Školy budou muset oficiálně nahlašovat šikanu. Ministerstvo ji hodlá monitorovat

O well-beingu dětí ve školách se poslední dobou hovoří často. Opatření MŠMT pro nový školní rok 2024/25, které má tento stav dětské pohody zajistit, má celkem 6 bodů. Ten o prevenci šikany mě ale zaujal nejvíce. V textu jsem ho našla pod názvem Vytvoření návrhu monitoringu šikany ve školách a školských zařízení. Je tedy pravdou, že zatímco školy mají povinnost zaznamenávat písemně třeba úrazy žáků, tak úrazy dětské duše se zatím oficiálně nezaznamenávají nikde. Otázka ovšem je, zda je to potřeba a jak taková hlášení budou vypadat. Budou v něm figurovat jména šikanujících i obětí? Jména učitelů či metodiků prevence, kteří šikanu šetřili? Kdo k takovým datům bude mít přístup? A co když se během šetření prokáže, že to šikana nebyla?

Tak se nejdříve podíváme, jak to máme se šikanou v českých školách nyní. Koukneme se na čísla. A ta nám říkají, že Česko mezi ostatními zeměmi nijak zvlášť nevybočuje. Podle analýzy ČŠI k průzkumu TIMSS z roku 2019 vyplývá, že se 28 % českých žáků setkává se šikanou jednou za měsíc a každý týden se se šikanou podle této mezinárodní studie setká 6 % českých dětí. (Průzkum byl prováděn na žácích 4. ročníku v 64 zemích světa.) Pro srovnání tedy ještě uvedu, že průměr zapojených zemí je v tom posledním zjištění ohledně každotýdenní šikany 8 %. Čili ČR je na tom o něco lépe. Průzkum byl proveden v souvislosti s šetřením výsledků žáků v matematice a přírodovědě. A mj. se zjistilo, že děti, které se setkají se šikanou jednou týdně, měly např. v matematice v testu o 72 bodů méně, než ostatní děti (ty měly průměrně 542 bodů).

Jaká je k opatřením ohledně šikany dnes legislativa? Jak se píše v uvedeném ministerském dokumentu ohledně podpory dětského duševního zdraví, tak „podle ustanovení § 29 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, jsou školy a školská zařízení povinny zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů v průběhu všech vzdělávacích a souvisejících aktivit a současně vytvářet podmínky pro jejich zdravý vývoj a pro předcházení vzniku rizikového chování.“ Podle tohoto paragrafu by měl učitel tedy šikanu mezi dětmi řešit a poskytnout oběti pomoc.

Jak složité je někdy šikanu odhalit a jak ji pak správně vyřešit, by asi mohlo mnoho učitelů, preventistů i ředitelů škol vyprávět. Například o výskytu šikany, jejím náhodném odhalení po mnoha měsících a následném pádu ředitelky školy v Blovicích jsem psala zrovna nedávno. To byla docela horká kauza, a to i pro mě. Jen tak pro zajímavost, i přes inspekcí chválené místní školské poradenské pracoviště a pochválené zlepšení zdejší pedagogické diagnostiky, se na případ dost otřesné šikany dlouhou dobu nepřišlo (nutno podotknout, že šetření policie zde stále ještě probíhá).

Když už ale došlo ke zveřejnění i v médiích, děly se věci. Ve městě to vedlo k podepisování petic na straně rodičů i učitelů, docházelo k neuvěřitelně vulgárnímu napadání učitelů a ředitelky na sociálních sítích, ke stížnosti na ČŠI, k veřejnému zasedání městského zastupitelstva ohledně údajného neřešení této šikany a na závěr také k sesazení ředitelky. I já jsem nakonec nebyla jako blogerka ušetřena a přišla mi od jednoho petenta a jednoho dotčeného rodiče z Blovic výhrůžka kvůli mým textům o kauze. Podle mých aktuálních informací je křeslo ředitelky i po proběhlém konkurzu stále ještě prázdné a několik učitelů se zde chytá k odchodu ze školy (je možné, že to s případem nemá souvislost, ovšem můj instinkt mi říká něco jiného). Můj článek o situaci kolem školy v Blovicích si můžete přečíst zde.

