Článek
Veřejnou dopravou až na sever Německa
Z České republiky lze dojet do severního Německa až k hranicím s Dánskem vcelku pohodlně po železnici přes Berlín a Hamburk. Pokud si jízdenku koupíte včas, třeba přes aplikaci Českých drah, vyjde to docela levně. Při našem putování jsme ale cestu volili trochu jinak. Z Prahy jsme se nejprve vydali žlutým autobusem společnosti RegioJet do Berlína, kde jsme si chtěli udělat přestávku. Už v autobusu jsme si pořídili přes internet tzv. D-Ticket, který nám posléze umožnil velmi levné a jednoduché cestování po celém Německu, tedy i celém Severním Frísku včetně ostrova Sylt. Naše zkušenosti s D-Ticketem byly jen dobré, jak se můžete dočíst v článku Jak cestovat v Německu téměř zadarmo? Tato jízdenka samozřejmě platí i na veřejnou dopravu v Berlíně. Můžete tak rychle navštívit různá místa, na která si zrovna vzpomenete (my jsme například zajeli U-Bahnem k bývalé teplárně Kraftwerk Berlin, kde před časem vzniklo neobvyklé kulturní centrum, které bylo zrovna volně otevřeno pro veřejnost k letnímu „zchlazení a ztišení“, poté jsme směřovali zpět do centra na Museumsinsel). Druhý den ráno jsme se vydali regionálními vlaky na sever až do Niebüllu, kde jsme měli zamluvený apartmán. Cesta to byla docela zdlouhavá, avšak pro pochopení fungování německé železnice zajímavá. Postupně jsme přestupovali v Bad Kleinen, Lübecku, Kielu a Husumu.
Žádný přípoj nám neujel, ovšem například nedělní vlak z Bad Kleinen do Lübecku byl docela plný. Vždy jsme však místo k sezení našli.
Ubytování v Niebüllu: tradiční atmosféra a výborná dostupnost
Město Niebüll leží na pevnině nedaleko hráze Hindenburgdamm a je tudíž ideálním výchozím bodem pro návštěvu Syltu, ale i dalších zajímavých lokalit. Nám se zde nabídla přes Booking.com možnost ubytování v pěkném historickém téměř dvě stě let starém cihlovém domě s pro tento kraj typickou doškovou střechou. Kombinace tradiční fríské architektury s veškerým moderním komfortem byla pro nás příjemným bonusem. Prostorný apartmán v domě nazvaném „Wohnen Unter Reet“ (tedy Bydlení pod doškovou střechou) nám poskytl klidné zázemí se zahradou, přitom jsme to neměli daleko na vlak, autobus či do obchodu.
Niebüll však nabízí zajímavé ubytování i pro opravdové fajnšmekry – „jednopokojový hotel“ v zajímavé bývalé vodárenské věži z druhé poloviny dvacátých let minulého století, kterou najdete přímo na vlakovém nádraží. Až do sedmdesátých let totiž sloužila k zásobování parních lokomotiv vodou.
Ostrov Sylt: krajina světla, větru a vody
Sylt považují Němci za klenot Severního moře. Nachází se až na samém severu Německa nedaleko dánských hranic. Nás hned napoprvé nadchnul svou přírodou. Ostrov, který je spojen s pevninou dlouhou železniční hrází z roku 1927, je známý svými rozsáhlými plážemi, dunami, vřesovišti či přílivovými oblastmi Waddenského moře, které jsou zapsány na seznamu UNESCO. Západní pobřeží je písčité, lemované trávou porostlými kopečky či sytě oranžovými útesy, východní část je tvořena zejména klidnými bahnitými pláněmi.
