Alois Rašín: Ministr financí, který za první republiku zaplatil životem

Na přelomu 19. a 20. století se český politický život plnil výraznými osobnostmi, které známe dodnes. Tomáš G. Masaryk, Karel Kramář či Edvard Beneš. Mezi nimi však vynikal i muž, jehož jméno se vyskytuje v každé učebnici dějepisu ovšem všeobecné povědomí o jeho osudu je již menší. Alois Rašín byl advokát, ekonom, politik a především první ministr financí nově vzniklého Československa.

Přestože nebyl tolik charismatický jako Masaryk ani vizionář tak měl naopak své unikátní kvality. Pro československou státnost udělal možná víc, než se na první ohled zdá. Nebál se přijímat nepopulární opatření, věřil ve finanční stabilitu jako základ nezávislosti státu a dokázal obstát i v největších krizích. Právě jeho měnová reforma z roku 1919 se stala jedním z pilířů, na kterých nový stát stál. Byť jeho život nakonec skončil tragicky.

Pocházel z Nechanic u Hradce Králové, kde se narodil do rodiny drobného rolníka a pekaře. Už jeho dětství ukazovalo, že půjde o houževnatou osobnost. Jeho otec chtěl, aby pokračoval v řemesle, ale mladý Alois měl jiné ambice. Díky nezdolné vůli a píli se dostal na gymnázium v Hradci Králové, kde projevil zájem o literaturu, historii a především o právo. Byl tvrdohlavý a často v opozici vůči autoritám. Už na gymnáziu ho fascinovala myšlenka národní emancipace a nezávislosti českého národa v rámci Rakousko-Uherska. Četl Palackého, Havlíčka i Borovského a s obdivem sledoval politické působení staročechů i mladočechů.

Po maturitě nastoupil na právnickou fakultu v Praze. Tam se seznámil s mladými radikály, mezi nimiž byl i budoucí premiér Karel Kramář. Tato setkání byla osudová. Rašín se brzy zapojil do studentského hnutí, které požadovalo větší politická práva pro Čechy a otevřeně kritizovalo rakouskou monarchii. Jeho první velký střet s mocí přišel v roce 1893. Rakouské úřady tehdy obvinily skupinu mladých intelektuálů z tzv. Omladiny. Mělo se jednat o radikální revoluční spolek. Rašín byl mezi obžalovanými a právě on se stal jednou z hlavních postav procesu.

Byl odsouzen na dva roky vězení za velezradu. Tento trest jej zocelil a paradoxně posílil jeho autoritu mezi českými vlastenci. Mladý advokát v sobě začal budovat obraz muže, který se nebojí riskovat svobodu pro národní věc. Ve vězení psal, studoval a promýšlel své budoucí politické kroky. Po propuštění si z vězeňských zkušeností odnesl hlubokou nedůvěru vůči rakouské státní moci a přesvědčení, že Češi musejí hledat vlastní cestu.

Jeho texty byly často nekompromisní a kritické. Neměl dar diplomatického uhlazování, právě naopak. Jeho styl byl přímočarý. To mu získávalo sympatie, ale i řadu nepřátel mezi opatrnějšími politiky. Věřil, že bez pevné ekonomiky není možná svoboda národa. Myšlenka, která se později stala základem jeho ministerské práce. Po propuštění z vězení se politiky nevzdal. Stal se součástí kruhu kolem Národní strany svobodomyslné. Jeho spojenectví s Karlem Kramářem, jenž byl vůdčí osobností se postupně měnilo v politické partnerství, i když mezi oběma muži panovala jistá rivalita.

Rašín se profiloval jako odborník na hospodářské a právní otázky. Nebyl to řečník, který by dokázal strhnout davy, ale dokázal brilantně analyzovat problémy a navrhovat jejich řešení. Byl typem muže, který spíše píše a plánuje. Postupem času si začal získávat respekt. Roku 1907 po zavedení všeobecného volební práva pro muže byl Rašín zvolen poslancem do vídeňské říšské rady. V parlamentu se brzy ukázal jako neústupný kritik rakouské finanční politiky. Ostře vystupoval proti daňovým zátěžím, které podle něj dopadaly na české obyvatelstvo disproporčně a kritizoval nevýhodné ekonomické vztahy v rámci monarchie.

Jeho cesty se i několikrát zkřížily s Masarykem. Jejich vztah nebyl jednoduchý. Rašín často kritizoval Masarykovu měkkost a ochotu ke kompromisům, zatímco Masaryk považoval Rašína za příliš tvrdého a někdy až nebezpečně radikálního. Přesto je spojovalo přesvědčení, že český národ si zaslouží lepší postavení. Oba navíc dobře chápali, že k němu nelze dojít pouze debatami, ale i konkrétními kroky, které nesou velké riziko.

Na začátku 1. světové války se opět dostal do přímého střetu s habsburskou mocí. V roce 1915 byl zatřen spolu s Karlem Kramářem a dalšími českými politiky. Úřady je obvinily z přípravy odtržení českých zemí od monarchie a z kontaktů s nepřáteli říše. Byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Vězněn byl na pražském Pankráci a jeho osud se zdál zpečetěn. Nakonec díky amnestii nového a posledního císaře Karla I. v roce 1917 byl rozsudek změněn a Rašín se z vězení dostal ven.

