Článek
Hned na začátek si řekněme – když se slyšíte slovo „zdroj“, co to ve vás evokuje? Ve mě uhlí, v lepším případě benzínku, či uranové tyče. Cítíte se být benzínkou, kusem dřeva nebo něčím podobným? Ne? A přesto jím jste, pokud pracujete v korporaci.
U HR (v originále Human Resources – doslovně Lidské zdroje) je asi nejlépe vidět posun, jaký korporace udělaly za poslední dekády. Pamatuji si doby, kdy HR byli všemocní, bez nich jste si ve firmě nemohli zažádat ani o propisku – reálná zkušenost. Nyní už jejich reálná moc trošku stagnuje, jak mají firmy problém najít kvalitní lidi, tak pochopily, že mít oddělení zaměřené na represi není ten nejgeniálnější marketingový tah.
No, a protože víte, jakou má HR pověst, do toho potřebujete nové a nové zdroje, ideálně levnější, tak co je první věc, co ve své genialitě vymyslíte? No jasně – přejmenujete HR na něco více moderního! A to by bylo, aby na to lidi neskočili. Takže nyní už nemáte Lidské zdroje, ale máte partnery, máte business partnership a další názvy, kdy se nic nemění, jen se musí udělat nové plakáty a mailové skupiny.
V rámci zachování konzistence nebudu používat různé nové názvy pod kterým se toto velmi neoblíbené oddělení schovává, ale protože jsem konzerva tak zůstaneme u zdrojů.
Úvodem chci říct důležitou věc – stejně jak v každém oddělení jsou i v HR lidé, kteří vám upřímně chtějí pomoct, jsou inteligentní, váží si zaměstnanců a opravdu se snaží. Bohužel z mojí zkušenosti je jich tragická menšina. O to častěji přichází vyhoření a odsun do jiné korporace, kde s elánem sobě vlastním se snaží o pozitivní změny, načež jsou s úsměvem odesláni do míst kde slunce nesvítí a v tomto se kruh uzavírá.
Teď už se podívejme na to, kdo jsou ti usměvaví lidé, kdo vás vábí do firmy, slibují, že každé ráno vyjde duha, a u kanclu mají stáj jednorožci, kteří vás motivují, kde se cítíte jako rodina, co táhne za jeden provaz a rozbíháte se vstříc zapadajícímu slunci.
Předně – nejsem si vědom, že by na obor HR existovaly nějaké školy. Nemyslím, že jsem se setkal s někým, kdo má titul v oblasti HR či nějaké odnože. Možná odděleni legal, ale to bývá mimo tyto struktury. To ve zkratce znamená, že abyste se dostali na HR je úplně jedno co jste studovali, stačí mít to srdíčko na správném místě, tah a branku, být týmový hráč a umět s MS Office.
Rod HR je velmi bohatý na různé poddruhy. Namátkou jsou třeba admini/adminky. To jsou lidi, kteří vám dávají papíry – hodně papírů. Překládají, zakládají, když je problém skartují apod. jsou to takové nenápadné šedé myšky, nikdo o nich moc neví, ale bez nich by reálně firma shořela, protože by management nepochopil že pokud někoho chci odejít musí to splňovat i nějaké zákony a není to, jak ve filmu, kdy se prostě člověk objeví s krabicí u dveří a jde pokorně pryč. Obecně tyto lidi mám rád, dá se s nimi normálně bavit, nehrají si na nějaké firemní blbosti a prostě tam sedí a dělají svoji práci.
