Až po deseti letech od zavedení inkluze se systematicky začne řešit pomoc učitelům s náročnými žáky.

Až téměř deset let po zavedení inkluzivního zákona do škol se začíná systematicky řešit pomoc učitelům v podobě podpůrných pedagogických pozic. Jde o školní psychology nebo školní speciální pedagogy, na které dosáhly v minulosti jen některé školy, a to ještě navíc většinou z peněz z různých projektů. Sama pro sebe si říkám, jestli není trochu pozdě řešit takto závažnou systémovou věc až nyní. Ale na druhou stranu asi „lepší pozdě nežli později“, jak nám říká název slavného filmu s Jackem Nicholsonem. Nebo ne?

Celé desetiletí trvalo, než vedení vzdělávacího systému pochopilo, že samotní kantoři nemohou být zároveň učiteli, psychology a nebo sociálními pracovníky. Deset let ukázalo, že inkluze po česku se v tomto směru úplně nepovedla (což dokazuje i nedávno uveřejněný průzkum, o kterém jsem psala zde). Že navíc i doba covidová udělala ve školách s psychikou dětí svoje. A že je dobré v tomto směru začít hledět směrem k civilizovanějšímu západu a zavést v našich školách školní psychology a další pomocné pedagogické pozice povinně ze zákona. Například v Německu je školní psycholog ze zákona běžnou součástí týmu, psychologové jsou například ve školách ve Finsku, Švédsku, Dánsku či Nizozemsku.

I moje skromná troška do mlýna (můj poslední článek ohledně inkluze) vzbudil docela slušný zájem na to, o jak specifickou oblast ve společnosti se jedná. Z více jak 40 tisíc čtenářů jich mělo potřebu několik stovek zareagovat v diskusi a několik tisíc hlasovat v anketě. Anketu, samozřejmě, co by vystudovaný matikář neberu jako žádnou relevantní statistiku, ale minimálně je z ní cítit, že inkluze je stále třaskavé téma a je vidět, kolik lidí s ní má zásadní problém. A nebo problém s tím, že se o ní veřejně moc otevřeně nediskutovalo. I samotná diskuse pod článkem byla totiž místy velmi výživná (zde).

V tomto týdnu u kulatého stolu na Ministerstvu školství v čele s náměstkem Jiřím Nantlem zaznělo, že k lepšímu duševnímu zdraví žáků se tedy začnou dělat konkrétní kroky. Mezi ty patří aktuálně jednání s vysokými školami, které mají časem takové specializované pracovníky do škol připravit. Každému je ale jasné, že to bude ještě dalších pár let trvat. Než totiž takový školní psycholog vystuduje vysokou školu a udělá si minimální praxi, máme tu nějakých 5 až 7 let. Zatím je neutěšený stav takový, že na jednoho psychologa na základní škole připadá 2400 dětí a na střední škole 4200 studentů.

Návrh zákona ohledně školních psychologů má ale vláda podle informací náměstka Nantla, které sdílel na síti X, projednat už zanedlouho, a to 3. října.

Protože tyto pracovníky má ale zatím jen málo škol (mezi 20 až 30 %) a nebo jsou tam jen na částečný úvazek, vymýšlí se podle mne nějaká náhradní řešení. Možná i proto bylo na tomto kulatém stolu představeno vytvoření tzv. krizových intervenčních týmů u vybraných středisek výchovné péče, které mají být schopny do 36 hodin dorazit do školy zasažené nějakou krizovou situací a pomoci jí tuto krizi zvládnout. Dále mají být tako ve všech krajích zřízené týmy pro dětské duševní zdraví, které mají školy podpořit při práci s žáky s „odlišnými projevy chování“.

Říkám si, že bychom si ale možná spoustu trablů během této dekády ušetřili, kdyby byla tak důležitá změna, jakou je inkluze, řešena komplexněji a dalo se jí více času a prostoru. Naslouchalo se také všem odborníkům a ti nebyli často umlčováni. Nebo byla aspoň pilotovaná nejdříve na pár školách a zjistilo se už dřív, co školám bude scházet, jaké pracovníky budou školy při tak zásadní změně potřebovat, s jakými problémy se budou potýkat. Že samotní učitelé nejsou žádní supermani a prostě vše spojené s inkluzí neutáhnou a nezvládnou. A že pár školení z nich školní psychology neudělá. Stačilo se třeba jen podívat tam, kde už inkluzi měli zavedenou (ale tím zároveň neříkám, že ji všude ve světě mají plně funkční).

V rámci kulatého stolu také zaznělo, že se mají do roku 2027 posílit třídnické hodiny a zavést osobnostně sociální-výchova. Učitelé, kteří jsou třídními a nebo třídnictví dělali, určitě vědí, že takové posílení třídnických hodin a hlavně jejich zařazení do základního úvazku učitele, už tu mělo být dávno. To, že dnes mají třídní učitelé třídnické hodiny mimo svůj úvazek, čili je to vlastně činnost nad rámec přímé pedagogické povinnosti, je špatně. A vůbec, že mají plný úvazek stejně jako netřídní učitelé, také není dobře. Třídní totiž stráví mnoho hodin práce navíc, která jim není proplacená. Třídnické příplatky se sice zvýšily, ale stále to vychází tak, že jde o velmi náročnou práci za velice nízké finanční ohodnocení. Laická představa, že třídní zapíše omluvenky a na konci roku vydá vysvědčení, nemůže být více vzdálená pravdě. Ve školství přibývají totiž nejen žáci s náročným chováním, ale také velmi nároční rodiče. A za vším musíme vidět čas, který jim musí být věnován.

Plánů je hodně, tak uvidíme, zda se z nich aspoň některé zrealizují a nebude se na školství hledat jen to, kde ušetřit. A že inkluze je drahý podnik, to už všichni víme. A pokud nepřijde za rok s novým vedením ministerstva úplný obrat o 180 stupňů (což ale moc nepředpokládám), tak je nutné se vedle wellbeingu (celkové osobní pohody) dětí zaměřit také na wellbeing všech dospělých v českých školách. Ten si udržet, je totiž pro všechny zúčastněné čím dál tím obtížnější.

Na závěr malá anketa.