Naše první kroky na Syltu směřovaly do oblasti u městečka Kampen, které je považováno za jedno z nejprestižnějších německých letovisek vůbec. Cesta vlakem z Niebüllu na Sylt do města Westerland trvá jen něco málo přes půl hodinky. Od nádraží jsme pak do Kampenu jeli autobusem číslo 1, který jezdí na sever ostrova. K plánování cest v celém Šlesvicku-Holštýnsku je vhodné si do mobilu nainstalovat spolehlivou a přehlednou aplikaci NAH.SH, najdete v ní dokonce i spoje lodních linek na další fríské ostrovy (D-Ticket na lodě ale neplatí). V Kampenu jsme hned zamířili k moři mezi duny obdivovat nádherné písčité kopečky porostlé kvetoucím vřesem, travinami či omamně vonící růží svraskalou, která pochází z východní Asie a byla zde původně vysazena jako okrasná rostlina.
Z přírodních krás si nenecháme ujít například nejvyšší bod ostrova pojmenovaný jako Uwe-Düne, který nabízí panoramatický výhled, Rotes Kliff (Červený útes) – až 30 metrů vysoký písčitý útes, který získal svou specifickou barvu oxidací železitých složek, či Braderuper Heide – malebná vřesoviště nacházející se jižně od Kampenu. I když ne vždy je v létě na Syltu slunečno, k toulání se a poznávání je tady i tak toho docela dost. Působivé můžou být třeba na pláži opuštěné Strandkörbe neboli plážové koše, které chrání před větrem, sluncem a pískem, nebo sytě modré klobouky vyplavených medúz – talířovek Lamarckových, na které se ale nedoporučuje sahat – mohou požahat.
Nejsevernějšího městečko Německa
Na Sylt se během našeho pobytu vypravíme opakovaně. Jednou je to do Listu – nejsevernějšího městečka Německa, které se nachází na severním cípu ostrova. Jeho okolí je jedním z nejdivočejších a nejméně zastavěných míst na Syltu. Na druhou stranu řada lokalit je zde z důvodu ochrany přírody pro turisty znepřístupněna, mnohdy jsou k dispozici jen stezky přizpůsobené cyklistům, což může být pro chodce občas trochu otravné. Nejprve se seznamujeme aspoň s kouskem Waddenského moře při odlivu a pozorujeme skupinky lidí provozující wattwanderung, tedy procházku po bahnitých pláních (doporučuje se z bezpečnostních důvodů s průvodcem, protože příliv může přijít rychle a orientace v terénu je náročná).
Taky se kousek projdeme, nacházíme zbytky krabů a škeblí, společnost nám dělá ptactvo hledající na odkrytém dně něco k snědku. Už po souši dále směřujeme ještě více na sever k Uthörnu – ostrůvku, který je zároveň přísně chráněnou přírodní rezervací. Kromě mořského ptactva, například ústřičníka, zde údajně rádi odpočívají tuleni. Žádného ale nevidíme. S optimismem přikládáme k očím drobný dalekohled a monitorujeme vzdálený břeh, jestli se přece jenom nějaký ten „seehund“ někde v dáli nevyhřívá na písečné lavici. Identifikujeme jen jednu trochu protáhlejší tmavou tečku, která nám tuleně trochu připomíná. Takže pokud to nebyl pták či kus vyplaveného dřeva, možná jsme ho viděli, těžko říci.
K dalšímu poznávání severní části ostrova využijeme autobus. Z okýnka pozorujeme pohyblivou písečnou dunu i rozsáhlé vřesové koberce. Je vedro, nejteplejší den našeho pobytu, a tak směřujeme na některou z pláží, kterých je všude spousty. Vystoupíme na jedné zastávce a jdeme přes písčité kopečky k moři. Najednou před sebou uvidíme symbol přeškrtnutého fotoaparátu, vedle obrázek přeškrtnutých plavek. Dorazili jsme omylem na nudapláž. Ty se tady označují zkratkou FKK, což znamená Freikörperkultur (v překladu volná kultura těla). Jelikož je pláž rozlehlá, vůbec nám celkové obnažení nevadí. To, co bychom si moc nedovedli představit v Česku u rybníku, tady je zcela přirozené. Plavky nestudí, sluníčko a teplý vánek prohřívá naše „osvobozená“ těla. Moře má přibližně 19 stupňů, dá se v něm příjemně pobývat.