Pak je tu nábor – ano to je ta banda usměvavých lidí kteří vás přesvědčují, že naše korporace není jako ty ostatní. U nás jsme totiž velmi neformální, management je kompetentní a celkově se tu máme všichni rádi. Pokud se zeptáte na čísla fluktuace, tak si odkašlou s tím, že je zdravá (15 %), popřípadě to tu zvládají jen ti nejlepší (20 %) anebo jednoduše řeknou, že to je interní informace (25 %+). Vypráví vám o zajímavých projektech a technologiích o kterých neví lautr nic, ale manageři jim to napsali na papír tak to říkají. Jakékoliv ohodnocení, které firma nabízí je vesměs competetive (konkurenceschopné), ať už je na úrovni minimální mzdy či ne. Ve zkratce – jsou to lidi poslaní na porážku, nemůžou vyhrát. Zkušenější kandidát je rychle prokoukne a začne se ptát na nepříjemné otázky. Nemají žádné kompetence někoho přijmout, či nepřijmout ale za to mají hezké normy, které je mají motivovat. Když vás někdo kontaktuje například na sociální síti, mějte pochopení. Většinou jsou to holky (pokud možno atraktivní) a jedou podle skriptu a metodiky, co jim vymyslela nějaká vyšší hlava. Podoba s indickým call centrem je samozřejmě čistě náhodná.
Do teď to bylo dobré ne? Lidi jako my, vesměs dělají svoji ne moc dobře ohodnocenou práci a hlavní účel existence náboru a admina je nalákat další nebohé duše do soukolí korporace a ideálně je tam udržet, aby se z nich dalo co nejvíc vyždímat a pak přijít s pěkným papírem, či převzít pěkně podepsaný papír.
Sranda začíná u oddělení, které si říkají různými názvy. Proč? No přece aby všechny zmátli. Vžily se názvy jako „business partner“, „Culture representant“, „HR repre“, apod.
V kostce toto jsou lidi, kteří vám každý den dávají další důvod si hledat jinou korporaci. Ve skutečnosti to asi myslí dobře, ale bohužel nechápou tu základní věc – lidi chodí do práce, aby dostali peníze, tyto peníze následně směnili za jídlo, ubytování, auta a v lepším případě i nějakou tu elektroniku, dovolenou apod. Ne, nechodí tam, protože doma nemají co dělat. Nechodí tam ani proto, že jim zámožný majitel firmy přijde málo bohatý a oni mu chtějí pomoct k většímu jmění. Reálný svět takto nefunguje a tam právě nastává rozpor v perspektivě. Tito lidé mají v popisu práce vás přesvědčit, že odměňování penězi je přežitek, že mnohem lepší je benefit, který sice nevyužijete, ale zaměstnavatel si ho může odečíst z daní. Schválně komu z vás se někdy stalo, že jste šli třeba žádat o hypotéku, úředník v bance vás poslal k šípku s tím, že s takovým příjmem si pořídíte maximálně maringotku vedle bezdomovců, ale po odhalení toho, že plat sice nic moc, ale máte ty levnější lístky do kina jako benefit (ale jen 2 ročně), změnil názor a hypotéku přiklepnul. Co stalo se vám to? Ne? No tak to asi nikomu.
Podobně jsou to většinou autoři různých marketingových kampaní uvnitř firmy, dotazníčků spokojenosti (pozor je to past) a celkově se starají o to, abyste žili v iluzi. Kdykoliv se setkáte, tak si vás vyslechnou plni porozumění, udělají si poznámky a s výrazem veselého koťátka odkráčí. Samozřejmě nic moc s vašimi připomínkami neudělají, takže se to zapíše, následně založí (admini) a ve vhodnou chvíli použije proti vám.
Výhoda pro řadového zaměstnance je ta, že tady interakce končí – co ale nezvládají na nižších úrovních si HR přenáší na první manažerské levely (detaily v encyklopedii managementu) a tam je teprve ten prostor pro vyřádění. Tam reálně tito lidé ovlivňují nejen to, jak se v práci cítíte, ale i práci jako takovou.
