Článek
Maximálně čtyři lety letadlem za život
Příspěvek nazvaný Mladým by nevadilo zákonem omezit cestování. Létat, či nelétat? Toť otázka referoval o již starším nápadu klimatického aktivisty a odborníka na energetiku Jean-Marc Jancovici, aby byl celoživotní počet letů omezen na čtyři na osobu. Létání je totiž údajně odpovědné za 3,5 % emisí skleníkových plynů. Výzkum ukázal, že více než 40 % Francouzů (včetně 59 % mládeže ve věku 18–24 let) by toto opatření podpořilo.
Pod článkem se strhla lavina odmítavých komentářů. Kritici návrh částečně oprávněně považovali za utopický, nespravedlivý a v současnosti neproveditelný. Diskutující zpochybňovali skutečný dopad letectví na klima ve srovnání s jinými sektory. Objevily se však i hlasy, které souhlasily s tím, že klimatická krize vyžaduje radikální opatření a že létání je luxus, který si planeta nemůže dovolit. Mezi tyto názory lze přiřadit i vcelku rozumné konstatování, že pouhé čtyři lety za život jsou extrém, ale že nějaké omezení je nutné. Jenže už slovo „omezení“ v dnešní době představuje třaskavinu, která mnohdy jakoukoliv diskusi vyhodí do povětří, ještě než může být vůbec zahájena.
Provokace nebo symbolický apel?
Myšlenka čtyř letů za život, kterou do veřejného prostoru před pár lety vypustil Jancovici spíše jako provokativní apel či symbolickou výzvu, dobře ilustruje rostoucí tlak na radikální klimatická opatření. Evropská unie se přitom zatím soustředí spíše jen na ekonomické nástroje (ETS – Emissions Trading System, zdanění paliv) a technologické inovace. Apel na uskromnění se zatím moc nenosí. Zároveň je jasné, že promýšlení dalších alternativ a nových výzev, jak přehodnotit náš konzumní životní styl, bude potřeba.
Jaké jsou alternativy k létání?
V současné době se nabízejí dva hlavní přístupy – přechod na alternativní ekologická letecká paliva a snížení počtu letů. Kombinace obou by mohla být ideální. Významnou roli může sehrát železniční doprava, která je ekologická, pohodlná a v některých případech i cenově dostupná. Nabízí se tedy možnost postupně nahrazovat letecké linky tam, kde je to možné, právě vlakovými spoji. Pro tuto alternativu ale bohužel často chybí infrastruktura, absentuje i jakýsi evropský integrovaný dopravní systém. Cestování vlakem do prázdninových destinací je často pomalejší, dražší a méně spolehlivé. Podle expertů by se Evropa měla zaměřit také na propojování železničních sítí a odbourávání překážek, které brání hladkému cestování přes hranice členských států.
Bohužel nemáme moc času
Klimatická krize je tu a čas na řešení se krátí. Jsme svědky extrémních výkyvů počasí, které ovlivňují náš každodenní život. Musíme se adaptovat na měnící se životní podmínky, ale zároveň nerezignovat na opatření, která emise snižují. Hlavním aktuálním úkolem je tedy snaha o co nejrychlejší opuštění fosilních paliv. Jancovici k tomu dodává, že fosilní energii nelze plně nahradit obnovitelnými zdroji v potřebném rozsahu, k tomu je potřeba jaderná energie, kterou považuje za klíčový nástroj pro dekarbonizaci. O tom si může přečíst také český čtenář v komiksu Svět bez konce. V této knize, která se ve Francii stala bestsellerem, se spojil s komiksovým kreslířem Christophem Blainem. Společně tu srozumitelně vysvětlují, jak fungují různé způsoby produkce energie, jak je lidstvo na energii závislé, jakými zásadními změnami naše planeta v současnosti prochází a jaké jsou jejich důsledky a dopady. Jancovici se soustředí na otázky ekologické a společenské, ale nezapomíná ani na ekonomické hledisko a nevyhýbá se sporným tématům.
Co navrhuje Jancovici?
Jedním z takových je snížení výroby a spotřeby, zejména v bohatých zemích. Problematizován je i koncept „zeleného růstu“, jako alternativy se naopak ukazují spíše soběstačnost, relokalizace výroby a změna životního stylu. „Jeho“ think thank The Shift Project navrhuje konkrétní plány pro transformaci dopravy, průmyslu, energetiky i vzdělávání. Prosazuje rozšíření uhlíkového účetnictví i na jednotlivce. Jean-Marc Jancovici, který je ve Francii mediálně známou osobností, v jednom rozhovoru vysvětluje že „nerůst“ je aktuálně politicky neakceptovatelný, jelikož neexistuje plán B. „Politici se dostávají do funkcí tím, že slibují všem stále více,“ říká a doplňuje, že podobné sliby jsou nerealistické, že se omezením nevyhneme. Zklamání voličů pak povede k nárůstu populismu. „Fakta nelze popřít. Zaplatíme teď, nebo zaplatíme později, ale ať se nám to líbí, nebo ne, ekonomický pokles je fakt, který se nám vnucuje.“ Političtí lídři se na to tedy musí připravit a vypracovat smysluplný program, zahájit o tom širokou diskusi.
Budoucnost?
Předjímat, co se bude v následujících letech dít je dost složité. Beletristickou formou se o to pokusil například Kim Stanley Robinson v románu Ministerstvo pro budoucnost. Zde představuje řadu vizí, které se týkají klimatické krize, společenských změn a technologického vývoje. V knize se tak objevuje technologie pro zachytávání uhlíku či ochlazování atmosféry pomocí aerosolů, přechod na obnovitelné zdroje energie, masivní zalesňování, nové formy dopravy a energetiky… Popisována je změna ekonomického systému – odklon od kapitalismu zaměřeného na růst k systému, který zohledňuje ekologické limity a sociální spravedlnost. Anticipovány jsou digitální měny a decentralizované systémy pro spravedlivější distribuci zdrojů. Předjímán je vznik Ministerstva pro budoucnost – fiktivní agentury OSN, která má zastupovat zájmy budoucích generací a koordinovat globální reakci na klimatickou krizi. To vše povede jednak k postupné změně hodnot a životního stylu (lidé se učí žít s menší spotřebou a větším důrazem na komunitu a solidaritu), ale také k radikalizaci i aktivismu (objevují se radikální skupiny, které prosazují změny nelegálními nebo násilnými prostředky).
Sci-fi, dystopie nebo nutnost? Aneb zpět k létání…
Jednou z obecně zmiňovaných vizí, která se neobjevuje jen na stránkách sci-fi románů, je osobní uhlíkový pas – digitální systém sledující emise z cestování. Hlavní představou je, že by se počet letů zaznamenával automaticky při nákupu letenky a systém by kontroloval, zda uživatel nepřekročil svůj limit. Systém by byl navázán na sledování emisí z letů (v rámci systému ETS). Místo ne moc realistických čtyř letů za život by tak mohl být zaveden roční emisní limit – např. 1 tunu CO₂ na osobu. Pokud by někdo chtěl létat více, musel by si dokoupit emisní povolenky nebo jinak kompenzovat uhlík. Systém by musel být transparentní a chránit osobní data. Diskutuje se samozřejmě i o sociální spravedlnosti – např. o nižších limitech pro bohaté, vyšších pro obyvatele odlehlých oblastí nebo pro pracovní cesty apod.
Kdo posoudí, co je a co není potřeba?
Problém omezení / omezování je citlivé téma. Jen málokdo se chce omezit, když vidí ostatní, jak si užívají všech výdobytků moderní doby. Jako jednotlivec si například můžu stanovit, že zahraniční dovolenou spojenou s létáním zvolím v průměru maximálně jednou ročně a k tomu nebudu vlastnit automobil, abych nějak vykompenzoval svou už tak obří uhlíkovou stopu (o tom, kolik tun emisí lze ušetřit svým spotřebitelským chováním, píše např. datová vědkyně H. Ritchie). Jenže zároveň jsem neustále konfrontován s jinými cestovatelskými strategiemi, které emise tolik neřeší a spíše se soustředí na individuální maximalizaci tak, aby byly plány co nejvíce výhodné časově i ekonomicky. Výsledkem pak mohou být spíše kratší letecké výlety několikrát ročně. Dnešní systém tomu nahrává nejen až nesmyslně levnými letenkami ve srovnání třeba s vlakem, ale také tím, že i za malý kufr, který potřebujete na delší cestu, se nízkonákladovým aerolinkám platí významná částka, kdežto malý baťůžek s pár věcmi na prodloužený víkend je zcela zdarma. Pokud tedy dospějeme do stádia, kdy regulace a omezení začnou dávat ještě větší smysl než dnes nebo budou přímo nezbytná, budou to muset být opatření systémová, promyšlená a dobře komunikovaná. To je ale v České republice v současnosti velký problém, jak vidíme nyní kupříkladu v totálně zmatené debatě o „Green Dealu“.
Jak komunikovat klimatická opatření?
Je jasné, že k určitým regulacím nás donutí – ať chceme nebo ne – pokračující změny klimatu. Nyní se hraje taky o to, jak moc ona opatření nakonec zasáhnou do našich životů. Zároveň vidíme, že potřebné transformační kroky budou spojené i v budoucnu s vyšší mírou politického populismu, který bude situaci spíše komplikovat než posouvat dál. Na to vše se lze dopředu připravit snad jen dobře volenou komunikační strategií směrem k veřejnosti. Důležité bude zdůraznění principu spravedlnosti. Místo hesla „čtyři lety za život“ je lepší mluvit o rovném přístupu k emisnímu rozpočtu. Pomůže ukázat globální kontext a vysvětlit, že letectví je nejrychleji rostoucím zdrojem emisí. Alternativy jako železnice musí být dostupné. Uhlíkové pasy je třeba nejprve dobře otestovat, aby bylo vidět, že zapojení dobrovolníci získávají výhody za nízké emise. Nedílnou součástí je vzdělávání, jazyk a rámování – např. místo „zákazu“ mluvit o „klimatické solidaritě“ nebo „zodpovědném cestování“.
Jsme připraveni na změnu?
Budoucnost cestování bude záviset nejen na technologiích, ale i na ochotě společnosti přijmout změny. Klimatická krize není vzdálenou hrozbou, ale realitou. Otázka, zda omezit letecké cestování, není tedy jen technická nebo ekonomická, ale zároveň je hluboce společenská, etická a politická. Ukazuje, jak obtížné je sladit individuální svobodu s kolektivní odpovědností. Radikální návrhy, jako je redukce počtu letů na osobu, mohou působit extrémně, ale často slouží jako impuls k tolik potřebné diskusi. Uhlíkový pas, emisní limity nebo systémové změny v dopravě nejsou jen nástroje, jsou to výzvy k přehodnocení našeho životního stylu.
Změna to bude náročná a bude vyžadovat politickou odvahu, veřejnou podporu a mezinárodní spolupráci. Ale zároveň může přinést nové příležitosti – pro udržitelnější ekonomiku, kvalitnější veřejnou dopravu, zdravější životní prostředí nebo silnější komunity. Cestování nemusí zmizet, ale může se proměnit. Místo kvantity a rychlosti může přijít kvalita. Otázkou zůstává: jsme jako společnost připraveni na tuto transformaci? A pokud ne teď, kdy jindy?
