Článek
Pokud The Cure vytvořili bezpečný přístav pro lidi, kteří mají rádi déšť, The Smiths postavili celou literární kavárnu pro ty, kteří stojí na večírku v rohu, nesnáší všechny přítomné a tajně doufají, že si jich někdo všimne.
Manchester v osmdesátých letech nebyl zrovna veselé místo k životu, ale The Smiths z téhle průmyslové šedi vyždímali tu nejzábavnější, nejvíce teatrální a literárně nejdokonalejší depresi v dějinách britského popu.
The Smiths nebyli jen kapela. Byli záchranným kruhem pro introverty, milovníky Oscara Wildea a všechny puberťáky, kterým někdy přišlo, že je svět naprosto banální a kruté místo.
Manželství z rozumu: Zářivá kytara a absolutní zmar
Zatímco většina kapel má jeden jasný směr, The Smiths byli postaveni na fascinujícím a naprosto protichůdném duelu dvou géniů. Na jedné straně stál Johnny Marr. Kytarový architekt, jehož prsty dokázaly vykouzlit melodie tak jiskřivé, jangly a euforické, že zněly jako sluneční paprsky odrážející se od kaluže.
A pak tu byl Morrissey. Muž s masivní patkou, naslouchátkem v uchu z čisté extravagance a s hlasem zhrzeného romantika.
Johnny Marr hrál k tanci, zatímco Morrissey do toho zpíval o tom, jak by bylo vlastně docela fajn nechat se přejet dvoupatrovým autobusem, pokud byste u toho mohli držet za ruku někoho, koho milujete. Byla to dokonalá hudební kognitivní disonance.
Proč zrovna mečíky? Nízkorozpočtový Oscar Wilde a boj proti machismu
Když The Smiths v roce 1983 vtrhli do televizního pořadu Top of the Pops s hitem This Charming Man, zrodil se jeden z nejikoničtějších vizuálních symbolů britské hudby.
Morrissey sebou divoce házel na pódiu a ze zadní kapsy džín mu trčela obří kytice mečíků (gladiol). Nebyla to náhoda, ale geniální mix literární obsese, nedostatku peněz a čiré provokace.
Levná náhrada za lilie a posedlost dandyovským stylem Oscara Wildea stály na samém začátku. Morrissey chtěl podle BBC původně na pódiu šermovat Wildeovými oblíbenými liliemi.
Jenže pro začínající kapelu z dělnického Manchesteru byly příliš drahé. Mečíky a narcisy se naproti tomu daly pořídit za pár liber na nejbližší benzínce cestou na koncert.
Zároveň to zafungovalo jako obrovská facka rockovému machismu. V éře, kdy hudební scéně vládli kytaristé v upnutých kožených kalhotách nebo chladní gotici, působil chlapík v obyčejné rozhalence mávající květinami jako absolutní zjevení.
Zatímco ostatní si hráli na drsňáky, Morrissey povýšil zranitelnost a teatrálnost na tu největší frajeřinu.
A konečně to byla skvělá berlička pro nervózního introverta. Morrissey později přiznal, že zpočátku nevěděl, co na pódiu dělat s rukama. Květiny zafungovaly jako dokonalá divadelní rekvizita.
Když zrovna nezpíval, mohl jimi dramaticky šlehat vzduchem jako bičem. Z jejich ničení se brzy stal kultovní rituál a koncerty The Smiths připomínaly zdevastované květinářství, protože fanoušci na pódium házeli své vlastní pugéty.
Veselé melodie o těch nejhorších věcech
Tento kontrast je klíčem k celému jejich kouzlu. The Smiths dovedli k dokonalosti umění maskovat hluboký cynismus a osamělost do neuvěřitelně nakažlivých popových písniček.
- This Charming Man: Basová linka vás nutí okamžitě vyskočit na parket, kytara zní jak splašený kolotoč, a do toho všeho naříká frontman nad tím, že venku prší, píchl kolo a hlavně – nemá co na sebe. Hymna všech sociálně neohrabaných estétů.
- Girlfriend in a Coma: Kde jinde uslyšíte veselé akustické vybrnkávání zkombinované s textem, který s naprosto kamennou tváří a lehkým vtipem popisuje partnerku ležící v kómatu na kapačkách?
- There Is a Light That Never Goes Out: Dost možná ta nejkrásnější a nejzvrácenější milostná píseň všech dob. Smrt při autonehodě po boku milované osoby je tu podána s takovou dávkou grandiózní romantiky, že máte chuť si okamžitě sednout do auta a hledat nejbližší tmavý podjezd.
- Heaven Knows I'm Miserable Now: Dokonalá ukázka toho, že ani nalezení vysněné práce vás před vnitřní prázdnotou nespasí. Marr tu servíruje neskutečně uvolněnou, hřejivou kytaru, zatímco Morrissey otráveně fňuká nad tím, proč proboha musí věnovat drahocenný čas lidem, na kterých mu vůbec nezáleží. Absolutní hymna pro dny, kdy se vám prostě nechce vůbec nic.
- How Soon Is Now?: Výjimka z pravidla veselých kytar. Hypnotické, pulzující tremolo, do kterého Morrissey zoufale oznamuje, že by moc rád šel do klubu a někoho potkal, ale vlastně by to dopadlo jako vždycky – stál by tam sám a chtělo by se mu umřít. Neoficiální manifest všech introvertů.
- Panic: Diskotékové inferno po smitshsovsku. Veselý, až táborákový rytmus doprovází dětský sbor s nakažlivým nadšením vyzpěvující refrén „Hang the DJ, hang the DJ, hang the DJ“. Ultimátní protest song proti bezduché pop music.
- Please, Please, Please, Let Me Get What I Want: Kratičký, sotva dvouminutový stesk. Křehký waltz, ve kterém se nedočkáte žádného vtipkování, jen absolutní a neředěné touhy po tom, aby se na vás aspoň jednou v životě usmálo štěstí.
The Queen Is Dead jako pomník britského sarkasmu
Když v roce 1986 vydali album The Queen Is Dead, zapsali se do historie. Je to deska, která je drzá, ublížená, nesmírně vtipná a hudebně naprosto brilantní.
Pokud chcete ochutnat to nejlepší, co z jejich chemie vzešlo, nesmíte minout I Know It's Over. Je to ukázka toho nejčistšího existenciálního bahna, do kterého se Morrissey kdy dobrovolně ponořil.
Na druhou stranu, Bigmouth Strikes Again je frenetická jízda, kde se textově srovnává s upálenou Johankou z Arku, zatímco Marr mu pod rukama servíruje jeden z nejostřejších kytarových riffů dekády.
Pětiletka, která přepsala popkulturu
A co je na celém tomto manchesterském zázraku vůbec nejabsurdnější? Skutečnost, že celá tahle teatrální jízda trvala pouhých pět let. Mezi lety 1982 a 1987 proletěli The Smiths britskou hudební scénou s intenzitou zahořklé komety, která zkrátka nemá čas na zbytečnosti.
Během tohoto mrknutí oka stihli nahrát čtyři nedotknutelná studiová alba, převrátit naruby zavedená pravidla popkultury a nakonec se s toxickou pompou sobě vlastní rozpadnout dřív, než vůbec stihli začít nudit.
To, že na vybudování nesmrtelného kultu, který dodnes formuje vkus a šatník každé další generace melancholiků, jim stačilo pouhých šedesát měsíců, je možná ten vůbec největší důkaz jejich absolutní geniality.
Odkaz, který (naštěstí) nejde smazat
Je pravda, že milovat The Smiths dnes vyžaduje trochu mentální gymnastiky – zvlášť vzhledem k tomu, do jakých kontroverzních a často neobhajitelných názorových rovin se Morrissey posunul ve svém pozdějším životě. Ale to nic nemění na těch pěti neuvěřitelných letech v osmdesátkách, kdy tihle kluci z Manchesteru zachraňovali životy.
Ukázali celé jedné generaci, že není ostuda být knihomolem, že chlapáctví je přeceňovaný konstrukt a že i v té nejhlubší melancholii se dá najít neuvěřitelný humor.
Takže si zastrčte kytku do kapsy kabátu, nasaďte brýle se silnými obroučkami, dramaticky se zadívejte z okna a pusťte si… no jasně, Heaven Knows I'm Miserable Now. Zjistíte, že stěžovat si na život nikdy neznělo tak strašně dobře.
Psaní podobných textů je radost, ale pro introverta to občas stojí víc energie, než by se mohlo zdát. Pokud vás článek potěšil a chcete mi pomoct udržet tuhle literární kavárnu v chodu, budu vděčný za jakoukoliv dobrovolnou podporu. Děkuji, že čtete.