K večeru se vydáváme opět směrem ke Kampenu. Na pláži v písku sedí houfy lidí, mnozí si dopřávají různé drinky, sluníčko pomaličku klesá k obzoru, do toho hraje hudba. Spěchat se nikam nemusí. Veřejná doprava tady funguje až do pozdních hodin.
Jih ostrova
Cestovatel má možnost se podívat i na jiné okolní ostrovy. Například z Dagebüllu jsou dostupné díky pravidelným lodním linkám ostrovy Föhr a Amrum. My jsme se ale rozhodli zůstat ještě na Syltu a prozkoumat také jeho jižní část kolem městečka Hörnum, zejména jižní výběžek Hörnum-Odde, který je chráněnou přírodní rezervaci, jež se neustále mění vlivem větru a mořských proudů. Než se dostaneme k moři, je už zase odliv. Líbí se nám, jak ustupující voda, ale taky vítr, modulují písečný břeh. Procházíme se po pláži a jakmile se udělá ještě větší teplo, vlezeme do moře. Tentokrát ale jen na chvíli, vítr je silnější a studenější, sluníčko pomalu mizí za oponou z mraků.
Na skok do Dánska
Jednou z dalších možností, co dělat v Severním Frísku, třeba když si chcete odpočinout od přímořských větrů, je zajet se podívat do Dánska. Z Niebüllu je to vlakem rychlé a snadné, s D-Ticketem dokonce zadarmo – tedy jen do příhraničního nedalekého Tønderu. Jeho malé útulné historické centrum je plné dlážděných uliček, domů s doškovými střechami i renesančních a barokních fasád. Na fakt, že jste v Dánsku, vás upozorní množství vyvěšených červenobílých vlaječek.
Ještě o něco zajímavější je však přibližně pět kilometrů vzdálená vesnice Møgeltønder, o které i samotní Dánové píšou jako o fotogenickém pohádkovém místě. Dostat se tam můžete z Tønderu taky pěšky nebo veřejnou dopravou. My jsme v jednom směru vyzkoušeli autobus, nazpátek pak naše nohy. Jelikož jsme s sebou neměli dánské koruny, jízdenku jsme si koupili bez problémů v aplikaci Rejsebillet.
V Møgeltønderu je oblíbená zejména kameny dlážděná ulice Slotsgaden, která je po obou stranách lemována krásnými starými štítovými domy převážně z 18. a 19. století a taky lípami. Údajně se jedná o nejkrásnější vesnickou ulici v Dánsku.
Oceňována je pro svou autentičnost či jednotný urbanistický koncept. Vede symbolicky od kostela až k zámku Schackenborg. Ten je spíše menší, ale pěkně udržovaný. Před pár lety zde údajně bydlel dánský princ Joachim.
Hlavní dominantou Møgeltønderu je ovšem mohutný původně románský kostel. V interiéru zaujme mimo jiné krásnými freskami na zdech, klenbách i malbami na dřevěném stropě. Malby měly za cíl vzdělávat i působit esteticky – být pomůckou pro věřící, kteří neuměli číst. Výzdoba je příkladem dánské venkovské sakrální malby, která se vyznačuje živými barvami, symbolikou a regionálními prvky. Fresky pocházejí z 16. století, ale byly silně restaurovány v 19. století malířem Augustem Wilckensem, který do nich přidal i portréty sebe a členů rodu Schack. Kostel je zdarma přístupný po většinu roku denně do 16 hodin, zajímavé informace najdete přímo na stránkách farnosti.
Za dílem Emila Noldeho
Zanedlouho jsme už zase zpět v Německu a směřujeme do muzea expresionistického malíře Emila Noldeho, které se nachází kousek od Seebüllu. Noldeho divoké barevné obrazy jsou vystaveny v domě z konce 20. let, na jehož návrhu se sám podílel a také v něm následující roky žil.
