvláštní, charakteristickou dusnou atmosféru tohoto tance, kterou vytváří vášeň poznamenaná krví a smrtelným nebezpečím, vystihli oba dva dokonale. Dvě desítky je vážně málo.
Jana Paulová s Robinem Ondráčkem předvedli pasodoble, ve kterém Jana doslova „chytla svého býka za rohy a zkrotila ho“. Jejich příběh si získal všechny diváky. Výborné kroky, napětí a vášeň znovu dokázaly, že tančit na špičkové úrovni se dá v jakémkoliv věku. Stačí jen chtít tančit srdcem.
Když tanec přepisuje historii StarDance
Páry se vybodly na narativy bulváru a soustředily se na to podstatné - na tanec a jeho sdělení nám, divákům. To, co činí letošní ročník StarDance tak mimořádným, je nebývalá míra kongruence - dokonalého souladu všech složek vystoupení.
Kongruence, tedy harmonie mezi slovem, chováním a vzhledem, je klíčem k autenticitě. A právě tu vidíme ve vystoupeních této řady - jde od výběru hudby, výkony zpěváků a orchestru přes kostýmní návrhy až po vizuální pojetí pozadí a použité rekvizity. Všechny tyto prvky se spojují v jeden celek, který vytváří důvěryhodný a hluboký zážitek. Není to jen o tom, že tanečníci zvládají kroky - jde o to, že každý jejich pohyb je v souladu s příběhem, který vyprávějí.
Psycholog Carl Rogers tvrdil, že pouze kongruentní lidé mohou navazovat opravdové a smysluplné vztahy. A právě to vidíme na tanečním parketu - vidíme páry, které našly odvahu být autentické, které se nebojí ukázat svou zranitelnost a sílu zároveň. Jejich vystoupení nejsou jen taneční čísla - jsou to příběhy o odvaze být skutečnými lidmi. Příběhy, které v této době setsakra moc potřebujeme.
Možná, že jsme svědky toho, kdy samotní soutěžící přepisují dějiny StarDance. Protože po tomhle kole a po téhle řadě už tahle soutěž nebude stejná jako dříve. Ukázali nám totiž, že skutečná krása tance nespočívá jen v dokonalé technice, ale v odvaze být opravdový a vytvořit harmonický celek, který promlouvá přímo do srdce diváka. Aspoň to mé to trefilo a hodně. Co u vás?
