Hlavní obsah
Seberozvoj

O psaní: Proč chtěl A. P. Čechov vidět skleněný střep spíš než větu „svítí měsíc“

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Midjourney AI, Zuzana Válková
25. 1. 9:51

Známé doporučení, které neužije jen literát, ale i blogger. V anglofonních zemích se ho učí náctiletí používat ve školních esejích. Skvělý způsob, jak otevřít text, ale taky past, ve které se dá uvíznout – klidně na několik let.

Článek

Na úvod musíš vybrat skvělý obraz, Zuzano. Literární pangalaktický megacloumák.

Aha. A odkud, Zuzano?

Odkudkoliv.

Takže z celých dějin literatury, anebo třeba z vlastní knihovny?

Pomoz si, jak dovedeš, chytrolíno.

*o týden později*

Ok, „správná“ metoda, jak něco vybrat, neexistuje. Budu pro jistotu podlézat velikánům, abych vypadala chytřejší?

Ne.

Čím se tedy budu řídit?

První asociací.

Vladimir Nabokov.

Ok. Pokud jde o velikány, pan Vladimir byl přinejmenším v druhé půli svého života přesvědčený, že spadá do kategorie nadvelikánů, a se zanícením chirurga v zácviku využíval svého ostrovtipu k tomu, aby největší jména světové literatury rozložil na prvočinitele; budeme tedy dělat, že jsem své zadání splnila. A teď ten obraz:

Nabokovovo líčení námrazy na zlacených kupolích chrámu svatého Izáka v Petrohradu. Páru stop a koňských kopyt v nedotčeném sněhu. Vzduchu, co člověku zamrzá v nose a slepuje mu chřípí; o něm už Nabokov možná nepsal, ale člověk se při té vzpomínce stejně nadechne o trochu opatrněji.

Jenže ve kterém románu to bylo? Nemůžu na to přijít. V knihovně není, asi jsem ho někomu věnovala. O čem ta knížka byla? Nemám páru. A o čem to celé svědčí? Troufám si tvrdit, že o tom, že jeden dobrý obraz může přežít celou knihu. A nálada, tón nebo dojem můžou přežít publicistický text. Reportáž, glosu, ale i poznámku na blogu.

(Překlady Vladimira Nabokova od Pavla Dominika, o nichž jsem se zmiňovala v prvním díle, přežijí všechno.)

Tak hele: byl to blbec, a ještě k tomu vagabund

Jak jsem se pokoušela opakovaně naznačit, snad s nějakým úspěchem, v tomhle seriálu o psaní se vás nesnažím poučovat o umění a netroufla bych si vám nabízet sadu do betonu zalitých pravidel, bez nichž se dobré psaní neobejde – i tentokrát se pouze podělím o doporučení, kterého se mi v životě dostalo zbytečně pozdě; možná o 10 let později než běžnému americkému středoškolákovi. Na anglickojazyčném gymnáziu, kam jsem chodila, jsme se sice psaní esejů věnovali, ale pilovali jsme hlavně strukturu; průměrný Američánek či Britka si můžou dovolit rovnou leštit formu.

Pravidlo se v originále jmenuje show, don’t tell, je ho plný internet a česky ho budeme parafrázovat jako „neříkej mi, co si mám představit – ukaž mi to“. Jde o postup, kterého lze s úspěchem využívat úsporně a zcela v duchu předešlého dílu seriálu O psaní. Pokud tedy neuděláte stejné chyby jako já a nezahučíte do tzv. umění. Ale popořadě:

Show, don’t tell je způsob psaní, kterým si fenomenálním způsobem přiděláte práci, ale dá se předpokládat, že vás to bude bavit – pokud vás tedy baví psaní (vidíte, jak pořád myslím na brblaly, které nebaví nic a budou mi nakládat v komentářích? Já to taky vidím) a dovedete své okolí základním způsobem analyzovat prostřednictvím svých smyslů. Těch, jak známo, není jen pět, tedy zrak, sluch, hmat, čich a chuť; pracovat se dá i s vnímáním času nebo třeba rovnováhy.

