Článek
Statistiky nárustu depresivních, úzkostných či hysterických stavů, agresivního nebo sebedestruktivního chování mluví jasně. Máme tu celospolečenský problém, který už nelze nevidět a zachrání nás dobře motivovaný a finančně zajištěný pedagogický sbor. Učitelé se naučí něco nového a jistojistě se dostaví i zvýšení celkové úrovně základního vzdělávání. Dětských psychologů se totiž nedostává.
Už nějakou dobu se snažím upozornit na to, že sebepoznání je jediná cesta k seberozvoji a duševní pohodě. Nápad, že by k tomuto konceptu mohly přispět základní školy je skvělý. Situace je však taková, že učitelé se o dětskou psychologii zajímají především v sebeobraně. Jejich profese totiž předpokládá práci s dětmi. Jejich úkolem je děti vzdělávat a ukazuje se, že je to čím dál komplikovanější úkol. Stačí jeden student „s potížemi“ a do reálných potíží se dostává celý studijní kolektiv, včetně pedagoga.
Vypadá to, že hlavním problémem školství je klesající „kvalita“ dětí. Která má být odstraněna zvýšením „kvality“ pedagogů. Všichni totiž chápeme, že vzdělání je v životě důležité. Když odhlédneme od dynamiky, se kterou psychické potíže dětí a mládeže „válcují“ kapacity dětských psychologů, můžeme si ještě nějakou dobu namlouvat, že navržená opatření jsou adekvátní situaci a povedou ke zlepšení celkového stavu. Díky tomu budeme moct být později šokováni, že pravým důsledkem bude značný úbytek pedagogů a vznikne další nový problém.
Jsem propagátorkou Typologie osobností a tvrdím, že hlavním problémem základního školství je jednotný přístup k dětem. Když řeknu, že každý člověk je jiný, většina z vás mi dá zapravdu. Když ale řeknu, že existuje celkem šestnáct typů osobností, mnoha lidem to vadí. Typologie osobností je velice praktický přístup k psychologii člověka a může se v něm zorientovat každý.
Jde-li o vzdělávání, lze identifikovat osm základních přístupů. Neděste se, netvrdím, že by mělo školství nastoupit osm druhů vzdělávání. Postačí jediný, který bude ale smysluplný. Smysluplnost je ovšem velice individuální koncept. To, co se jednomu člověku může zdát vysoce smysluplné, může někdo jiný právem považovat za nezajímavé a zbytečné. Není na tom nic podivného ani špatného. Je to totiž naprosto normální v životě, nikoli však při „všeobecném, resp. základním“ vzdělávání.
Pedagog i celý vzdělávací systém si musí uvědomit, že existuje osm různých, ale přesto přirozených vzorců myšlení a chování, které jsou naprosto v pořádku a společensky užitečné. Díky tomu ubyde tlak, který pro děti a mladistvé představuje školní docházka. Dokud bude společnost naopak podporovat uniformitu namísto přirozenosti, bude tlak na psychické zdraví jednotlivce neustále narůstat. Měli bychom si přiznat, že školní osnovy jsou určitým ideálem a známkování dětí je pokusem o srovnávání nesrovnatelného. Důsledkem tohoto konceptu je podpora toho, co podporu nepotřebuje a devastace toho, co by podporu naopak potřebovalo.
Některé děti jsou pro vzdělávání silně motivované, nikoli však zásluhou jejich rodičů. Už se tak narodily. Jiné děti, navzdory veškeré snaze rodičů, tradiční škola nemůže zaujmout. Přesto děti nutíme k veřejné soutěži o dobré známky a zakládáme u nich problém komparativního sebepřijetí. Jsem dobrý, pokud splňuji očekávání druhých. Trvale dětem naznačujeme, že se mohou cítit dobře, jedině v případě, že dosahují lepších nebo alespoň srovnatelných výsledků, jako jejich vrstevníci. Přitom společnost potřebuje každou osobnost, protože každý má vlohy a nadání pro něco jiného.
Namísto toho, abychom dětem ukázali, že mají právo být sami sebou, že chápeme, že ve srovnání s druhými možná nedosahují vynikajícího hodnocení, stresujeme je zbytečným tlakem, který se opírá o základní tezi: všichni jsme stejní a ty musíš být lepší než Pepa. Nebo bude zle. Nechceme vidět silné stránky svých dětí a podporovat jejich rozvoj, protože to dá práci.
Společnost především potřebuje duševně zdravé jedince, ale nic proto není ochotná udělat. Nabízejí se pouze jednoduchá řešení. Když budeš mít špatné známky, nemáš nárok na práci, která tě bude bavit. Na to zapomeň! A hlavně se seber, najdi si aspoň nějakou práci a s nikým se nesrovnávej. Když se budeš srovnávat, dopadneš špatně. Už jsi velký, tak si uvědom, že každý je jiný. A komu vlastně záleží na tom, jaké známky jsi měl na základní nebo střední škole? Co že to máš za školu? To je jedno, ukaž mi, co umíš, máš nějakou praxi? Tak to chodí v reálném životě.