Rok 1918 byl zlomový nejen pro celý český národ, ale i pro Aloise Rašína. Válka byla u konce, rakousko-uherská monarchie se hroutila a politická mapa Evropy se měnila v troskách starých impérií. Pro muže, který tolikrát čelil vězení a dokonce i hrozbě smrti, to byla chvíle, na kterou celý život čekal. Už na jaře 1918 patřil k aktivním signatářům, kteří žádali sebeurčení českého národa. Na podzim se zapojil do činnosti tzv. Maffie, byla to ilegální organizace, která v Praze udržovala kontakty s Masarykem, Benešem a Štefánikem v zahraničí. Rašín zde zastával roli jednoho z hlavních stratégů.

Osudný den nastal 28. října, kdy společně s Antonínem Švehlou, Františkem Soukupem a Jiřím Stříbrným byl členem tzv. Národního výboru, který převzal moc v českých zemích. Byl to právě Rašín, kdo sepsal zákon o zřízení samostatného československého státu. Tento dokument se stal základem práva nového Československa. Volba na něj padla, když se rozhodovalo, kdo se stane ministr financí. Nový stát měl spoustu problémů. Hranice nebyly jisté, armáda se teprve formovala a mezinárodní uznání ještě zdaleka nebylo samozřejmostí. Ale jedním z nejpalčivějších problémů byla ekonomika.

Rakousko-uherská měna byla znehodnocená, inflace rostla a chaos hrozil, že rozvrátí hospodářství. Bylo jasné, že Československo potřebuje okamžitě provést měnovou reformu pokud se chce postavit na vlastní nohy. A právě to byla chvíle pro Aloise Rašína. V březnu 1919 spustil Rašín měnovou odluku, která vešla do dějin jako jedna z nejodvážnějších reforem v Evropě. Základem bylo okolkování bankovek. Lidé museli během několika dnů donést veškeré rakousko-uherské bankovky do úřadů, kde dostali kolky s razítkem nové republiky. Takto okolkované bankovky se staly provizorní měnou.

To zastavilo příliv neokolkovaných bankovek ze sousedních států, omezilo množství obíhajících peněz a získalo přehled o majetku obyvatelstva. Tento krok zastavil inflaci. Pro mnoho lidí byla ale tato reforma bolestivá, protože někteří přišli o značné úspory. Začala se zvedat vlna nevole. Rašín ale odmítl ustoupit, věřil, že bez tvrdých opatření se stát z chaosu nedostane a je ztělesněním hesla, že si národ musí utáhnout opasky, chce-li být svobodný.

To byl ale jen začátek. Přišly další změny. jeho filozofie byla jednoznačná. Stát musí stát na pevných základech i za cenu dočasné bolesti obyvatelstva. Šetřit, šetřit a zase šetřit. Prosazoval vyrovnaný rozpočet i za cenu drastických škrtů. Dělníci z chudší vrstvy se cítili zrazeni. Měli pocit, že republika, za kterou bojovali jim přinesla jen bídu. Sociální demokraté a komunisté začali Rašína označovat za kata pracujícího lidu.

V novinách se začaly objevovat karikatury, které ho zobrazovaly jako muže s bičem v ruce, jak nutí chudé lidi odevzdávat poslední groš. Na druhé straně mu jiní vyjadřovali uznání. Tato rozpolcenost ho doprovázela až do smrti. Jeho metody narážely i na problémy ve vládě. Dokonce i jeho přítel Karel Kramář s ním měl ostré střety. V těžkých letech po válce, kdy bylo třeba přijmout bolestivé oběti, tak ztělesňoval přesvědčení, že svoboda má svou cenu, ale právě tato neústupnost se mu nakonec stala osudnou.

Nenávist vůči němu neustále rostla a v lednu 1923 přerostla v tragédii. Během chladného sobotního rána se tehdy již 55letý Alois Rašín vydal z bytu na procházku. Netušil však, že jej sleduje dvacetiletý anarchokomunista Josef Šoupal s přesvědčením, že odstraněním kata pracujícího lidu prokáže službu společnosti. Šoupal k němu přistoupil a vystřelil z revolveru. Kulka zasáhla Rašína do zad a pronikla do plic. Ministr se zhroutil na zem. Okamžitě byl převezen do nemocnice.

Lékaři dělali vše, co bylo v jejich silách. Rašín byl při vědomí, ale jeho stav byl kritický. Prezident jej byl několikrát navštívit a veřejnost sledovala jeho boj o život s obrovským napětím. Lékařům Rašín údajně říkal, že nebude litovat ničeho, co učinil, že tak činil pro republiku. Přes veškerou péči se jeho stav neustále zhoršoval. Zranění plic a následné infekce byly v tehdejší době prakticky neléčitelné.

Po několika týdnech marného boje zemřel v polovině února téhož roku. Jeho smrt otřásla celým národem. Pohřeb se konal s velkou státností a stal se manifestací jednoty. Zástupy lidí lemovaly ulice Prahy a jeho hrob se stal místem, kam lidé chodili vzdávat úctu nejen politikovi, ale i symbolu republiky. Jeho vrah Josef Šoupal by zadržen a postaven před soud. Tam se přiznal k atentátu a nijak nelitoval svého činu, byť své výpovědi v čase měnil. Tvrdil, že jednal z přesvědčení, a že chtěl odstranit muže, který podle něj utlačoval pracující. Nakonec odešel s doživotním trestem.

Zdroje:

https://temata.rozhlas.cz/vudci-odboje-na-svobode-rasina-a-kramare-spasila-cisarska-amnestie-8109642

https://plus.rozhlas.cz/alois-rasin-6636738

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Ra%C5%A1%C3%ADn

https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_strana_svobodomysln%C3%A1