Ale zpět k šikaně obecně a k ministerskému monitoringu. Při výskytu šikany by školy měly správně podle ministerského nařízení platného už od dob ministryně Valachové z roku 2016 hlásit tento problém rodičům. Některé školy už dnes také šikanu zapisují do systému SEPA, což je zkratka pro Systém preventivních aktivit. Je to však na bázi dobrovolnosti. Nicméně když jsem nahlédla do této dobrovolné databáze, která by se mohla v budoucnu logicky stát třeba právě oním místem, kde se šikana bude nahlašovat a zapisovat, tak jsem ve výroční zprávě z roku 2021 zjistila, že právě nejvíce preventivních programů škol je z oné palčivé oblasti šikany (více jak polovina /54 %/ všech preventivních programů). Druhým nejčastěji řešeným problémem je kyberšikana (37 % preventivních programů škol). Následují programy na prevenci kriminálního chování (27 %) a pak záškoláctví či prevence před užíváním alkoholu či drog a cigaret. Z čísel mi vyplývá, že školy se u nás celkem snaží, i když vždy je co zlepšovat, samozřejmě. Podle průzkumu TIMMS dokonce počet případů šikany meziročně v ČR klesá, i když žádná závratná rychlost to není (mezi roky 2015 a 2019 podle uvedeného průzkumu počet případů té nejčastější šikany klesl o 6 procent).

Kde je tedy hlavní problém? MŠMT to v novém opatření přiznává vlastně samo. Chce sice na školách zavádět well-being dětí, ale nemá na to dost lidí. Učitelé učí své předměty, připravují se na hodiny, opravují testy, drží dozory a vychovávají, třídní učitelé se zaobírají administrativou, omluvenkami, výběrem peněz, výlety či exkurzemi, klimatem ve třídě, ale pokud máte ještě působit jako profesionální psycholog, tak na to už mnoho kolegů nemá kapacity. Na západ od nás jsou přitom profesionální psychologové běžnou součástí škol.

I proto má MŠMT jako hned první z bodů tohoto nového opatření pro následující školní rok Zahájení implementace podpůrných pedagogických pozic. Do všech základních škol chce dostat školní psychology a školní speciální pedagogy. Čili profesionály, kteří se budou o duševní zdraví žáků starat a budou to mít jako hlavní pracovní náplň. MŠMT proto plánuje nastavit pravidla fungování takových pozic na běžných školách. (A sama za sebe dodávám, že to také bude stát nemalé prostředky, protože škol jsou jednotky tisíc.)

Tento trend je velmi chvályhodný a mnoho z nás učitelů bude určitě rádo, že jim ubyde starostí a trablů s řešením hlavně těch velkých a složitých bolestí na duši. Obzvlášť třídní učitelé to mají v tomto ohledu někdy velmi náročné, a to na základních i středních školách. Učitelské povolání totiž už dávno není jen o učení, ale také velmi často o řešení poměrně zapeklitých situací vhodných spíš pro psychologa, někdy dokonce pro psychiatra.

Můžete posoudit sami například na mých případech z praxe. Jako třídní i jako učitelka jsem zažila na vlastní kůži mnoho situací svých žáků, kteří měli těžké problémy v rodině, rozvod rodičů je tak zasáhl, že nemohli vstát ani z postele, natož dojít do školy, řešili si coming out, byli týraní nebo mi dokonce naznačovali, že si chtějí vzít život. Že to kantora nezatíží jen časově, ale že se ho to dotkne i osobně, asi nemusím psát. A o víkendová rozmýšlení a dlouhá bádání, co s tím a jak děcku nejlépe pomoci, máte postaráno. Tady musím upřímně napsat, že daleko raději řeším s dětmi rovnice a trojčlenku, než tohle. A že kromě well-beingu dětí by se možná mohlo začít hovořit i o well-beingu učitelů.