Líčení situace či člověka v duchu „celkový dojem rovná se součet jednotlivostí, jež registrujeme, a dá se předpokládat, že podobně si jev vyloží i ostatní lidé“ tempo našeho vyprávění zpomalí, ale jakmile čtenáře přinutíte použít představivost, svážete ho se svým námětem lépe, než kdybyste mu v duchu výše citovaného Vladimira Nabokova oznámili, že

„V Petrohradu byl sníh a zima jak v psírně.“

Abych chudáka pana Vladimira jenom neparafrázovala, namátkou vybírám scénu z románu Dar: „Chvíli postál u okna: nebe mělo barvu kyselého mléka; tu a tam se v místech, kde plulo slepé slunce, objevovaly opálové prohlubně, a tehdy se dole na šedé oblé střeše stěhovacího vozu střemhlav spěchaly zhmotnit štíhlé stíny lipových větví, ale nikdy to nestihly a místo toho se rozpustily.“ (Dar, Paseka, str. 14, překlad Pavel Dominik)

To, co nabízí Vladimir Vladimirovič, je kunst a kdo bude hned zkraje usilovat o to, aby s ním držel krok, riskuje pocity marnosti a autentického trapna – vlastní trapnou historku přidám vzápětí. V textu jsem ovšem zvýraznila několik postřehů, na které si může myslet každý, je-li ochoten se trochu nadřít. A ano, platí to i pro žánr, jakým je třeba glosa: kdo říká, že nemůžete něco komentovat, aniž byste nejprve výchozí situaci vylíčili po svém? Vytučněná slova jsou detaily, které odkazují k jiným všelidským zkušenostem. Jsou jednoduché. Tak například:

Že je zataženo? …to říká každý. Ale když má obloha barvu „kyselého mléka“, jako čtenářka zapojím paměť a představivost. Dokonce si vybavím, jak kyselé mléko chutná: přidám smysl, který k „prohlížení ulice“ běžně není potřeba. „Slepé slunce“ je zvlášť v zimních měsících nesmírně frustrující jev; člověk ví, že by na sítnici potřeboval o trochu víc luxů, aby se cítil víc naživu, ale smůla, přátelé: jediné, kde se nám často předvede, jsou „opálové prohlubně“ – ač s těmi už bych jako sebekritická autorka nehazardovala. „Opálovou prohlubeň“ budu věřit Nabokovovi, ale ne sobě, když píšu glosu o volebních výsledcích ve svém rodném Bruntále.

No a když člověk stojí a civí z okna, na chvíli se mu zastaví nebo přinejmenším zpomalí čas – co přitom nejvíc registruje? Pohyb. Tím spíš rychlý pohyb. Proto jsou ve scéně z Daru i „spěchající stíny lipových větví“. Nabokov vybírá, co člověk vnímá, aniž by se na to musel příliš soustředit, případně upozorňuje na jevy důležité pro děj – tady se jedná o „stěhovací auto“. Ale to už zabíháme za hranici líčené scény.

Podtrženo a shrnuto, nikoliv sečteno, protože i já si musím dávat majzla na floskule: pokud vám záleží na námětu, o kterém chcete psát, jakkoliv je civilní, vsadím se, že v něm najdete místo nebo osobu, která je důležitá a zasloužila by si víc než prostou informaci –

„Byl to blbec, a ještě k tomu vypadal jako vagabund.“

Jak se projevuje, že je ten člověk blbec? A jak přesně se stalo, že má stylu jak světský vytažený z kontajnéru?

(Poznámka: používám-li ve svých textech slova v jiné než přísně spisovné formě, často jde o záměr, nikoliv blbství, děkuji, kontajnér, kontajnér.)

Tohle je taky moje dnešní doporučení na praktické cvičení, které si můžete střihnout v pauze na kávu, Facebook, Instagram, Twitter a záchvat vzteku u čtení zpravodajství. Pokud nic psát nechcete, možná si při čtení příštího publicistického textu – třeba reportáže – všimnete, jakou péči mu autor či autorka věnovali.

U reportáží totiž bývá obvyklé, že začínají více či méně dobře vylíčenou scénou – a pak se na to pisatel/-ka vybodne, protože je to moc pracné, případně ji vykostí editor, protože si všimne, že je v článku hodně kunstu, ale málo informací.

Ano, i to se mi už stalo.