Pamatuji si jednu situaci z nejmenované firmy, kdy tehdy jsem tam byl jako řadový plebs a najednou kolem nás začaly řídnout řady kolegů. Tu jeden šel za lepším, tu druhý po tom, co nebyl schopen uživit rodinu hledal jinde apod. Byly to takové ty malé změny, ale čím dál víc lidí odcházelo, tím víc v nás hlodalo, že teď je ten správný čas, správný čas na to říct si o peníze. Tak jsme to vyplnili do dotazníků spokojenosti. To samozřejmě nemělo žádný efekt, ale místo toho se po kanclech objevily plakáty s lidmi které, jsme matně znali a vypadali že právě přišli z nějaké pouti, jak byli nadšení. Samozřejmě jejich foto bylo vhodně doplněné o motivační citát ve stylu: „pracuji tu rád, protože cítím, že společně můžeme dosáhnout velkých věcí a na tom se chci podílet.“
Z nepochopitelných důvodů to řídnutí řad našich kolegů nezastavilo, ale naopak urychlilo. Těžko říct proč. Tato situace trvala nějakou dobu, než se firma rozhodla zakročit. Vybrala tehdy člověka, který byl na pozici direktor a výše, prostě týpek, který neřešil, jestli půjde na pivo nebo si koupí oběd. Seděli jsme v meetingovce, bylo narváno. Týpek před nás nastoupil a spustil plamennou řeč ve smyslu, že neviděl ještě firmu s takovými benefity, že ho mrzí, že si toho nevážíme, ale ať si uvědomíme, kolik to tu firmu stojí a že by nám všem hrozně rádi přidali, ale proste o to víc musíme makat, aby na to bylo. Celkově to zakončil motivačním: „kdo si myslí, že jinde to bude lepší, může jít a nikdo ho tu nedrží.“ Načež sedl do svého firemního bavoráku a odjel. Tato motivační schůzka, měla za následek další fluktuaci a po 3 měsících oznámení o revizi mezd a ti, kdo vydrželi se dostali o 20 % více. O tom, že týpka jsme už nikdy neviděli asi nemusím říkat.
Toto byl takový ten příběh plný štěstí, jak dobro zvítězilo nad zlem. Bohužel je to světlá výjimka.
Jednou jsem pracoval ve firmě, kde HR mělo pevnější postavení, než je obvyklé. Důvodů bylo hodně, ale osobně si myslím, že za tím bylo to kdy ředitelka HR byla zároveň velkou kamarádkou ředitelky celé pobočky. Ale mohu se mýlit. Tehdy jsem pracoval jako vedoucí jednoho oddělení. Když jsem nabíral lidi, tak HR mi muselo schválit, jestli takovou nabídku mu mohu dát. To by takto napsáno asi nevadilo, nicméně pak vznikají situace, kdy si najdu super kandidáta, mám na něj rozpočet, vejde se mi do všech tabulek a vše zalité sluncem. Posílám požadavek na HR: „Dejme prosím nabídku tady panu XYZ na částku ABC.“ Po týdnu, se mi vrátí slušná odpověď: „Dívali jsme se na to, ale přišlo nám to nějak hodně, tak jsme mu dali o 10 % méně.“. V tu chvíli, by se ve mě krve nedořezal. Ptám se tedy: „Můžu vědět proč? Budgetově je to kryté, pohovor byl super a je to člověk, který ví a má požadovanou praxi. Navíc to, co si řekl je medián toho, co běžně dáváme.“. Po dalším týdnu mi přišlo finální: „Podle životopisu mi to tak nepřišlo, a navíc bude fajn když něco ušetříme“ - a ušetřili jsme, týpek nenastoupil a cele náborové kolečko se opakovalo, což stojí nemalé peníze.
Zážitků s HR je hodně, mnohdy hořkých, protože ti normální lidi, kteří tam pracují vlastně jen plní přání vyššího managementu. V tu chvílí máte pochopení, občas si spolu pobrečíte na párty a vlastně s nimi soucítíte. Blbé je, když tam přijde někdo, kdo opravdu vnímá zaměstnance jako zdroje. A to v té nejryzejší podobě, někdo s přesvědčením, že korporace je druhá rodina, kterou musí chránit před těmi nevděčnými zaměstnanci, kteří by měli být rádi, že tu vůbec pracují, že mají tu možnost a ideálně by to měli dělat zadarmo, jen pro dobrý pocit. To je jejich ideální zaměstnanec, co se neptá, plní normy, nic nechce, a ještě se po 12hodinové šichtě ochotně vyfotí na plakát s úsměvem a zvednutým palcem.
Tak o čem příště?