Jedna věc jsou ale plány ministerstva a druhá věc bude realita. Že je psychologů obecně velmi málo, se píše v médiích oprávněně už dlouho. U dětských psychologů je to ovšem celorepubliková tragédie. Historky o tom, jak dlouho trvá objednací doba k dětském psychologovi, jsou mezi učiteli a preventisty, známé. Mám osobní nedávnou zkušenost s rodiči, kteří urgentně pro svoji dospívající dceru potřebovali pomoc dětského psychologa a nakonec si museli zaplatit celkem drahého terapeuta ve městě 50 km vzdáleném. Abych ale nedala jen na své dojmy a zkušenosti, opět jsem si našla čísla.

Protože školy mohly mít psychology či speciální pedagogy z peněz z projektů už před zhruba 10 lety, tak ty šikovnější si je zařídily. Opět jsem tedy zabrousila do databáze SEPA a zjistila, že v roce 2021 mělo školního psychologa necelých 26 % škol, speciálního pedagoga 41 % a sociálního pedagoga 3 %. Přičemž mezi regiony jsou v počtech psychologů obrovské rozdíly. Zatímco pražské školy jsou vybaveny psychology už ze 62 %, tak kraj Karlovarský a Ústecký má tuto podpůrnou pozici jen v 10 % resp. 11 % škol.

Kde se tedy noví psychologové a speciální pedagogové vezmou? Ministerstvo má v nových opatřeních jako bod číslo 2 Zajištění navýšení kapacit studijních programů psychologie a speciální pedagogiky. Tak jsem se schválně podívala, kdo tedy může školního psychologa dělat. A teď myslím psychologa, který opravdu psychologii studoval na VŠ a nemá nějaký pofidérní kurz ezoteriky. A zjistila jsem podle profilů absolventů kateder psychologie, že by školní psychologové měli mít magisterský titul. Čili pokud dojde příští rok k navýšení kapacit na studiích psychologie, dalších 5 let se budou tito noví pracovníci připravovat. A jak všichni víme, než se z absolventa stane profík, trvá to dalších pár let. Než se tedy všechny školy dočkají svých školních psychologů, bude to trvat minimálně jedno další desetiletí. Ale tak někde se začít musí a včera bylo pozdě.

A na závěr přidám ještě učitelské hlasy. Když jsem téma povinného monitoringu šikany nahodila ve své učitelské sociální bublině, vyvstaly tu otázky a oprávněné poznámky kolegů. Pár jich vyberu, ať můžete také popřemýšlet. „Doporučuji u všech novinek ve školství, které mají být zavedeny, nejprve stanovit zásadní podmínku: kdo, kdy, místo čeho (myšleno časově) a za kolik bude tuto změnu realizovat.“ Napsal mi kolega Mirek S. To Kateřina Ch. mi k tématu poznamenala: „Označení nějakého chování jako „šikana“, je velmi tenký led. Mnohdy se i odborníci zdráhají toto slovo použít, takže si nedovedu představit, kdo do toho půjde bez obav z toho, že mu to někdo omlátí o hlavu.“ A metodička prevence Hana V. se celkem oprávněně rozčílila: „Ať ale metodikům prevence, kteří šikanu šetří (často otázka 1-2 týdnů při plném úvazku), vedou k tomu dokumentaci a poté mají pohovory s rodiči a dělají následnou intervenci v zasažené třídě, sníží už sakra úvazek. Protože kromě tohoto dělají ještě další milión věcí.“ A nad samotným hlášením se pozastavuje i další metodička Eva M.: „A až se šikana nahlásí, tak bude co? V hlášení nespatřuji žádný smysl.“

Světová zdravotnické organizace (WHO) well-being definuje jako „stav životní pohody, v níž každý jedinec realizuje svůj vlastní potenciál, dokáže se vyrovnat s běžnými stresy života, dovede pracovat produktivně a užitečně a je schopen přispět k rozvoji své komunity“. Doufejme tedy, že se tento stav v našich školách bude nadále zlepšovat, a to nejen na straně dětí, ale i dospělých, kteří s dětmi každý den pracují. A že jakákoliv opatření a hlášení nebudou opět jen zbytečnou zátěží. Snad nám tedy MŠMT včas sdělí důvody, proč se povinný monitoring bude odehrávat, ale třeba také, jak bude tyto extrémně citlivé údaje chránit před zneužitím.

Pokud chcete dostávat upozornění na moje texty přednostně, zaklikněte pod mým jménem na začátku článku +sledovat.