Dům má modernistický styl inspirovaný Bauhausem, což kontrastuje s tradičními frískými domy v okolí. Zároveň ale s okolní krajinou perfektně souzní díky použití režné cihly jako stavebního materiálu. Návštěvník muzea se může těšit na obrazy, akvarely a grafiky ze všech období Noldeho tvorby – od krajinomaleb po expresivní portréty a náboženské motivy, např. oltářní cyklus „Život Krista“ (1911–1912).
Flensburg – město mezi mořem a kulturami
Dalším výletním tipem může být návštěva Flensburgu, kam se přímým autobusem z Niebüllu dostanete přibližně za hodinu cesty. Město leží přímo u Flensburského fjordu, který je součástí Baltského moře. Zároveň se nachází jen několik kilometrů od dánských hranic, což mu dodává výrazný severský a multikulturní charakter – žije zde početná dánská komunita, výraznou část obyvatelstva tvoří také přistěhovalci, třeba ze Sýrie či Afghánistánu. Pokud budete mít dostatek času, ve městě lze strávit celý den. Historie města je spojená zejména s obchodem – nejprve se jednalo o sledě, cukr či velrybí olej, v 18. století se Flensburg proslavil jako centrum obchodu s rumem či cukrovou třtinou z Karibiku. K návštěvě dnes lákají nejen ulice plné historických budov, které nebyly za 2. světové války téměř vůbec poškozeny, ale také starý přístav či muzea spojená s lodní dopravou či rumovou minulostí města.
Při procházce zaujmou kupříkladu gotické cihlové kostely Nikolaikirche a Marienkirche nebo historické ulice s dvory kupeckých domů (např. Rote Straße, ale zejména ten v Norderstraße 86 směřující dolů k přístavu). Kaufmannshöfe neboli obchodnické dvory vznikaly jako dlouhé, úzké pozemky s přístupem k hlavní ulici i k vodě – umožňovaly přímý přístup k přístavu pro nakládku a vykládku zboží. Přední část sloužila jako obytný dům a kancelář (kontor), zadní části jako sklady, dílny a stáje. Na tuto minulost upomínají výklopné jeřáby na fasádách, které sloužily k nakládání zboží do vyšších pater. Dnes jsou tyto dvory využívány také jako galerie, dílny, kavárny, restaurace a kulturní prostory. Také doporučuji projít si ulici Oluf-Samson-Gang, jednu z nejstarších a nejzajímavějších ve Flensburgu, která odráží proměny města od obchodního přístavu přes dělnickou čtvrť až po místo kulturní paměti. Většina domů pochází z 18. století – jde o malé domky, často hrázděné, s typickými štíty a dvorky. Od 19. století zde žili námořníci, řemeslníci a dělníci a po první světové válce se ulice stala známou jako „nejpohodovější bordelová ulice severu“. Poslední zástupkyně „nejstaršího řemesla“ odešla údajně až před deseti lety, čímž skončila více než stoletá kapitola této části města.
Moin
Severní Frísko si oblíbí návštěvníci, kteří mají rádi přírodu, kulturu, ale třeba i udržitelnou dopravu – ta veřejná zde funguje výborně, všude se dostanete také na kole. Místní obyvatelé, které jsme potkávali, byli vesměs dobře naladění, a často nás zdravili typickým „moin“. Je to univerzální pozdrav, který se používá po celý den – ráno, odpoledne i večer. Typické je nejen pro Frísy, ale i pro širší severoněmecký region. Naposledy jsme si ono zvukomalebné „moin“ navzájem řekli s průvodčím při cestě vlakem do Hamburku. A pak už jsme pádili německým ICE do Berlína a odsud Berlinerem do Prahy. Jízdenka zakoupená přes České dráhy vyšla na jednu osobu i s místenkami na necelých třináct set korun.
_____________
Odkazy na starší související články:
