Výhledy pro krále a vítr, co vás srazí na kolena: Objevte Pitlochry, drsné i rozkvetlé srdce Skotska

Za pravým Skotskem nemusíte až na konec světa. Pitlochry na půl cesty z Edinburghu nabízí rozkvetlé nádraží, svérázný humor, výšlap na Ben Vrackie i královské výhledy. Objevte tuto nedoceněnou a malebnou bránu do divoké Vysočiny.

Většina turistů mířících na skotskou Vysočinu trpí představou, že čím dál na sever dojedou, tím lepší zážitek je čeká. A nemusí to být nepravda. Nicméně řítit se bezhlavě do Inverness a výše by mohlo znamenat chybu a vynechání toho pravého kouzla, které leží zhruba na půl cesty z Edinburghu. Jmenuje se Pitlochry.

Než se tam ale vůbec vydáte, musíte zvládnout první zatěžkávací zkoušku: výslovnost. Zapomeňte na anglické kroucení jazykem. Vyslovuje se to [pit-loch-ri], s tvrdým a poctivým „ch“, které zní, jako byste si právě chtěli odkašlat po ranní mlze. Zvládli jste to? Výborně, můžete nastoupit do vlaku.

Cesta vlakem do Pitlochry je zážitek, u kterého rychle zjistíte, že Skotové mají naprosto fantastický smysl pro humor. Místní dráhy to dotáhly k dokonalosti.

Když jdete uličkou, narazíte na dveře do zázemí pro personál, na kterých se na oficiálních cedulkách zcela vážně píše, že se uvnitř nachází odhlučněná místnost pro trénink hry na dudy, laboratoř na barvení tartanu nebo dokonce speciální kóje pro převoz živých haggis.

Pokud náhodou nevíte, co to ten živý haggis je: Skotové s oblibou tvrdí, že slavný tradiční pokrm z ovčích vnitřností je ve skutečnosti malé, chlupaté a velmi plaché zvířátko. A aby mohlo rychle obíhat strmé skotské kopce, má nohy na jedné straně těla kratší než na té druhé.

Je to vyloženě skotský národní vtip a past na důvěřivé turisty, asi jako slavná Lochneska. Ale když ten nápis vidíte přímo na dveřích vlaku, musíte se prostě usmát.

Když konečně vystoupíte na nádraží v Pitlochry, máte pocit, že jste omylem vešli do kulis historického filmu. To nádraží je tak absurdně malebné, že byste se vůbec nedivili, kdyby vám jízdenku kontroloval pošťák Pat.

Co vás ale praští do očí nejvíc, je místní flóra. Byl jsem tu v září, kdy by se už měla příroda logicky chystat k zimnímu spánku a rezignovaně shazovat listí. Ne tak v Pitlochry.

Celé městečko je doslova pohlcené záplavou barevných, pečlivě naaranžovaných květin. Visí z lamp, lemují okna, trůní na patnících. Člověk si tu připadá jako v kýčovité pohádce, které ale z nějakého důvodu věříte každé slovo.

Když už vás začne bolet hlava z toho, jak je městečko dokonalé, a začnou vám překážet auta i lidé, kterých tu není, pochopitelně, úplně málo, stačí se podívat nahoru.

Přímo nad Pitlochry se tyčí Ben Vrackie. S výškou 841 metrů to sice není žádný himálajský obr, ale nenechte se zmást. Jakmile se při výšlapu vyškrábete z lesa, praští vás do očí cedule s důrazným varováním před zrádným počasím.

Skotské podnebí je totiž mistr klamu. Celou cestu nahoru může pálit sluníčko, ale jakmile dosáhnete vrcholu, přivítá vás ledový fukar, který má jediný cíl. Srazit vás dolů nebo vám alespoň urvat kapuci. Ten boj s větrem ale stojí za to. A nezapomínejme na skotský déšť.

Těsně pod vrcholem se krčí malé, ale naprosto nádherné jezero Loch a' Choire a samotný výhled z vršku na okolní divoká vřesoviště je prostě dechberoucí.

Po tomhle větrném výkonu jsem se večer s pocitem dobře odvedené práce svalil do křesla ve společenské místnosti místního hostelu s výbornými fish and chips. Ano, klišé, ale proč si ho nedopřát? Každopádně právě tam se potvrdilo staré cestovatelské pravidlo. Ty nejlepší příběhy na vás čekají na sdílené ubytovně.

Dal jsem se do řeči s nenápadným starším pánem. Po chvíli odpočinkové konverzace z něj jen tak mimochodem vypadlo, že si kdysi zahrál s Beatles. Jestli to byla čirá pravda, nebo jen další poctivá skotská legenda hned v závěsu za divokým haggis, jsem už nezjišťoval. K téhle útulné atmosféře to prostě dokonale sedělo.

Zůstat jen ve městě by ale byla škoda. Kousek za Pitlochry se v lese skrývají nádherné vodopády The Black Spout. Kaskáda hučící vody padající do hluboké zalesněné rokle je perfektním cílem na odpolední procházku, u které se nezapotíte tolik jako na Ben Vrackie, ale vizuální odměna je obrovská.

Naprostou povinností v okolí je pak Queen's View nad jezerem Loch Tummel. Většina lidí vám bude tvrdit, že se to tu jmenuje po královně Viktorii, která se výhledem kochala v roce 1866.

Místní historici se ale potutelně usmívají, protože jméno s největší pravděpodobností odkazuje na Isabellu, první manželku legendárního krále Roberta the Bruce. Pohled na třpytící se hladinu vtěsnanou mezi kopci je ale královský bez ohledu na to, čí jméno vlastně nese.

Pitlochry je navíc strategickým bodem. Směrem na jih máte na dosah magický les The Hermitage a nedoceněný Perth.

Směrem na sever pak leží The Cairngorms National Park. Tenhle obrovský národní park, největší ve Velké Británii, ukrývá kromě majestátních a nádherných hor a jezer další klenoty.

V Newtonmoru najdete fantastické Highland Folk Museum, rozlehlý skanzen, kde na vás dýchne drsný život staré Vysočiny. Pokud jste fanoušci seriálu Outlander, určitě si jej nenechte ujít.

A když budete pokračovat ještě o kousek dál k Aviemore, můžete si na horských svazích zblízka prohlédnout jediné volně žijící stádo sobů v Británii.

Pitlochry a jeho okolí jsou zkrátka důkazem, že to nejlepší dobrodružství nemusí nutně znamenat mrznutí v opuštěné divočině na konci světa. Někdy stačí vystoupit na tom správném nádraží, usmát se cedulkám ve vlaku a zítra vyrazit rovnou do kopců.

Baví vás toulat se po skotských kopcích místo stání ve frontách na hlavní turistické atrakce? Pokud vás článek inspiroval k nákupu jízdenky nebo vám alespoň zpříjemnil den, budu rád za drobnou podporu. Váš příspěvek je jako dobrá mapa a hrnek horkého čaje po sestupu z Ben Vrackie. Pomůže mi objevovat další nedoceněné klenoty, které ostatní s klidem přehlížejí.