Článek
Na jaře roku 1683 se v Osmanské říši schylovalo k události, která mohla změnit dějiny Evropy. V čele obrovské armády stál muž jménem Kara Mustafa Paša, tehdejší velkovezír, tedy druhý nejmocnější muž Osmanské říše hned po sultánovi. Jeho cílem byla Vídeň, srdce habsburské monarchie a symbol křesťanské Evropy. Věřil, že dobytí Vídně mu zajistí nesmrtelnost. Místo toho ho čekala potupná smrt.
Územní rozsah Osmanské říše před bitvou o Vídeň
Dědictví starého snu o Vídni
Touha dobýt Vídeň nebyla v osmanském světě žádnou novinkou. Již o více než 150 let dříve se o to pokoušel nejmocnější sultán Sulejman Nádherný. Jeho armáda tehdy dorazila až k hradbám města, ale nepříznivé počasí, logistické problémy a houževnatý odpor obránců ho přinutily ustoupit. Od té doby město přežívalo jako symbol nedokončeného vítězství a otevřené rány v muslimské paměti. Nešlo jen o území, ale i o prestiž. V 17. století však už říše nebyla tou dynamickou a neporazitelnou velmocí jako za časů Sulejmana.
Tou dobou již začínala stagnovat, vnitřně se rozkládala a ztrácela vojenskou převahu. Přeci jen tak za sebou měla náročné období, kdy se v první polovině 17. století na trůně vystřídali dva duševně nemocní vládci a jeden sultán, kterého popravila vlastní armáda. Právě proto se stala Vídeň opět cílem. Navíc v případě úspěchu by se jednalo o jeden z největších úspěchů v dějinách a dalo by se to přirovnat k dobytí Konstantinopole roku 1453 Mehmedem II. Dobyvatelem.
Což by bylo pro Karu Mustafu velká pocta. Sám se nenarodil do velkoleposti. Pocházel z poměrně skromných poměrů v Anatolii a jeho vzestup byl výsledkem talentu, ctižádosti a správně vybudovaných politických vazeb. Věřil v osud a byl neochvějně přesvědčený o vlastní výjimečnosti. Když se osmanská armáda vydala na pochod k Vídni, tak působila jako nezastavitelná lavina. Její velikost a disciplína budily respekt i strach. Města v Uhrách a na Balkáně padala jedno po druhém a habsburská monarchie se ocitla v obtížné defenzivě.
Evropa se probudila a přišla na pomoc
Kara věřil, že Vídeň padne rychle, a že její dobytí bude spíše ceremoniálním aktem než skutečnou bitvou. Nechal město obklíčit a zahájil dlouhé obléhání. Situace vypadala pro křesťany jako beznadějná. Masivní převaha a obklíčení nedávalo městu příliš velké naděje a bylo pouze otázkou času, kdy padne. Zatímco Kara Mustafa vyčkával než město prohraje svou životní bitvu, tak v Evropě se formovala koalice. Habsburkové, německá knížata i papež pochopili, že zhroucení Vídně by znamenal otevření bran do Evropy.
Bitva u Vídně roku 1683
Klíčovou roli sehrál polský král Jan III. Sobieski, zkušený vojevůdce shromáždil armádu a vytáhl na pomoc. Dne 12. září došlo k rozhodující bitvě. Spojenecké síly zaútočily na osmanské pozice a rozdrtily jejich obranu. Nejlegendárnějším momentem byl mohutný útok polských husarů, což byli těžce obrnění jezdci s pernatými křídly, ti se vrhli ze svahů přímo do srdce nepřátelského vojska. Jejich nápor zlomil odpor nepřítele a rozhodl o výsledku bitvy. Osmanská armáda se musela dát na ústup a Vídeň byla zachráněna.
Pád muže, který chtěl být hrdinou
Tady ovšem končí teprve příběh Vídně, nikoliv velkovezíra. Porážka byla katastrofou. Nejen vojenskou, ale především politickou. Kara Mustafa se během několika dní změnil z hrdiny na viníka. Sultán i dvůr potřebovali někoho, kdo ponese odpovědnost za selhání, protože hrozil kompletní státní převrat. Prstem šlo ukázat pouze na jednoho muže. A tím byl právě Mustafa. Byl zatčen, zbaven funkcí a dopraven do Bělehradu, kde čekal na rozsudek, ten však už byl dávno rozhodnut. Bez velkého soudu a možnosti obhajoby byl odsouzen k smrti.
Kara Mustafa během popravy uškrcením hedvábnou šňůrou
Jeho poprava proběhla podle tradic. Nebyl popraven mečem ani oběšením, ale uškrcen hedvábnou šňůrou, což byl způsob vyhrazený pro vysoce postavené osoby. Údajně přijal smrt klidně a bez odporu. Možná sám pochopil, že byl jen nástrojem. Tím neskončil jen příběh jednoho velkovezíra, ale i hlavní kapitola Osmanské říše. Ta už nikdy nebyla schopná přejít do velké ofenzívy v Evropě.
Naopak se postupně stávala defenzivní mocností a začala ztrácet svá území. Evropa naopak získala sebevědomí a pocit, že osmanský postup je možný zastavit. Tento pád odstartoval konec velké éry. Následné roky přinesly sérii dalších porážek. Křesťanská koalice, která vznikla se proměnila ve Svatou ligu a zahájila protiofenzívu. Habsburkové postupně dobývali zpět Uhry, Sedmihradsko i části Balkánu.
Evropa mezitím procházela vojenskou a technologickou revolucí. Vznikaly stálé armády, moderní dělostřelectvo, nové taktiky i způsoby zásobování. Osmanská říše se tomuto vývoji přizpůsobovala pomalu a neochotně. Postupně se začal rodit obraz „nemocného muže na Bosporu“, jak později Evropané Osmanskou říši nazývali, který vyvrcholil smrtí tohoto muže roku 1922, což vedlo ke vzniku Turecké republiky.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Kara_Mustafa_Pasha
https://www.britannica.com/biography/Merzifonlu-Kara-Mustafa-Pasa
https://www.visitingvienna.com/culture/the-1683-siege-of-vienna/
https://www.thecollector.com/battle-vienna/