Nezdravé soutěžení a komparativní sebepřijetí, to je psychologická past, ve které jede už několik generací. Mohu se cítit dobře, jen když jsem lepší. Mé děti pochopitelně též musí být lepší, jak prosté. A až budeme nejlepší ze všech, zavládne blaho. Musíme se snažit, kdo nebude dost dobrý, mohl by mít psychické problémy. Nebo že by neschopnost dosahovat výsledků, byla ve skutečnosti známkou psychických problémů? No to dá rozum. Dítě nevyhovuje, tak potřebujeme diagnózu. Přeci to není naše vina, my jsme se tolik snažili. Máme smůlu, naše dítě je nemocné a potřebuje zvláštní přístup. U nás se nic měnit nebude, naše rodina je normální. Zvláštní přístup požaduji od vzdělávacího systému.
Teď už ale nejde o porozumění různorodosti, která by obecně dětem ulevila. Požadujeme individuální péči pro jednotlivce! A zařídit to má systém. Vzdělávat se má pedagog a zaplatit to má vláda.
Nedávno jsem zde četla článek o tom, že ve vztahu se někteří lidé snaží druhého „upravit k obrazu svému“. Šlo tedy o vztahovou problematiku a v článku jsme se dozvěděli, že čím více je člověk „narušený“, tím „více narušený“ člověk ho přitahuje. Tedy musí jít o adekvátní protiváhu. Logicky, kdo není narušený vůbec, ten pátrá po druhém takovém člověku. Sama jsem podobný článek též publikovala, tedy s hlavní myšlenkou se plně ztotožňuji. Tento princip dopadá rovněž na mnoho generací zpětně. Co se tedy změnilo tak zásadního, že jsou na tom děti čím dál hůř?
Společenský tlak a jednotný vzdělávací systém nás do života vybavil větším či menším pocitem méněcennosti. Někteří o sobě mají jen mírné pochybnosti, jiní se už dávno smířili s tím, že jsou prostě „k ničemu“. Musí to tak být, když to poslouchali celé dětství. Tak co dál? Jaké máme možnosti?
Povinná základní docházka je u konce a praxe nás může přesvědčit o tom, že vlastně vůbec nejsme „k ničemu“, naopak si dokážeme věci „zařídit“ a žít si „nad poměry“. Mnoho mladých lidí se tedy dokáže určitým způsobem vyléčit tím, že se o sebe dokáží postarat, byť měli z chemie za čtyři. Mohou si najít i partnera, který je nějakým způsobem přivede na myšlenku, že nejsou až tak špatní, jak si doposud o sobě mysleli. Řekněme, že se mohou tedy v ideálním případě zcela uzdravit. Jak se to ale podepíše na další generaci? Jaký přístup budou mít tito „uzdravení“ k povinné školní docházce? Dokáží podpořit pedagoga, pokud jejich dítě nebude pro studium zvlášť motivované?
Obávám se, že podporu od těchto lidí nikdo očekávat nemůže a já se jim ani nedivím. Špatné výsledky, špatného systému se dostavily. Podle mého názoru se budou tyto výsledky dostavovat nadále a žádné opatření na tom nic nezmění. Společnost by zřejmě ocenila, kdyby systém základního vzdělávání byl více smysluplný a podporoval děti v rozvoji. Takový systém by musel získat důvěru rodičů, a to je běh na dlouhou trať. Jinými slovy, nenabízí se žádné jednoduché řešení.
Ono se to všechno pochopitelně přesně tak tváří. Ale kdo si tímto systémem prošel, ten chápe, že ve skutečnosti to tak vůbec není. Uvedu příklad. Já jsem na základní škole obdržela nálepku dyslexie. Ano, dělám pravopisné chyby a nevidím je u sebe ani u druhých. Jde tedy o „nedostatek schopnosti, osvojit si pravidla pravopisu“. Vždy jsem se radovala ze čtyřky z diktátu, protože obvykle jsem měla pětku. Dnes, se vším, co vím, jsem si jistá, že ve skutečnosti jde o „nedostatek potřeby si pravidla pravopisu osvojit“ a zároveň má osobnost zcela odhlíží od hodnocení druhých. Stručně řečeno, pravopis jsem vyhodnotila jako nadbytečný a bylo mi srdečně jedno, že se to někomu nelíbí. Pokud mne někdo kritizuje, nemám potíže dát mu za pravdu tam, kde jí má. Kritiku tedy využívám pouze jako bezplatné poradenství a nijak mne neuráží.
Čtu více než je obvyklé a též publikuji. Ano, někteří mi mohou vytýkat, že dělám pravopisné chyby a mají pravdu. Když si přečtu zajímavý a skutečně hodnotný článek, kde v následné diskusi se řeší „pouze pravopisné chyby“, je mi těchto „znalců písma“ líto. Vzdělávací systém je totiž přesvědčil o tom, že „forma je důležitější než obsah“. Čtou, aby zkontrolovali formu a sami sebe utvrdili, že jsou lepší. Obsah sdělení autora je nezajímá, byť může být velice hodnotný.
Odborníci se diví, proč lidem není možné předat důležitě informace v písemné podobě. Všechno musí být interaktivní a intuitivní, protože nikdo moc neumí používat vlastní mozek. Zřejmě ho někdo jiný přesvědčil o tom, že by to byla chyba. Žijeme ve světě možností a máme odborníka „na vše“. Neměl jsi dobré známky ve škole, nemůžeš být odborníkem a do ničeho se raději sám nepouštěj. Hlavně nemysli a raději nic nedělej, zřejmě by ses totiž dopustil chyby. Někdo si toho všimne a budeš mít potíže. Takové výsledky má náš vzdělávací systém. Otázka zní, zda je to výsledek vzdělávacího systému, který si společnost doopravdy přeje? A to je poselství tohoto článku.
