Známky jako zlo: Když někdo úplně scestně porovnává známky dítěte s jeho hodnotou

Reaguji na článek s názvem Když známka znamená víc než dítě: Školní systém likviduje potenciál dětí, místo aby rozvíjel talent. Už při první úvodní větě mě lehce zamrazilo. Kdo normální z rodičů anebo učitelů by mohl vůbec připustit, že by známka kdykoliv a za jakýchkoliv okolností mohla znamenat víc než dítě? Jak někdo může vůbec srovnávat hodnotu člověka s nějakým hodnocením? Ten doplněk z nadpisu textu, že prý školní systém likviduje potenciál dětí a nerozvíjí talent, bych pak asi okomentovala smířlivěji slovy, že možná někde ano. Když narazíte na úplně špatnou školu anebo na špatného pedagoga. Protože jako existuje špatná nemocnice a v dobré se jistě najde špatný doktor, tak stejnou možnost musíme připustit i v našich školách.

Ale teď k jádru problému. Autor poměrně dlouhého textu se snaží veřejnost přesvědčit hned v úvodu článku, že vysvědčení (to pololetní nás čeká příští týden) je příšerné zlo. Je to saň, která číhá na celou rodinu. Podle něj se prý už blíží stres, slzy a hádky. Prý atmosféra v českých domácnostech houstne a stejně se tak podle něj děje i ve sborovnách.

Pisatele bych ráda uklidnila. Žádnou saň ve sborovně třeba já konkrétně nemám a ani o žádné jiné v jiných školách nevím. Například já zcela v poklidu po domluvě s dětmi a hlavně velmi včas řeším jejich hodnocení, které rozhodně není pro nikoho překvapením. České školy totiž disponují informačními systémy, které rodičům sdělují, jak na tom jejich dítě je. Jde nejčastěji o Bakaláře, Edupage, někde jsou ještě i žákovské knížky atd. U elektronických systémů pak nastává dokonce takový paradox, že rodič ví známku ještě dříve, než dítko, protože mu známka zapípá třeba na mobilu (pokud to má takto nastaveno). Pro běžného učitele a zajímajícího se rodiče tudíž výsledná známka není ani překvapením, ale často ani prostým průměrem.

Hledí se většinou i na práci v hodině, eventuálně na práci v týmech, na úroveň prezentování, jak je dítě aktivní při práci v hodinách atd. Zajímající se rodič nezjistí (nebo netuší) známku až v den vysvědčení. Zajímající s rodič zhruba ví, co dítě ve škole probírá, kde ho tlačí bota, co se mu nepovedlo, jakou známku si hodlá opravit atd. Také tuší, co jeho dítko zajímá. Jestli má další kroužky, zájmy, v čem je dobré a co ho nebaví.

Sumativní hodnocení je přitom u nás nejrozšířenější a stejně tak je nejrozšířenější ve světě. Proč asi? Je jednoduché, jasné. Je prostě populární. U nás hodnotíme známkou 1 až 5, někde na testy píší velká písmena (u nás je to hlavně na vysokých školách), jinde hodnotíme procentem (u velkých dětí to dělám celkem běžně). Pojďme si tedy teď udělat malou exkurzi, kde všude v jakých zemích světa tedy podle pisatele dotčeného článku kvůli známkování školní systém likviduje děti a kde kvůli běžnému sumativnímu hodnocení likvidují potenciál žáků. Vypadá to, že skoro všude.

Číselná škála je vedle Česka běžná v Polsku, Maďarsku, Slovensku, Rakousku, lehce rozšířená o další číslice je v Německu (na gymnáziích dokonce až do čísla 15), Švýcarsku, dále ještě širší ve Francii (od 0 do 20), Itálii, Španělsku, Nizozemsku. Procentuální číselné vyjádření mají nejčastěji v USA, v Británii, v Kanadě a dost je rozšířené v Asii. GPA (grade point average čili opět čísla) jsou využívána znovu v USA, Kanadě či mezinárodních programech pro přijímání na VŠ.

Písmenky A až F jsou testy a práce hodnoceny ve státech: USA, Kanada, Velká Británie, Austrálie, Japonsko či Jižní Korea. Jsou také často doplňovány i znaménkem mínus (A-, B- pro větší přesnost). A mezinárodní testy PISA (o kterých často píšu, protože srovnávají důležité gramotnosti v rámci zemí OECD) jsou také hodnocené číselně, samozřejmě. Tam se ovšem čísla pohybují dokonce v řádu stovek a jde o dosažené body. Tato bodová hodnocení se používají vpodstatě vždy, když chcete srovnávat státy v dosažených úrovních gramotností a sledujete vývoj (matematická, přírodovědná, čtenářská atd.). Prostě číslo je jasné, přehledné, neokecatelné, dá se průměrovat, hledat minima, maxima, opakování. Čili hodnotí se jimi nejen žáci, ale celé populace dětí v dané zemi.

Ano, souhlasím s tím, že číslo neřekne rozhodně vše! A proto zásadně nesouhlasím s až primitivním srovnáním čísla a hodnoty dítěte, které je v textu. Podle pisatele jsou prý rodiče frustrováni, že jejich dítě je údajně redukováno na jedno číslo. To myslí opravdu vážně? Takto se může snad někdo dívat na malou bytost? Já neznám ani jednoho rodiče a ani jednoho učitele, který by takto uvažoval. A pokud ano, tak je psychicky nemocný. Autor sugestivně píše o údajně vybičovaných emocích, o bolestivém střetu identit a autorit. Neumím si ovšem sama představit, že někde by to takto mohlo vypadat a fungovat. A doufám, že ani doma u pisatele textu.

Nezastírám, že pro některé rodiče jsou známky skutečně velmi důležité. Jsou součástí statusu, snaží se své děti popostrkovat k lepším výkonům a někdy zbytečně moc. A je asi i možné, že pro některé rodiny by bylo lepší, kdyby své šikovné děti nevystavovaly tak zbytečnému tlaku. Myslím si ale, že tohle není primárně problém školy a učitelů. Učitel má škálu hodnocení, kterou mu umožňuje sumativní hodnocení. Momentálně je přitom možné i hodnocení slovní a čím dál víc se protlačuje i hodnocení formativní. A je určitě dobře, že tu máme postupně různé typy a škály hodnocení. Ale za traumatem (pokud už existuje) nestojí přece škola. Za ním stojí jedině rodič, který dává číslicím nadměrnou váhu a důležitost, kterou nemá.

Pisatel píše, že známkování vzešlo jako technické řešení pro jinou dobu. A já tvrdím, že minimálně na výstupu z určitého školního období tu bude přetrvávat ještě hodně dlouho. Na středních školách vyžadují přijímací testy a v nich je výsledkem číslo. Dosažené body z testů z češtiny a matiky plus velmi často vysvědčení. Proč? No protože tu poprvé narazíme na úzké hrdlo vzdělávacího systému. Náš školský systém totiž zdaleka nedává tolik peněz do školství, aby mohl každý mladý člověk jít na školu, kterou chce. Není to dobře, ale tato realita tu s námi bude ještě dlouho a ve světě je opět celkem běžná.

Chceme-li po střední škole dál, zase nás čeká střet s hodnocením. Buď musí středoškolák doložit vysvědčení anebo musí splnit přijímací test na určitý počet bodů anebo obojí. Znovu narazí na to, že se bez známek či bodů z testů prostě v určitém bodě neobejde. Systém není nafukovací a peněz není nekonečné množství. A to obzvlášť u nás, kde se na vzdělávání nedává ani průměr financí států OECD.

A dalším velkým argumentem pro jednodušší hodnocení na určité škále je v ČR také množství studentů a žáků, kteří připadají na jednoho učitele. Běžný učitel na 2. stupni ZŠ nebo na SŠ, který učí hlavní předmět a má plný úvazek, musí průběžně hodnotit kolem 150  žáků a pokud nemá hlavní předmět a učí tudíž ještě více tříd, tak klidně i 200 nebo přes 200 žáků a studentů.

Na vysoké škole pak vyučující mnohdy své studenty počítají na stovky. Laická představa, že by mohli psát každému slovní hodnocení, je tedy podle mne úplně mimo. Běžně se rozeberou chyby, pochválí se ti, kteří se posunují, zlepšují, nabídne se pomoc těm, kterým se nevede, ústně se zhodnotí test a jde se dál. Hodnocení musí zabrat jen přiměřený čas. Vždyť kromě toho také musíte někdy učit.

Tvrdit pak, že současný systém známek ničí potenciál celých generací, absolutně neobstojí. Problém totiž je jednoduše ve velkém přeceňování známek. Vždyť to, že je dítě kreativní, komunikativní, že se rádo vzdělává, že rádo sportuje, že je podnikavé, že výborně vaří, že se dívá na věci jinak než ostatní a tak dále a tak dále, to se nedá hodnotit vůbec. Ani sumativně, ani slovně, ani formativně, ani nijak.

Tvrzení pisatele textu, že jednička znamená jsem dobrý člověk a pětka znamená jsem špatný, je naprosto zvrácená. A to, že se budou postupně používat i další způsoby hodnocení, je přece jasné. Jak je pestrá společnost, tak pestré bude postupně i hodnocení. Nikdy bychom však neměli (a snad to ani žádný zdravý dospělý nedělá) pro nějaké známky přestat vidět svoje šikovné a milované dítě.

Na závěr anketa:

Zaklikněte si +sledovat a začleňte se do velké skupiny lidí, kterým chodí moje texty přednostně, a to zcela zdarma.