Jinak samozřejmě přichází chvíle na trapno z vlastní dílny. To mají mazlíčci… Ne, nedořeknu to, fuj, floskule!

Pocta Šedivé paní

„Chvílemi rázoval, co jim krátké nožky jeho bratra stačily, chvílemi ho z netrpělivosti vlekl přizvednutého v podpaží, takže to z dálky vypadalo, že městem táhne přerostlé kotě. Pokaždé takhle ušli pár kroků, a pak se mu malý vysmekl: k tomu, aby ho mohl nést déle, potřeboval, aby se pětiletý Eda trochu sám držel. Jenže chlapcovy paže ani stehna tolik síly neměly; večerní služba u městské studny, odkud s osmiletým Jiřím nosili vodu po josefovských domech a hospodách, Edu, děcko s věčně pohněvaným, nedůvěřivým pohledem, unavila.“

V roce 2016 mě uhranul příběh dcery Františka Palackého Marie Palacké, provdané Riegrové. Dáma, která se na dobových fotografiích tváří trochu jako by zpochybňovala, jestli „to myslíme vážně, ať už je to cokoliv“, ztělesňuje nejlepší praxi terénní práce 19. století, přestože v té době samozřejmě ještě nic podobného neexistovalo. Nejde o plochou osobnost, o níž si budeme tak dlouho říkat, že byla fakt strašně, ale strašně hodná, až nás úplně přestane zajímat, ale o ženu, která si dokázala zjednat drtivou autoritu na obou pólech tehdejší společnosti: u pražských německých elit, které neviděly valného důvodu k tomu, aby bylo o českou chudinu, zejména matky s dětmi, jakkoliv institucionálně postaráno, a na druhé straně si jí vážili i lidé, do jejichž domácností docházela jako nejmilovanější pracovnice dnešních sociálek.

Jinými slovy, Šedivá paní, která se „v terénu“ i ve společnosti zapsala tím, jak příjemně na háku měla svou vlastní image, takže pořád nosila šedé šaty, v roce 1871 (například) procházela dnes už neexistujícím Josefovem a snažila se vymýtit dětskou práci. Snažila se zlikvidovat něco, čeho jsme se na některých místech světa nezbavili dodnes. (Taky jí celkem záleželo na tom, aby české ženy, nejchudší a neprovdané, předčasně nesleply celoživotním šitím košil, případně nezacházely hlady.)

I proto jsem se rozhodla, že přijdu se skicou, s povídkou, kterou otevřu příběhem dvou malých kluků zaměstnaných v tehdy běžném povolání: nosičů vody z městské studny. K nošení vody se dítě kvalifikovalo nikoliv věkem, ale chvílí, kdy bylo schopné odvléct vědro na určené místo. Pak jsem mínila představit rodinu, do které dochází Šedivá paní, no a pak Šedivou paní…

Z textu, nad kterým jsem v roce 2016 seděla desítky hodin, jsou slušné zhruba tři odstavce. (Citovala jsem první, za který celkem nemám důvod se stydět.) Stalo se mi ovšem totéž, co hrozí každému, kdo se nechá uřknout doporučením show, don’t tell nebo zaznamenal moudro Antona Pavloviče Čechova v tomto znění: „Neříkejte mi, že měsíc svítí, ukažte mi odlesk světla na rozbitém skle.“. A kdo má tendence být nejlepším z průměrných, chce všechno ukazovat a zapomene, že by měl taky něco říkat.

Já jsem, prosím pěkně, tak ukazovala – Josefov, sousedství, životní podmínky, lidi, okolnosti, nálady, pachy a barvy –, že když jsem došla k Šedivé paní, byla jsem úplně vyřízená.

Zapomněla jsem, co jsem chtěla říkat. A nevzpomenu si na to ani dnes: čtyři strany vlastního textu mě jako čtenářku vyčerpávají natolik, že vůbec netuším, jak bych na své tehdejší veledílo navázala.

O Šedivé paní, podobně jako o Billu Evansovi, tedy bude muset napsat někdo jiný.

…ovšem vy můžete napsat čtyři řádky na téma „byl to blbec, a ještě k tomu vypadal jako vagabund“.

Dobře se bavte a mějte se skvěle. Tak zase za týden.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz