Článek
Na to se nyní zaměřila společnost PAQ Research, která vydala zprávu, která konstatuje, že evropsky srovnatelnou chudobou trpí pětina Čechů a jsme tedy v průměru, nikoli premianty EU, jak tvrdí například mnozí politici. Je příznačné, že se v naší veřejné debatě často šermuje statistikami o chudobě – procenta, mediány, srovnání s EU, ale jen málokdy se vysvětluje, co tyto ukazatele skutečně znamenají a jak vznikají. Výsledkem je pak zkreslený obraz, který může vést k mylnému vnímání sociální reality. A to je pro budoucí vývoj v České republice dost nebezpečné. Už jen proto, že ukolébáni špatně interpretovanými daty přestáváme vnímat, že mezi námi žijí lidé, kteří jsou frustrovaní, jelikož mají těžko řešitelné reálné problémy.
To vše se následně odráží v mnoha oblastech celé společnosti - chudoba má hluboký dopad na život jednotlivců i celých komunit, ale také na jejich fyzické i mentální zdraví, ovlivňuje také životní šance a aspirace jedinců i celých rodin. Pokud tyto problémy přehlížíme, ať už z neznalosti, anebo záměrně, nedivme se například, že lidé ve volbách dávají hlas populistům, kteří slibují i modré z nebe.
Národní versus evropská optika
Vraťme se ale ještě ke zmiňované studii. Národní ukazatel relativní příjmové chudoby (AROP) říká, že v Česku žije pod hranicí chudoby jen asi 10 % domácností. Ukazatel ale není mezinárodně srovnatelný, protože vychází z neporovnatelných mediánů národních příjmů. Rakouský či finský „chudý“ má reálné příjmy na úrovni české středněpříjmové domácnosti. Naopak evropsky harmonizovaný ukazatel, který zohledňuje rozdíly v cenách a příjmech napříč státy, odhaluje hlubší nerovnosti a skutečnou životní úroveň. Podle něj žije v Česku v chudobě přes 21 % domácností – tedy více než dvojnásobek oproti národnímu měření.
Kdo je v Česku nejvíce ohrožen?
Nejvíce ohroženými skupiny v Česku jsou samostatně žijící senioři (až 62 % z nich žije pod evropskou hranicí chudoby; EU průměr je 28 %) a samoživitelky či samoživitelé s dětmi (43 % těchto domácností je v chudobě; EU průměr je o 16 procentních bodů nižší). Tyto informace nejsou překvapivé, informovala o nich dříve také třeba Zpráva Poverty Watch 2023–2024.
Specifickou skupinou jsou pak nájemníci. Ti jsou u nás jsou výrazně častěji chudí než vlastníci, což je v Evropské unii méně obvyklé. Česká republika však systém dostupného bydlení dlouhodobě nemá uspokojivě vyřešen, chybí i jakákoliv dlouhodobá strategie. Odborníci se přitom shodují, že nedostatek dostupného bydlení vede k destabilizaci rodin, horším školním výsledkům dětí a vyšším nákladům pro stát.
Nízké příjmové, ale vysoké majetkové nerovnosti
Českým specifikem jsou nízké příjmové nerovnosti, což také přispívá k relativně nízké míře příjmové chudoby. Naopak majetkové nerovnosti jsou výrazné: 10 % nejbohatších vlastní téměř 69 % veškerého majetku, zatímco spodních 50 % vlastní jen 5 %. To má zásadní dopad na schopnost domácností čelit krizím, investovat do vzdělání nebo bydlení. Příkladem je problém energetické chudoby. Jde o situaci, kdy domácnosti nejsou schopny pokrýt své náklady na energie bez výrazného omezení ostatních základních potřeb, což má dalekosáhlé sociální i ekonomické důsledky. V České republice se tento problém týká přibližně 1,3 milionu obyvatel, přičemž mezi nejvíce postižené patří senioři, samoživitelé, nízkopříjmové rodiny s dětmi a obyvatelé energeticky neúsporných budov.
Dopady na vzdělání
Studie PAQ Research ukazuje, že vzdělávací výsledky dětí v Česku silně závisí na sociálním postavení rodičů. Děti z chudších rodin dosahují výrazně horších výsledků v testech gramotnosti než jejich vrstevníci z bohatších rodin. V regionech s vysokou mírou exekucí a bytové nouze je vyšší pravděpodobnost předčasného odchodu ze vzdělávání a nižší aspirace na dosažení vyššího vzdělání.
Jak z toho ven?
Mezi všeobecná doporučení pro omezení chudoby v České republice patří:
- Změna daňového systému směrem k menšímu zatížení nízkopříjmové práce.
- Posílení regionálního rozvoje pro omezení koncentrace chudoby v některých mikroregionech, podpora místních samospráv v řešení sociálního vyloučení.
- Omezení poměrné časté bytové nouze v Česku a reforma politiky bydlení, aby se zaměřila na posílení nabídky, včetně dostupného dlouhodobého nájemního bydlení či obecního bydlení, nikoli jen příspěvky a podpory hypoték. To zahrnuje i výstavbu sociálního bydlení s nízkou energetickou náročností.
- Lepší zacílení a design některých dávkových systémů.
- Snížení sociálních a regionálních nerovností ve vzdělávacím systému, které vedou k mezigeneračnímu přenosu chudoby.
- Prevence zdravotních problémů (i duševního zdraví), řešení exekucí a předlužení a dostupnost předškolní péče jakožto hlavních faktorů, které v Česku vedou k vyřazení z trhu práce či prekarizaci práce.
Banky hněvu
Filosof Peter Sloterdijk používá pojem „banky hněvu“ jako metaforu pro akumulaci frustrace a pocitu nespravedlnosti mezi lidmi. Pokud je společnost dlouhodobě vystavena nerovnostem, chudobě a sociálnímu vyloučení, ukládají se neřešené problémy podobně jako vklady na účet – tiše, postupně, ale s rostoucím napětím. V určité chvíli se pak tato banka „přeplní“ a hněv začne být politicky i společensky využíván – často těmi, kdo nabízejí jednoduchá, ale neudržitelná řešení, která spíše prohlubují než řeší skutečné příčiny.
Česká republika se tedy nemůže spoléhat na to, že chudoba je jen statisticky nízká nebo že ji zakryjí příznivější národní ukazatele. Sociální realita mnoha lidí zůstává mimo rámec oficiálních čísel – a právě tam se hromadí největší rizika. Pokud reálné problémy velké části obyvatel nebudou systematicky řešeny, riskujeme, že naše „banka hněvu“ se stane zdrojem destabilizace a živnou půdou pro populismus, frustraci a konflikty.
Tato metafora přesně vystihuje rizika, která ignorování chudoby přináší. Je to varování, které bychom neměli přehlížet – nejen kvůli těm, kteří trpí, ale kvůli stabilitě celé společnosti.
_______________
Starší příspěvky související s tímto tématem:
